Zbloudilá vlčice

Kapitola 3.

Probudila jsem se a otevřela oči. Vedle mě spal Falco, asi tady usnul. Napadlo mě. Potichu jsem se vyhoupla na tlapy a došla k........jak to říkal? Dveře?....ke dveřím. Neřekl mi jak je mám otevřít. Zapřela jsem se na zadních tlapách a předními se opřela o dveře. Vzala jsem do zubů...kliku a otevřela. Jo. Vyběhla jsem ven a běžela do lesa. Udělala jsem potřebu a jen tak si běhala po lese sem a tam.

Doběhla jsem ke skalám a vyšplhala nahoru. Podívala jsem se po okolí. Páni, to je výhled. Vyplázla jsem jazyk a v kožichu vnímala foukající větřík.

Seskočila jsem dolů a jen tak tak se vyhla ostrému klacku, na který jsem málem dopadla. Oklepala jsem se a rozběhla po lese. Najednou mě rozbolela hlava a před očima se mi zatmělo.

Vzpomínka;
Vyběhla jsem z domu a rozběhla se na louku. Ani né po dvaceti metrech mě však dohnal a stáhl mě do objetí. Zkusila jsem se mu vymanit. Marně.
"Pusť mě, dělej." křikla jsem se smíchem. Zmáčkl mě ještě víc a mě se z očí spustil proud slz.
"Ne, nepustím tě." řekl a my se svalili do vysoké trávy.
"Co jsme vlastně zač?" zeptala jsem se. On mě pustil a zamračil se na mě.
"Napůl lidé, napůl vlci. Ale řeknu ti co rozhodně nejsi a ani nikdy nebudeš. Zrůda."
"Vždyť ty taky najsi a nebudeš nikdy zrůda." řekla jsem.
"Pleteš se. Já už zrůda jsem." hlesl smutně a začal plakat.
"Počkej, co tím myslíš?" zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou.
"Promiň. Musel jsem to udělat." řekl polohlasem a z toho domku se ozval výstřel následovaný křikem nějaké ženy.
"Ne!" zařvala jsem a začala plakat. Vstala jsem a rozběhla se tam. Další výstřel. A další. Ne, nesmí být pozdě. Když jsem tam doběhla, dveře byli otevřené....

Probrala jsem se na travnaté zemi. Zvedla jsem se a zavrtěla hlavou. Co to bylo? Vzpomínka?
Bylo to strašné. Rozběhla jsem se zpátky ke smečce. Doběhla jsem k domku a vběhla dovnitř. Zavřela jsem dveře a vběhla do pokoje.

"Oro, kde jsi byla?" zeptal se starostlivě Falco a měřil si mě pohledem. Svezla jsem se na zem a zavřela oči. Chtělo se mi řvát a křičet, ale z mého nitra se ozvalo jen poraženecké kňučení. "Oro, co se stalo?" zeptal se a přišel ke mě. Hladil mě a drbal. To mi však moc nepomohlo.

"Počkej tady." řekl náhle a odešel. Během chvilky byl zpátky i s něčím velkým v rukách. Teda myslím, že jsou to ruce. Ze včerejšího vyprávění si skoro všechno pamatuji, ale tohle neznám.

"To je kytara." řekl mi a posadil se přede mě. Začal hrát na kytaru nějakou smutnou melodii a já se do ní zaposlouchala. Bylo to nádherné. Hrál tak čistě. Naladilo mě to hned do lepší nálady. Sedla jsem si a na tlamě se mi objevil upřímný úsměv. Falco dohrál a podíval se na mě. Pousmál se a kytaru schoval. Šli jsme do kuchyně a on přede mě postavil misku s masem a jinou misku s vodou. Najedla jsem se a napila. Někdo zabouchal na dveře.

"Haló. Otevře mi někdo?" zeptal se otrávený hlas. Zak. Kdo jiný. Falco na mě mrkl a sedl si na....mám to na jazyku....na židli. Jo, jsem dobrá. Teda svým způsobem samozřejmě. Běžela jsem ke dveřím. Zapřela jsem se na zadních tlapách a předními se opřela o dveře. Vzala jsem do tlamy kliku a otevřela. Za nimi stál Zak a překvapeně na mě civěl.

"Ahoj Oro. Dobrá práce." řekl mi a pohladil mě. "A dokonce i voníš."

"Jo. Ale bylo těžký jí vykoupat." zazněl z jiné místnosti hlas. Vyštěkla jsem na souhlas a doběhla k Falcovým nohám. Zak tam taky došel a posadil se na druhou židli.

"Chtěl jsem se zeptat, jak to jde? Dělá pokroky?" zeptal se Zak a napil se nějakého nápoje.

"Jo. Pokroky dělá, ale menší. Bude to trvat, ale nakonec se vše naučí." řekl a pohladil mě. Zívla jsem a lehla si.

"No tak já už půjdu." řekl zničeho nic Zak, zvedl se a odešel. Falco ještě něco dělal a tak jsem šla ven.

Tam jsem si lehla pod jeden strom a koukala, jak si členové téhle smečky užívali krásný den. Děti si hráli na honěnou, dospělí je pozorovali a povídali si.

Něco do mě narazilo a já prudce otočila hlavu. Byla to malá holčička. Tak pět let. Za ní stáli ostatní děti a smáli se jí.

Dívenka měla v očích slzy a už už popotahovala. Zvedla jsem se, pomohla holčičce na nohy a jazykem jí setřela slanou vodu.

"Jsem Keisy. Ty jsi Ora, že?" zeptala se mě se smíchem a hladila mě na krku. Kývla jsem, usmála se na ní a jemně do ní šťouchla čumákem. Ona přepadla a proměnila se na hnědé vlče. Ňafla a skočila po mě. Aniž bych se nadála skočili po mě i další vlčata.

Všichni jsme si tam hráli na honěnou. V tom tam přišel Falco a já dostala nápad. Šťouchla jsem tlapou do hnědého vlčete a čumákem ukázala na Falca. Vlče kývlo a rozběhlo se na něho. To už po něm lezli a šplhali všechny vlčata. Falco ležel na zádech a dal ruce nad hlavu na znamení, že se vzdává.

"Oro, okamžitě si tu svou posilu odvolej." křikl na mě Falco se smíchem. Zavrtěla jsem hlavou a ňafla. Vlčata se proměnila na děti, přiběhli ke mě a začala mi hladit kožich.

"Pokaždé mě dokážeš něčím překvapit." řekl pobaveně a děti se vrátili ke svým rodičům. My se vrátili do domu a já donutila Falca, aby mi něco zahrál na kytaru.

Ahojky zlatíčka, další kapitola je tu. Líbí?
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤