Zbloudilá vlčice

Kapitola 26.

Oba chlapci si spolu tiše povídali a já mezitím přemýšlela, co se to se mnou děje. Zbláznila jsem se? Nebo mám halucinace? Je tohle jen opravdu povedená iluze, nebo se mi to opravdu nezdá? Jak je možné, abych byla v cizí vzpomínce?

Moje myšlenky mi kroužily v hlavě a dělaly mi tam pěkný binec. Hlavně musím vymyslet, jak se odtud dostat. Zvedla jsem jednu ruku, přiložila k ní prsty té druhé a štípla se.

Bolestně jsem se nadechla a zase spustila ruce k tělu. Skvělé. Takže se mi to očividně nezdá. Pokud to ale není žádný sen z minulosti nebo něco podobného, tak jak se odtud můžu dostat? Napadlo mě jen probuzení, ale to se mi očividně nepodaří. A dá se tu vůbec vážně zranit?

Mezitím co jsem vymýšlela šílené scénáře toho, co by se mi tady mohlo stát a co ne, kluci se spolu přestali bavit a začali běhat po louce a chytat motýly. Když jsem to zaznamenala a můj tok myšlenek ustal, usmála jsem se.

"Chyť toho žlutého!" křikl Zee po černovláskovi. Ten přikývl a běžel naproti zmiňovanému okřídlenému tvorovi. Ten se snažil klukům uletět, ale oni ho jedna dvě dohnali. Fali chytil motýla do dlaní, ze kterých udělal uzavřenou mističku.

"Mám ho." řekl šťastně a Zee se zasmál. Poplácal černovláska po hlavě a věnoval mu hrdý pohled.

"Skvělá práce." dodal tiše. Byla to nádherná scéna a nádherná vzpomínka. S úsměvem jsem se vydala jejich směrem a zastavila se až u černovláska. Dřepla jsem si k němu.

Ruku jsem dala pod ty jeho a zhluboka se nadechla. To zvládnu. Určitě. Ujistila jsem se v duchu a soustředila jsem se na svou ruku. Po chvíli jsem ji začala zvedat nahoru a k mému překvapení se začaly zvedat i černovláskovi ruce.

Když měl ruce nejvýš, jak jen na svou výšku mohl, zastavil a má ruka udělala totéž. Prsty jsem mu přejela po hřbetu ruky a pak si ji stáhla k sobě. On se trochu zachvěl, jakoby snad cítil můj dotyk, a pak vypustil motýla na svobodu.

Oba jsme se koukali vzhůru a pozorovali let žlutého motýla, který se brzy začal ztrácet z dohledu. A v momentě, kdy jsme ho neviděli už vůbec jsem se podívala vedle sebe na černovláska.

Málem jsem vykřikla, když jsem zjistila, že černovlásek se dívá přímo na mě. On mě snad vidí? Překvapeně jsem se dívala do jeho očí a on se díval do mých. Pocity ve mě se měnily rychleji než počasí.

"Na co koukáš, Fali? Vidíš tam něco? Protože já ne." ozval se kousek od nás Zee. Takže on mě nevidí. To je dobře, myslím. Ale jak je to s Falim?

"Mám pocit, že tu někdo je." odpověděl Fali a natáhl ruku mým směrem. Jeho prsty však prošly skrz mé nehmotné tělo. Zee vypadal nechápavě.

"Jak to myslíš? Vidíš tu snad někoho?" zeptal se černovláska. Ten stáhl svou ruku zpět, ale pořád ze mě nespouštěl oči.

"Ne, nevidím. Ale přísahám, že jsem cítil, jak se mě někdo dotkl. Cítíl jsem ten dotyk stejně dobře, jako teď slyším tebe." řekl Fali a jeho hlas se trochu třepal. Zřejmě byl vystrašený.

Natáhla jsem ruku k jeho obličeji, ale než jsem se ho dotkla, oba chlapci i louka zmizeli a kolem mě se rozprostřelo světlo. Postupně vše kolem mě začalo mizet, zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Opět jsem nic neslyšela, neviděla ani necítila. To však netrvalo moc dlouho.

Začaly se mi vracet smysly. Nejdříve jsem ucítila pach dvou upírů, poté i pach někoho dalšího a pak i sladkou vůní nějakého parfému. Aspoň myslím, že to byl parfém.

Dále se mi vrátil cit do prstů i zbytku těla a já ucítila, že ležím na nějaké měkké pohodlné věci. Možná to byla postel, ale to jsem mohla jen slepě hádat.

Pak se mi vrátila chuť. Ucítila jsem nějakou odpornou hořkou pachuť v puse. Nebyla to krev, kterou jsem měla v puse těsně před vzpomínkou. Tahle chuť byla jiná a odporná. Možná mi něčím vyplachovali pusu od krve.

Nevěděla jsem, jestli se mi vrátil zrak, protože jsem neměla sílu otevřít oči. Naštěstí se mi ale konečně vrátil sluch. Nejdříve mi v uších nepříjemně pískalo a pak jsem zaslechla hlasy. Nejdříve jen tlumeně, ale pak jsem i rozeznala jednotlivá slova.

"Jak je na tom?" zeptal se mužský hlas, ve kterém jsem poznala Tobiase. Zřejmě se o mě bál.

"Dobře. Měla by být v pořádku." odpověděl na to jemný ženský hlas. Tu ženu jsem neznala, ale určitě to byla taky upírka.

"Co se jí vůbec stalo?" zeptal se opět Tobias.

"No, nejsem si jistá, ale mám takovou domněnku." řekla žena nervózně. Po chvíli však pokračovala. "Možná se jí projevila schopnost."

"Opravdu?" zeptal se tentokrát jiný mužský hlas. Rei. Ale o čem to mluví? Jaká schopnost?

"Ano. Myslím, že ano. Když se poprvé objeví upírům jejich schopnost, také prožívají bolest a pak krátkodobě ztratí vědomí. Pak už se jim to nestává. Jejich schopnost jim už neublíží, protože už je na to jejich tělo připraveno." vysvětlila upírka. Dobře, to jsem celkem pochopila.

"Myslel jsem, že ona žádnou schopnost mít nebude." řekl Tobias a Rei tiše souhlasil.

"Má jinou stavbu těla než upíři. Možná proto se jí projevila až teď." řekla upírka. Já ani nevěděla, že se mi má něco projevit. Navíc nejsem upír. Ale je možné, že to má něco společného s tím, že jsem prý míšenka. Ale kdo ví.

"Možná." souhlasili oba upíři a jeden z nich, podle pachu Tobias, se ke mě přiblížil a pohladil mě po vlasech. Následně jsem slyšela jeho tichý povzdech. "Snad se brzy probudí."

"Omlouvám se." už jsem to nevydržela a dostala ze sebe tichá slova omluvy. Tím jsem si dokonale získala pozornost všech tří upírů, což jsem si potvrdila, když jsem otevřela oči a zamrkala proti nepříjemnému světlu v místnosti.

"Za co se omlouváš, maličká?" zeptal se mě černovlasý upír a viditelně si oddechl. Na jeho tváři se objevil milý úsměv.

"Za to, že vám přidělávám starosti." řekla jsem a on se začal smát. Nemyslím si, že je to vtipné.

"To nic. Je naším úkolem si o tebe dělat starosti." odpověděl mi s úsměvem a Rei přikývl. Dobře. Ale i tak je mi to blbý.

Ahojky zlatíčka,
Moc se omlouvám, že další kapitoly vychází ať teď, ale ve škole jsem toho měla vážně hodně, hlavně přes distanční výuku. Snad se na mě moc nezlobíte. Pokud ano, tak tyhle kapitoly berte jako omluvu. Omlouvám se vám.
Vaše Kiki ❤️❤️