Zbloudilá vlčice

Kapitola 22.

"Co ty tady děláš?" zeptala jsem se a otočila se na černou kočku sedící kousek za mnou. Ta mě pobaveně sledovala a když se ani jedna z nás dlouho nepohnula, naklonila hlavu na stranu a pomalým krokem došla až ke mě.

"Klid, nepřišla jsem se ti vysmívat nebo tak něco. Jen mě napadlo, že možná budeš chtít společnost." pronesla a mrskla ocasem do strany. Opřela jsem si hlavu o sedačku a zavřela oči. Dokud jsem znovu nepromluvila, panovalo tu příjemné ticho.

"Jsi hodná, ale nepotřebuji společnost." řekla jsem a musela jsem se v duchu napomenout. Věděla jsem totiž, že jsem právě lhala. A nějak mi její tichý smích napověděl, že ta kočka to ví taky. 

"Chápu. Ale stejně tu s tebou zůstanu." pověděla mi pobaveně. Povzdechla jsem si a spustila nohy ze stolu.

"Ty se jen tak lehce nevzdáváš, viď?" optala jsem se s úsměvem a podívala se kočce do očí. Ta zavrtěla hlavou a skočila mi na klín. To jsem nečekala. Pomyslela jsem si a věnovala kočce nervózní úsměv.

"Uvolni se. Nic ti neudělám." pronesla a lehla si na mé nohy. Poslechla jsem ji a snažila se co nejvíc se uvolnit. Zvedla jsem ruku a pohladila ji po srsti. V momentě, kdy se mé prsty dotkli jejích chlupů, projel mnou zvláštní pocit a o chvíli později se mi zatmělo před očima.

Vzpomínka:
Nacházela jsem se někde v lese. Na nebi svítilo sluníčko a ptáci létali nad stromy. Seděla jsem na větvi opřená o kmen a v ruce svírala knihu. Místo čtení jsem se ovšem kochala okolní přírodou. 
"Co děláš?" zeptal se za mnou pobavený dívčí hlas. Lekla jsem se jí, ale nedala to na sobě znát. Ten hlas mi zněl povědomě, ale nepoznávala jsem ho.
"Co si myslíš, že asi dělám, Maui?" zeptala jsem se jí. Šlo poznat, že jsem byla malá, protože můj hlas zněl mnohem jemněji. Dívka, která si sedla na větev nade mnou, se zasmála a dala mi svou nohu před můj obličej.
"Co si takhle dát závod?" zeptala se a já nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Proč ne?"
"Protože vždycky vyhraješ. A tím myslím - vždycky. Máš výhodu, kterou já nemám. Navíc vlkodlaci po stromech nelezou." pověděla jsem, odstrčila její nohu a skočila z větve na zem. Byla jsem na té nejnižší, takže co by se mi mohlo stát. Dopadla jsem krásně na nohy a vydala se cestičkou ven z lesa. 
"Máš pravdu." ozvalo se vedle mě. Podívala jsem se tím směrem a uviděla dívku v modrých krátkých šatech s černými kudrnatými vlasy a jantarovýma očima. Ty oči jsem znala, tím jsem si byla jistá. Šaty měla ušpiněné od bláta a neměla boty.
"V čem mám pravdu?" otázala jsem se jí. Maui se usmála a já si všimla ostrých špičáků. Její pach byl zvláštní, ale rozhodně nebyla upír nebo vlkodlak. Byla něco jiného. A přesto měla stejný úsměv jako oni.
"Vlkodlaci po stromech nelezou." řekla a podívala se na mě. "Ale ty ano." Tím mě lehce zmátla. 
"Nezačínej s tím zase. Víš, že nesnáším přemlouvání." zavrčela jsem na ní a zastavila se. Dívka se zastavila taky a stoupla si přede mě. Ukázalo se tak, že je o něco málo vyšší než já.
"Tak promiň. Já za to nemůžu." zahuhlala a dala si ruce v bok. "Pokud chceme ten závod stihnout dřív, než nás tu najde tvá chůva, tak bychom sebou měli hnout. Ty jeho přednášky o bezpečnosti už mi lezou krkem. Tak tě moc prosím, pojďme si udělat ten závod."
Musela jsem se usmát. Zatímco Maui mluvila, přímo za jejími zády se najednou objevil Rei. Napodobil její postoj, založil si ruce na hrudi a pečlivě poslouchal dívku před sebou. Je zajímavé, že jen co ho zmínila, tak se tu zjevil. Pomyslela jsem si v duchu.
"Proč se usmíváš?" zeptala se mě najednou dívka a já se usmála ještě víc. Maui chvíli nedocházelo, co se vlastně děje, ale pak si povzdechla a ukázala palcem za sebe. Přesně na upíra. "Stojí za mnou, že?"
Místo odpovědi jsem se začala smát a Rei se ke mě během chvilky přidal. Maui se zamračila, ale netrvalo dlouho a zvedly se jí koutky úst. Upír se přestal smát a zvážněl. A jejda, tohle není dobré.
"Tak závod? Už zase chcete lézt po stromech? Musím vám snad připomenout, že je to strašně nebezpečné? Nikam lézt nebudete." zvýšil na nás hlas a spaloval nás přitom pohledem. Nastalo ticho. Slova jsem se tentokrát chopila já.
"Nemusíš se o nás tak bát. Budeme si dávat pozor a pokud chceš, můžeš se na nás celou dobu dívat. Přece jenom, kdyby to bylo bezpečné, nebyla by to to sranda." řekla jsem mu a dala mu knihu, kterou jsem do teď držela v ruce. Rei se zamračil.
"Za hodinu ať jste doma. Pokud se vám něco stane, budete si za to moct sami. Budu na vás čekat před branou. Pokud se zdržíte, půjdu vás hledat a to si mě pak nepřejte." řekl podrážděně. "Je to poprvé a naposled, co vám to dovolím."
S těmito slovy upíří rychlostí zmizel i s mou knihou. Pokrčila jsem rameny a i s Maui se postavila k jednomu stromu. Obě jsme položili své ruce na kmen a v tichosti si napočítali do pěti. Pak jsme začali šplhat.
Nejtěžší bylo se dostat k prvním větvím, pak už to bylo snadné. Musela jsem si však důkladně rozmýšlet každičký krok, abych se například nechytla suché větve, která by se pod mou vahou zlomila. Když jsem se po nějaké době dostala na špičku stromu, Maui už tam dávno byla. Jako bych neříkala, jak to dopadne.
"To není fér. Máš kočičí mrštnost i reflexi." řekla jsem nesouhlasně. Dívka se zasmála a přímo před mýma očima se proměnila na černou kočku. Po jedné z větví došla až ke mě a zavrněla.
"Přece se hned nebudeš zlobit, kamarádko." ozval se mi v hlavě její hlas..........

Párkrát jsem zamrkala a podívala se kolem sebe. Vzpomínka skončila a já se zase myslí nacházela v mém pokoji. Černá kočka, která si ještě před chvílí užívala pohodlí mého klína, se na mě teď zvědavě koukala a netrpělivě mrskala ocasem.

"Mám na tebe pár otázek, Maui." řekla jsem tiše. Kočka byla delší dobu zticha, jako by přemýšlela nad tím, co po ní vůbec chci, a pak se z ničeho nic úplně rozzářila. 

"Vzpomněla sis na mě." zapředla šťastně a tlamička se jí zkřivila do úsměvu. "To je dost. Dala sis pěkně na čas. A klidně se ptej, ale možná nedostaneš na vše odpověď."

"Kdo jsi?" zněla moje první otázka.

"Maui, tvoje kamarádka a taky kočkodlak. Jsem poslední svého druhu." řekla mi zamyšleně a přitom ze mě nezpustila oči. Její pohled mě dost znervóznil. 

"Umíš se měnit z člověka na kočku a zpátky." šeptla jsem spíše pro sebe než pro ni. Pak mi něco došlo. "Pověděla jsem své chůvě, že jsi mi pomohla dostat se z knihovny. Řekl mi, že na hradě žádné kočky nejsou a to i přesto, že tě dobře zná. Můžeš mi to vysvětlit?"

"Můžu a je to naprosto jednoduché." odpověděla mi a na chvíli se odmlčela. "Jen ty víš, že se měním v kočku. Upíři v tomto hradu mě znají jen jako Maui, dívku co se s tebou kamarádí."

"A to nepoznají tvůj pach?" zeptala jsem se jí. Zavrtěla hlavou a zasmála se.

"Ne, nepoznají. Můj pach se smísil s tvým, ještě když jsme byli malé děti. Navíc nikdo neví, že jsem kočkodlak, takže mě mají všichni za vlkodlaka." vysvětlila mi a při posledním slově se ušklíbla. Zamračila jsem se na ní a když jsem znovu promluvila, můj hlas byl tichý, chladný a ostrý jako čepel meče.

"Jestli jsi sem přišla jen proto, abys mě urážela, tak můžeš odejít. Dveře ti snad ukazovat nemusím, cestu ven najdeš určitě sama." řekla jsem a založila si ruce na hrudi. Maui se pod mými slovy otřásla.

"Tak to není. Nechtěla jsem tě nijak urazit, jen s tím prostě nesouhlasím." řekla na svou obranu.

"A s čím přesně nesouhlasíš? Co ti tak vadí?" zeptala jsem se stále ledově klidným hlasem.

"Vadí mi, že když prší, tak smrdím jako mokrý pes. Víš ty vůbec, jak je to pro mě jako kočku nepříjemné?" zvýšila na mě hlas. Překvapeně jsem otevřela pusu a snažila se zůstat v klidu. To se mi však moc nepovedlo, protože o pár chvil později mi začal cukat koutek. Tentokrát jsem to nebyla já, kdo se zamračil. "Něco k smíchu?"

"Ano, ty." pověděla jsem a vyprskla smíchy. Smála jsem se dokonce tak moc, že mě z toho rozbolelo břicho. Když jsem se uklidnila, oddechla jsem si a víc se natiskla na křeslo. Po chvíli ticha se pokojem ozval další smích. Tentokrát už ale nezněl jen v mojí hlavě. Podívala jsem se před sebe a udiveně zamrkala.

U stolu stála černovlasá dívka a měla ruku před pusou, aby utlumila svůj vlastní smích. Na sobě měla čistě bílou košili s dlouhým rukávem a stejně zbarvené legíny, které jí končily nad kotníky. Její havraní vlasy, které měla sčesané do vysokého culíku, tak dokonale na oblečení vynikly. A opět byla bosky.

"Fajn a jsme si kvit." řekla, když se uklidnila. Pokývala jsem hlavou na souhlas a zívla. "Nechceš jít spát? Vypadáš vážně unaveně."

"Ani nevíš, jak ráda si teď půjdu lehnout." prohlásila jsem s úsměvem, vešla do koupelny a vyčistila si zuby. Pak jsem se vrátila do pokoje a přešla k posteli. Lehla jsem si do ní a podívala se na Maui, která na mě nechápavě koukala. "Co je?"

"Ty se nepřevlékneš?" zeptala se mě a sedla si do křesla.

"Ne. Posledních pár dní to je tak, že se ráno převléknu, pak jsem v tom oblečení celý den i noc a další ráno si na sebe vezmu zase něco jiného. Ani mi to nepřijde divný. Možná jsem to dělala i dřív." přiznala jsem a usmála se.

"Ne, nedělala. Jsi tu teprve chvíli a už máš zlozvyk." zasmála se mi a já jen zavrtěla hlavou.

"Budeš tu, až se vzbudím? Mám toho na srdci ještě spoustu." zeptala jsem se jí. Kývla. "Slib mi to."

"Slibuji, že až se vzbudíš, budu tady. A teď spi." řekla mi. Zavřela jsem oči a během chvilky usnula. Vážně jsem byla unavená.

Vaše Kiki ❤️❤️