Zbloudilá vlčice

Kapitola 27.

"Co se vlastně stalo? Viděla jsi něco nebo tak?" zeptal se mě zvědavě Rei. Tohle zřejmě zajímalo všechny, ale já si nebyla jistá, jak mám odpovědět.

"Nevím, nejsem si jistá. Povím vám to, až budu mít jistotu, ano?" zeptala jsem se jich. Přikývli. Fajn. Pomalu jsem se posadila a dotkla se nohama chladné země.

"Opatrně. Měla by jsi být v pořádku, ale kdyby se něco stalo, tak za mnou hned přijď." řekla mi blonďatá upírka v rychlosti a odešla. Ani jsem ji nestačila nic říct.

"Maui na tebe čeká v pokoji. Taky o tebe měla strach." pověděl mi s úsměvem Rei. Jo, má chůva je zpět v akci. Jsem ráda, že už se usmívá.

"Dobře. Vzhůru do mého pokoje." řekla jsem, čímž jsem ty dva dokonale pobavila. Rozešla jsem se do pokoje následovaná svou chůvou. Tobias s námi nešel, tak jsem se po pár krocích zastavila a věnovala mu nechápavý pohled.

"Já nejdu, maličká. Musím na poradu." vysvětlil mi s omluvným úsměvem a já chápavě přikývla. Aha, dobře. Pak mi ale něco došlo a já nechápavý výraz věnovala i zrzavému upírovi vedle mě.

"Nekoukej tak na mě. Za normálních okolností bych na poradu šel taky, ale zůstanu s tebou pro případ, že by se ti udělalo blbě nebo se ti projevila schopnost a vymkla se ti z ruky." řekl mi v klidu.

"Aha. Takže si chceš pohlídat, že budu v pořádku a nic neprovedu." shrnula jsem to a usmála se. Rei se zasmál a přikývl.

"Něco takového." vypadlo z něj. Zamávala jsem černovláskovi a pak se vydala s chůvou do mého pokoje. Když jsem otevřela dveře, něco velkého a těžkého mi skočilo kolem krku.

"Já se o tebe tak bála." řekla dívka, co se ke mně lepila jako klíště. Rukou jsem jí prohrábla černé dlouhé kadeře a ona se ode mě odtáhla.

"Jsem v pořádku, Maui. Nic mi není." řekla jsem s úsměvem. Ukázala jsem na různé části svého těla a u toho to komentovala. "Mám obě ruce, obě nohy. Nemotá se mi hlava, není mi blbě a všechny orgány i smysly fungují jak mají. Závěr - žiju."

"Tak fajn." začala se smát dívka mému výkonu. Zaslechla jsem i tichý smích upíra po mém boku. Maui se uklidnila, ještě jednou mě objala a pak se rozešla ke dveřím. "Už půjdu. Zase se brzy shledáme."

"To stoprocentně. Tak zas brzy, Maui." rozloučila jsem se s ní a dívala se, jak odchází. Nespěchala nějak? Třeba si musí odskočit. Napadlo mě, ale nad tím jsem jen se smíchem zavrtěla hlavou. Pak jsem pohledem prozkoumala pokoj a zaznamenala opeřence na židli.

"I Ostrodrápka se o tebe bála. No, i když to snad každý tady." řekl mi Rei. Nechápavě jsem se na něj podívala, zatímco mi Rosa přistála na rameni a začala se o mě třít.

"Proč? Proč se o mě bojí Maui chápu. Jsme kamarádky, možná nejlepší. Taky chápu, proč se o mě bojíš ty a Tobias. Ty jsi má chůva a i když nevím přesný vztah mezi mnou a Tobiasem, jistě jsme si blízcí. Sama vás dva považuji za přátele." řekla jsem a pohladila sovu na mém rameni po peří. "Ale proč se o mě bojí všichni ostatní tady?"

"No, to je jednoduché. I když nejsi tak úplně upír, patříš mezi nás. Vyrůstala jsi tu a i když to nepamatuješ, každému jsi k srdci přirostla už jako miminko. Všichni ti upíři tady jsou ochotni za tebe položit život. Tak moc tě mají rádi." snažil se mi vysvětlit, ale moc mu to nešlo. Pořád jsem to nechápala.

"Proč?" dostala jsem ze sebe.

"Protože k tobě vzhlíží. Jsi jejich naděje." řekl mi. Pořád nic. Jsem blbá nebo to není mnou? Rei zřejmě pochopil, že v tom plavu ještě víc a snažil se to napravit. "Tím, že jsi jiná než my všichni tady, nám dáváš naději na lepší budoucnost, na lepší vztahy mezi bytostmi."

"Jiná? Má to něco společného s tím že jsem vlk a zároveň podle tebe nejsem úplně upír? Narážíš na to, že jsem míšenka?" zeptala jsem se opět a dál hladila tu roztomilou potvůrku.

"Míšenka? Kdo ti to řekl? Kdo se opovážil tě tak nazvat?" zvýšil hlas upír a zamračil se. Byl naštvaný. Hodně. Takhle jsem ho snad nikdy neviděla.

"Já nevím. Bylo to jen napsané na jednom papírku, který mi někdo poslal. Ani nevím, co to slovo znamená." řekla jsem trochu vystrašeně. Rozhodně vím, co už nikdy nechci vidět. Naštvaného Reie.

"Znamená to nečistá krev. Bytost zrozená ze dvou různých bytostí. Je to ošklivé a urážlivé označení. Správně se takové bytosti označují jako hybridi. To už urážlivé není." řekl mi Rei a během svého proslovu se i uklidnil. Ale úsměv se mu na tváři neobjevil.

"A já jsem hybrid?" zeptala jsem se opatrně. Rei chvíli váhal, ale pak souhlasně pokýval hlavou.

"Tvoje matka byla vlkodlak a tvůj otec upír." řekl mi upřímně. Přikývla jsem. Teď už chápu, proč mě tu nechávají i přesto, že jsem vlkodlak, a proč se o mě bojí. Jsem jednou z nich. I když jen napůl.

"Už asi nežijí, že?" zeptala jsem se po chvíli. Přece by o nich nemluvil v minulém čase jen tak pro nic za nic. Rei s povzdechem přikývl.

"Už se mě na nic neptej, prosím. Nechci o tom mluvit. Nechci o nich mluvit." řekl tiše a já v jeho hlase slyšela smutek. Možná i bolest a hněv. Asi to pro něj bylo citlivé téma. Znal je a jejich smrt zřejmě těžce nese. Já si je nepamatuji, takže mě to takový problém nedělá, i když mě to mrzí.

"Dobře. Už se ptát nebudu." řekla jsem, vrátila sovu na opěrku židle a pak si svou chůva stáhla do objetí. Nebránil se a po chvíli mi obmotal ruce kolem pasu. Usmála jsem se, ale to on nemohl vidět.

"Děkuji." zamumlal mi do rameno a pak se ode mě odtáhl. Na tváři se mu objevil jemný úsměv.

"Maličkost. To přátelé dělají." řekla jsem a oba jsme se zasmáli. Zvednout své chůvě náladu a změnit téma? Splněno na jedničku. Pomyslela jsem se si v duchu. Ale co budu dělat teď?

Ahojky,
další omluvná kapitola.
Vaše Kiki ❤️❤️