Zbloudilá vlčice

Kapitola 18.

Probudila mě hlasitá rána. Překvapeně jsem otevřela oči a rychle se posadila. Rozhlédla jsem se po pokoji. Po podlaze u stolku se kutálela skleněná kulička, ovšem nikdo tu nebyl. Ani Rosa ne.

Unaveně jsem vstala z postele a zvedla spadlý předmět. Zvláštní. Asi spadla ze stolu. Dál jsem to řešit nechtěla, a tak jsem ji položila na desku stolu a došla k otevřenému oknu. 

Venku svítilo sluníčko a v lese pode mnou vládlo naprosté ticho. Takové ticho, že mi to až nahánělo strach. Takové ticho, až jsem pocítila samotu. Jakoby tam ani nic nežilo. Bylo to při nejmenším divné.

Protáhla jsem se a šla k velké skříni. Když jsem ji otevřela, uviděla jsem hromadu srovnaného barevného oblečení. Vytáhla jsem si šedé legíny a černé tričko a oblékla si to. Pak jsem vyšla z pokoje a zamířila si to do středu hradu.

Šla jsem chladnou chodbu a v duchu se proklínala. Měla jsem si vzít boty. Pomyslela jsem si, když mé bosé nohy s každým krokem pocítily mráz tiché dlouhé podlahy. Přidala jsem proto na rychlosti.

Po deseti minutách bloudění jsem konečně našla kuchyni. Nikdo tady nebyl. Je možné, abych dneska všechny obyvatele tohoto hradu jen tak míjela? Tomu se mi ani nechce věřit. Přistoupila jsem k lince, vytáhla vše potřebné a udělala si ovocný čaj.

Měla jsem ho skoro vypitý, když za mými zády práskly dveře a někdo se sem přihnal jako velká voda. Polekaně jsem sebou trhla a vylila zbylý čaj na nablýskanou podlahu. Upír za mnou překvapeně zamrkal.

"Jsi v pořádku?" zeptal se mě a udělal pár kroků ke mě. Přikývla jsem, odložila hrnek a podívala se na něj. V jeho rubínových očích panoval klid, přesto se mi zdálo, že má plno starostí. A já mu to dvakrát neulehčila.

"Omlouvám se. Dveře byly odemknuté a nikde nikdo. Jen jsem si udělala čaj." řekla jsem upřímně a vydala se zpátky do pokoje. To by mě ovšem nesměl zastavit jeho hlas. 

"Vždyť se nic nestalo. Jen jsem tu nikoho nečekal, to je vše." vysvětlil a ukázal na jednu z židlí. "Sedni si. Musíš mít hlad jako vlk." Když tohle vypustil z úst, moje břicho na souhlas zakručelo.

Povzdechla jsem si a sedla si. Upír přede mě během chvilky postavil talíř s kouskem borůvkového koláče. Nervózně jsem uchopila malou lžičku a pustila se do jídla. K mému překvapení to nebylo otrávené a chutnalo to výborně.

Upír se chvíli díval na to, jak jím, a pak ze země utřel zbytky mého čaje. Pořád mě ovšem po očku sledoval, což mi přišlo zvláštní. Několik minut jsem mu úspěšně odolávala, ale pak už mi to prostě nedalo.

"Proč se na mě tak koukáš?" zeptala jsem se a dala si do pusy další lžičku s jídlem. Upír se opřel o kuchyňskou linku, založil si ruce na prsou a zdálo se mi, že nad něčím přemýšlí. Pak zavrtěl hlavou a usmál se.

"Jen jsem rád, když někomu chutná moje jídlo. Navíc jsi jediná, komu ten koláč chutná, proto se na tebe koukám." řekl a mě tím docela zaskočil. Vždyť je to výborné, musí to chutnat více bytostem. Pomyslela jsem si.

"Tomu moc nerozumím. Vysvětlíš mi to, prosím?" zeptala jsem se a dojedla. Upír se uchechtl, posadil se na židli na proti mě a upřel na mě zrak. Jak jinak. Napadlo mě.

"Je to celkem jednoduché. My upíři jíme i normální jídlo, ale máme posunuté chutě." vysvětlil mi. "To co je hořké, je pro nás sladké. Sladké zase cítíme jako hořké. Slané je pro nás kyselé a kyselé slané. Ten koláč je pro nás hořký, proto nikomu nechutná."

"Tak proč jsi ho vůbec dělal?" optala jsem se a tentokrát jsem to byla já, kdo se na něj podíval. Upír se pod mým pohledem trochu otřásl, ale pak se se smíchem zapřel do opěradla židle.

"Protože jsi tady ty. Ten koláč je pro tebe." odpověděl mi s úsměvem. Kývla jsem a vstala. Děkuji, bylo to vynikající. Pomyslela jsem si a hned si byla jistá, že slyšel mou myšlenku, protože se tiše uchechtl.

Vyšla jsem z kuchyně a šla opět tichou a prázdnou chodbou zpátky do pokoje. Byla jsem asi v půlce cesty, když se mi najednou zamotala hlava. Nohy mi ihned vypověděly službu a já se skácela k zemi.

Už jsem se připravovala na náraz do podlahy, když mě z ničeho nic chytly něčí silné ruce. Chvíli jsem počkala a když mě přestala třeštit hlava, zvedla jsem svůj pohled k mému zachránci. Byl to Rei. Skláněl se nade mnou se strachem v očích.  

"Jsi v pořádku?" zeptal se a hlas se mu při tom prazvláštně třepal. Povzdechla jsem si, za jeho pomoci se postavila a otočila se na něj.

"Jo, jen se mi zamotala hlava." přiznala jsem. Kývl hlavou a doprovodil mě do pokoje. Hned co jsem otevřela dveře, se od stolku ozval radostný křik. Na opěrce křesla seděla Rosa a pobaveně mě sledovala.

"No vida. Od té doby, co jsi tady, mám pocit, že je mnohem šťastnější." prohlásil Rei pobaveně. "Chyběla jsi jí. Vlastně jsi chyběla nám všem. Hlavně Tobiasovi se stýskalo, i když to nahlas nepřizná."

"Vážně? Nezdá se mi, že je zrovna on k ostatním citově uzavřený." řekla jsem nahlas svou domněnku. Zrzavý upír se po mém boku zasmál a utřel si z tváře neviditelnou slzu. Nad touto reakcí jsem jen protočila oči v sloup.

"Tak to si ho vážně nepamatuješ." řekl mezi smíchem. Pak se uklidnil a ještě párkrát zamrkal, aby odehnal škodolibé myšlenky. "Co chceš vlastně teď dělat? Už jsi se dnes najedla, popovídala si s kuchařem a zkolabovala na chodbě." A smích začal nanovo.

"Jak to všechno víš?" zeptala jsem se ho, když zmlkl. On se na mě podíval a najednou stál za mnou s rukou položenou na mém rameni. Strašně jsem se ho lekla, což ho rozesmálo.

"Jsem tvůj ochránce a i něco jako tvoje chůva. Vím o každém tvém kroku, protože jsem pořád s tebou. I když ty mě nevidíš, neslyšíš a necítíš." řekl mi. "Slíbil jsem to před lety Tobiasovi a svůj slib dodržím."

"Co přesně jsi mu slíbil?" zněla má další otázka.

"Že tě nikdy neopustím a že dokud tady jsem, nikdo ti neublíží." pronesl s vážným výrazem. Přikývla jsem. Mít pořád za zadkem chůvu mi zní jako porušování soukromí, na druhou stranu se teď cítím víc v bezpečí. "Nechceš jít do knihovny?"

"Vlastně i chci." zasmála jsem se. Rei mě chytl za ruku a než jsem se nadála, stáli jsme uprostřed knihovny. Vyprostila jsem se z jeho sevření a svezla se na kolena. "Zatracená upíří rychlost."

"No dovol. Ušetřil jsem nám dvacet minut." prohlásil Rei a zatvářil se uraženě. Dlouho mu to však nevydrželo a opět se začal smát. Jak jinak. Divím se, že z toho smíchu nepřišel o hlasivky. Pomyslela jsem si a než by upír napočítal do dvou, smáli jsme se oba. 

Ahoj zlatíčka ❤
Po dlouhé době je tu další kapitola k tomuto příběhu. Dala jsem si na ní záležet, tak doufám, že to jde vidět.
PS: tato kapitola je věnována klariiiiisek ❤❤ protože mi jako první napsala komentář k minulé kapitole. Komu bude věnována další část? Uvidíme.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤