Zbloudilá vlčice

Kapitola 24.

Když jsme došli do zahrady, přemístili jsme se k velkému stromu. Já si sedla na zem a opřela se o jeho kmen, zatímco Maui vylezla na nejnižší větev a jaksi si tam na ní lehla. Jestli spadne, bude to její chyba. Pomyslela jsem si s úsměvem. 

"Tak co budeme dělat teď? Chceš tu jen odpočívat a kochat se krásnou přírodou?" zeptala se mě lehce znuděně černovláska nade mnou. 

"Asi budeme jen odpočívat a kochat se." odpověděla jsem jí se smíchem. Díky tomu, že jsem bosky, tak cítím příjemnou trávu s ranní rosou, jak mě lechtá po nohách. 

"Fajn." povzdechla si, jako by snad věděla, že nemá cenu se se mnou hádat. Z mých myšlenek mě vyrušilo, když mi něco spadlo do klína. Podívala jsem se tam a uviděla krásné červené jablko. Překvapeně jsem se podívala na dívku na větvi. 

"Dobrou chuť." popřála mi s úšklebkem. 

"Kde jsi vzala jablko?" zeptala jsem se jí nechápavě. Tohle je sice strom, ale není to jabloň. 

"To je tajemství." mrkla na mě a zasmála se mému nechápavému pohledu. Pořád jsem totiž jaksi nepobírala, kde to jablko splašila. Nakonec jsem nad tím jen pokrčila rameny. 

"Tak děkuji." řekla jsem jí a zakousla se do jablka. Mňam. Chutnalo skvěle. Škoda, že upíři si takové jablko nevychutnají kvůli svým přehozeným chuťovým pohárkům. 

Dál jsem se radši snažila na nic nemyslet. Přece jenom mám pocit, že kdybych nad něčím přemýšlela moc dlouho, rozbolela by mě hlava. A k ničemu by to nevedlo. 

"Hele a je tu někdo, kdo se ti jako vážně líbí? Do koho ses třeba zakoukala?" zeptala se najednou a mě překvapením zaskočil kus jablka. Začala jsem kašlat a sípavě se nadechovat vzduchu kolem.

Maui seskočila ze stromu, zabouchala mi na záda a s úsměvem mě pozorovala. Já se konečně uklidnila a zmohla se na jemné zavrčení. 

"Tak se nezlob. Však jsem se jen zeptala." začala se hned s úsměvem bránit moje kamarádka, které bylo zřejmě úplně jedno, že jsem se tady ještě před chvílí dusila jablkem. 

"Však já tě taky jen něčím přetáhnu, aby se ti rozsvítilo." šeptla jsem jejím směrem naštvaně. Ona se jen zasmála a rukou mi rozcuchala vlasy. 

"Myslela jsem, že jsem ti dala jablko, a ne vtipnou kaši." zavtipkovala a mě to naštvalo ještě víc. 

"Já už tě ale vážně něčím přetáhnu." křikla jsem na ní naštvaně a podívala se na ní vražedným pohledem. Maui nervózně polkla a pak rychlostí blesku zmizela na stromě. 

"Promiň. Já to tak vážně nemyslela." omlouvala se mi. Protočila jsem nad ní oči v sloup. 

"Já vím." povzdechla jsem si. "A teď slez z toho stromu nebo tě vykoupu." 

"Další skvělý vtip." zasmála se Maui. Taky jsem se zasmála a v klidu se rozešla pryč. 

"Myslíš, že žertuji?" zeptala jsem se jí pobaveně. No měli jste vidět tu rychlost, jakou se objevila u mého boku. Takhle rychle by to nesvedli snad ani upíři. 

"Něco k smíchu?" zeptala se mě, když jsem se na plné kolo rozesmála. 

"Ano, ty." vrátila jsem jí to mezi smíchem. Tuhle konverzaci už jsme totiž vedli včera a probíhala přesně takhle. Já se smála a černovláska se tvářila uraženě. 

Když jsem se uklidnila, sedla jsem si do trávy a zavřela na chvíli oči. V tom se ale stalo něco, co jsem rozhodně nečekala. Mým tělem projel prazvláštní proud jakési energie, která mě najednou nakopla jako elektrické jiskry takovou silou, až mě zabolelo celé tělo. 

Bolestně jsem vydechla a neuvědomila si, že vedle mě někdo je. Černovlásce po mém boku to samozřejmě neušlo a hned se ke mě starostlivě nahla. 

"Děje se něco? Co ti je? Co tě bolí? Jak ti můžu pomoci? Mám někoho zavolat? Potřebuješ léčitele?" kladla mi Maui otázku za otázku. Jenže já neměla sílu ji odpovědět. Náhle se vedle mě objevil někdo další. 

"Co se děje? Co s ní je?" zeptal se mužský hlas. Byl mi strašně povědomý, ale nemohla jsem ho zařadit. Moje smysly se začaly otupovat a já jen stěží dokázala poznat, že sedím. 

"Jak to mám asi vědět? Vypadám jako někdo, kdo studoval medicínu?" odporovat tomu muži ženský hlas. Také mi byl povědomý, ale to bylo bohužel všechno. Nevěděla jsem, kdo to je. 

S obtížemi se mi povedlo otevřít oči, ale moc jsem si nepomohla. Měla jsem zamlžený zrak a jediné co jsem viděla, byli dvě siluety nějakých lidí přede mnou. Snažila jsem se zaostřit, ale marně. 

"Nevnímá nás." ozval se ten muž. Můj sluch se natolik otupil, že jsem nedokázala poznat, jestli je muž ten napravo nebo nalevo. 

"Proč myslíš?" zeptala se žena a mě rozbolela hlava. Bylo to strašné. Jako by mě někdo něčím praštil. 

"Vidíš ten její zmatený pohled? Když se na nás dívá, občas přivře oči a snaží se zaostřit." informoval muž ženu. 

"A co přesně to znamená…?" zaslechla jsem už jen kousek proslovu té ženy. Pak mé uši nezaslechly nic. Nastalo hrobové ticho. 

Bolest se tentokrát ozvala v oblasti krku. Přidušeně jsem se nadechla a přestala cítit trávu u mé nohy. Zrak se mi vytratil a já viděla jen černo černou tmu. Mým tělem znovu projel ten proud energie a pak se ta neznámá síla někam stáhla a beze stop zmizela. 

Bolest krku povolila a místo toho mě zase začala bolet hlava. Chtěla jsem zakřičet bolestí, ale bohužel se mi to jaksi nepovedlo. Jako bych ani nemohla otevřít pusu. Bolest postupně povolila, až nakonec zmizela úplně. Stejně jako můj čich. 

Ještě jsem dokázala rozeznat železnou pachuť krve v mých ústech. I to však po chvíli pominulo a moje chuť se ztratila jako všechny ostatní smysly. 

Co se to se mnou děje? Proč se to děje? A proč se to děje právě mě? I když je asi lepší, když trpím já, než moji blízcí. Pak už jsem neslyšela ani vlastní myšlenky.

Všechno se ztratilo a vypařilo jako pára nad hrncem. V černo černé tmě vladlo hrobové ticho. Když už jsem se smířila s koncem, přede mnou se záhadně objevilo oslňující světlo. A mě nezbylo nic jiného, než se za ním vydat. 

Ahojky, 
omlouvám se, že dlouho nevyšla žádná kapitola, ale jaksi jsem neměla inspiraci ani nápady na další kapitolu. Tak to trochu trvalo. 
PS: Co myslíte, že se jí stalo? Pište do komentářů. 
💜💜💜💜💜💜💜💜💜💜💜💜💜💜