Zbloudilá vlčice

Kapitola 20.

Uprostřed noci mě probudil nějaký hluk. Otevřela jsem oči, zjistila, že je venku ještě tma, a unaveně se převrátila na druhý bok.

Náhle se však ozvalo klepání na dveře. Povzdechla jsem si, vylezla z postele a prudce dveře otevřela. Za nimi stál nějaký strážný a když mě spatřil, omluvně sklopil hlavu.

"Omlouvám se, že vás budím. Neviděla jste tady náhodou malou dívku? Ztratila se a ani její rodiče neví, kde je. Hledáme ji už pár hodin." řekl milým hlasem.

"Bohužel jsem ji neviděla." řekla jsem a nahlas si zívla. To strážnému vykouzlilo na tváři úsměv. "A příště mě nebuďte uprostřed noci."

"Ano, slečno. Omlouvám se." řekl a uklonil se. Pak bez rozloučení zmizel. Povzdechla jsem si, hlasitě práskla dveřmi a vrátila se do postele.

O pár hodin později se ťukání na dveře ozvalo znovu. Unaveně jsem se otočila tím směrem a omylem tak spadla z postele. Protočila jsem nad tím oči, promnula si naražený loket a zvedla se na nohy.

Došla jsem tam a už lehce naštvaně otevřela dveře. Za nimi byla malá holčička s krvavě rudýma očima. Šaty měla ušpiněné a v ruce držela nějaký papír nebo co.

"To je pro vás, slečno." řekla a podala mi to. Převzala jsem si to od ní a schovala si to do šuplíku u skříňky blízko dveří.

"Děkuji, ať už je to cokoli." řekla jsem a dřepla si k ní. "Teď by ses ale měla vrátit domů. Tvý rodiče se o tebe určitě bojí."

Holčička s trochu vyděšeným výrazem přikývla a rychle vyběhla chodbou pryč. Pokrčila jsem rameny, zavřela dveře a podívala se na hodiny. Jsou čtyři hodiny ráno. Bezva.

Povzdechla jsem si a šla si ještě lehnout. Sotva jsem se přikryla, někdo zaklepal. No to si snad děláte srandu. Pomyslela jsem si, došla tam a prudce trhla klikou.

K mému překvapení tam však nikdo nebyl, což mě už vážně naštvalo. Chápu, že tohle někomu přijde hrozně vtipné, ale já se chci vyspat.

"Tohle je ten nejhorší vtip, co znám." křikla jsem do tiché chodby a opět práskla dveřmi. Celá zoufalá jsem si zase lehla a přála si jediné. Aby mi už všichni daly pokoj.

Ráno, tak kolem deváté, mě probudilo jemné hlazení po vlasech. Rozespale jsem cosi zamumlala do polštáře a pak se lehce zavrtěla.

"Co zase chcete?" zeptala jsem se mrzutě a osoba za mnou se lehce uchechtla. Najednou už jsem na sobě necítila ničí ruku, což mě donutilo se otočit.

Na kraji postele seděl usměvavý Tobias. Posadila jsem se, šťouchla do něj a vylezla z postele. Přešla jsem ke skříni a vytáhla z ní nějaké oblečení.

"Říkala si zase. Co jsi tím myslela?" zajímal se a jeho pohled trochu zvážněl. Pokrčila jsem ledabyle rameny, jakoby se nic nestalo, a až pak mu odpověděla.

"Za noc jsem zažila tři návštěvy. Vlastně jen dvě. To třetí byl nějaký blbý vtip." řekla jsem ledově klidně. "Takže jsem se moc nevyspala."

"To mě mrzí. Omlouvám se ti za ně všechny." řekl mi vážným hlasem, ale úsměv mu u toho nezmizel. Protočila jsem nad tím oči v sloup, chytla lem svého provizorního pyžama a už si ho chtěla přetáhnout přes hlavu, když mi to došlo.

Podívala jsem se na smějícího se Tobiase, založila si ruce na hrudi a zpražila ho zvláštním pohledem. Nedalo se mi z tváře vyčíst, jestli jsem naštvaná nebo naopak překvapená. Upír si mě nejdříve změřil od hlavy až k patě a pak nespustil zrak z mého obličeje.

"Nechceš se aspoň otočit?" zeptala jsem se celkem podrážděně. Černovlásek se uchechtl, zvedl ruce nad hlavu na znamení míru a otočil se ke mě zády. Spokojeně jsem přikývla, shodila ze sebe pyžamo a nasoukala se do připraveného oblečení.

Měla jsem na sobě bílo modré tričko s dlouhým rukávem a černé džíny. Vlasy jsem si rychle učesala a z jedné strany připnula pár pramenů do stříbrné sponky. Houkla jsem na upíra, že už se může otočit a dřepla si, abych pod stolem našla boty.

Když se mi to po nějaké době opravdu povedlo, nasadila jsem si ponožky a na ně si zašněrovala botasky. Pak jsem si sedla do jednoho křesla a pokynula Tobiasovi, aby usedl do toho druhého. Hned tak učinil.

"Proč jsi přišel?" zeptala jsem se a pohladila Rosu po peří. Ta se mi zobákem otřela o ruku a vydrala ze sebe pár prapodivných zvuků připomínajících kočičí vrnění.

"Jen jsem přišel na návštěvu. Dlouho jsme se neviděli, protože jsem měl spoustu práce." řekl a mrkl na mě. "Něco jsem ti přinesl. Měla by ses najíst." Když to dořekl, ukázal na tác s jídlem, kterého jsem si do teď nevšimla.

"Děkuji." špitla jsem, vzala si misku s nakrájeným ovocem a vidličku a pustila se do jídla. Musím uznat, že je to vážně dobré. Což bych ani neřekla. Celkem jsem čekala, že se natolik smíchají chutě jednotlivých plodů, až to nebude jedlé.

"No, já už zase musím jít. Určitě mi za tu chvilku, co jsem tu, zase přibylo práce až nad hlavu." posmutněl černovlasý upír, došel ke mě a objal mě. Moje smysly se hned napnuly, ale objetí jsem mu vrátila. Pak beze slov odešel.

A co teď? Co budu vůbec dělat? Teoreticky bych si mohla jít zase lehnout, ale to bych se pak oblékala úplně zbytečně. Chvíli jsem přemýšlela a pak najednou vyletěla do stoje. Ta holčička mi přece dala nějaký papír.

Přešla jsem ke skříňce, otevřela šuplík a vytáhla onu věc. Byl to špinavý kus papíru, jehož pach mi přišel nějaký známý. Přičichla jsem si k němu a zamyslela se. Připomíná mi to hlínu a........... krev? Znechuceně jsem ho otevřela a našla skrytý text:

Dej si na mě pozor, protože já rozhodně nehraji férovou hru. Uvidíme, kdo se bude smát jako poslední, míšenko.

To bylo vše, co tam stálo. Nic víc. Vlastně jsem tomu ani pořádně nerozuměla. Kdo je to míšenka a kdo tohle napsal? Taky by mě vážně zajímalo, kde ten papír vymáchal. Poslední dobou mám pocit, že se kolem mě děje příliš mnoho věcí, díky kterým jsem zmatená a mám mnoho otázek, na které neznám odpověď.

Jestli je tohle můj osud, pak jsem celkem zklamaná. Už chci taky nějaké odpovědi. Povzdechla jsem si, papír vložila zpátky do šuplíku, zavřela ho a vyšla z pokoje. Kolem mě zrovna procházel jeden strážný, tak jsem ho mávnutím ruky zastavila.

"Potřebujete něco, slečno?" zeptal se milým, avšak pevným hlasem. Určitě bych se před ním za jiné situace třásla strachy, protože vypadal a zněl trochu děsivě. Ale teď jsem byla příliš unavená a zmatená, abych cítila něco jako strach.

"Ano, chtěla bych se projít do lesa, ale sama tam nesmím." řekla jsem a usmála se na něj. "Pokud tedy nemáte nic na práci, byla bych ráda, kdyby jste mi dělal společnost."

"Samozřejmě, bude mi potěšením." řekl už mnohem uvolněněji a já kývla. Pak jsme v tichosti prošli celým hradem, zahradou a brankou až do samotného lesa.

Vaše Kiki