Zbloudilá vlčice

Kapitola 34.

To byl poslední zápis, kniha už dál byla prázdná. Odložila jsem ji na stolek a zamyslela se nad tím, co tam vše bylo napsáno. A najednou ve mě hrklo.

"Moment. Tobias? Jako ten Tobias? A král?" šeptla jsem nevěřícně a zavrtěla hlavou. "Jestli je to pravda, pak měl kdysi bratra Nikolase. Ten si vzal vlkodlačici a měl s ní dceru. Hybrida. Takže je stejná jako já. A Tobiasův nejvěrnější upír složil slib, že ji bude chránit. Stejně jako Rei složil takový slib u mě. To znamená..."

Odmlčela jsem se. Vůbec se mi nechtělo něčemu takovému věřit. Ale všechny důkazy, všechno co vím, do těchto faktů zapadalo jako puzzle. Takže to pravděpodobně bude pravda.

Tobias je vlastně upíří král Tobias. Jeho nejvěrnější upír je Rei, který složil slib, že bude chránit malou princeznu. Mě. Takže jsem ve skutečnosti princezna Nikoletta Maxim Bloodová.

Což znamená, že mý rodiče byli Nikolas Finn Blood a Maxima de'Lune. A to mě přivádí k faktu, že Tobias je vlastně můj strýc. A jediný žijící člen mé rodiny. To by vysvětlovalo, proč mu na mě tak záleží. Navíc tam byla zmínka i o Maui.

Počkat. V tom deníku nebylo napsané celé jméno mého otce, tak jak vím, že jeho prostřední jméno bylo Finn? Mohla jsem si na to nevědomky a instinktivně vzpomenout?

Těžko říct. Ale pořád to nevysvětluje, proč jsem ztratila vzpomínky? Co se mi ve skutečnosti stalo? Pomyslela jsem si. Dokud to nezjistím, bude lepší nikomu neříkat, že už vím, kdo jsem.

Nad tím jsem souhlasně pokývala hlavou a pak opustila archiv. Rychle jsem seběhla schody, proběhla chodbou a co nejrychleji se vrátila do pokoje. Naštěstí jsem cestou nikoho nepotkala.

Až v pokoji jsem si uvědomila, že jsem vlastně mohla v archivu zavřít dveře, ale stejně by to moc nepomohlo. Rozbila jsem přece kliku. S povzdechem jsem si sedla na postel.

Slibuji, že už se nebudu nikde toulat a budu vážně vzorná. Aspoň dokud se nevrátí má chůva se žlutým motýlem. Zasmála jsem se. Chudák černovlásek se té přezdívky už nikdy nezbaví.

Lehla jsem si a zavřela oči. Nechtělo se mi spát, to ne. Ale potřebovala jsem jistým způsobem zpracovat všechny nové informace. A hlavně se nějak smířit s pravdou.

Jenže to se snadněji řekne, než udělá. Tak jsem tam ležela a přemýšlela. Po asi dvou hodinách mě to opravdu přestalo bavit, tak jsem vstala a zamířila do kuchyně. Co chci vůbec dělat? Netuším.

Došla jsem do kuchyně, která byla opět prázdná. Na chvíli jsem se zamyslela. Možná bych mohla udělat strýci něco k jídlu. Vážně jsem ho teď oslovila strýcem? Začínám si na tu pravdu zvykat nebezpečně rychle. Musím si dávat pozor nebo se prozradím.

Ehm....v duchu jsem si odkašlala. Takže...upíři mají posunuté chutě. Mohla bych mu udělat něco hořkého, aby to pro něj bylo sladké. Ale zase ne přeslazené.

Hmm... Není tu někde kuchařka? Zamyslela jsem se a začala se rozhlížet. Když jsem ji nikde nezahlédla, začala jsem prohledávat i skříně a šuplíky. A bingo. Po pár minutách jsem ji opravdu našla.

Byla to celkem bichle. Byla zabalená ve staré hadře a stránky měla nahnědlé, proto jsem v ní listovala opatrně, abych ji nepoškodila. I přesto však byla v opravdu dobrém stavu. Písmo nevybledlo a bylo krásně čitelné.

Chvíli jsem v ní listovala a pak konečně našla přijatelný recept na hovězí steak s brambory a zeleninou. Je u toho vyjmenováno hodně druhů bylinek a koření, aby jídlo ve výsledku chutnalo i upírům.

Tak snad se mi to povede. Všichni víme, jak jsem v kuchyni šikovná. Pomyslela jsem si, kuchařku dala na stůl, připravila si všechno potřebné a pustila se do toho.

Po nějaké době jsem to měla hotové. Neochutnala jsem to, protože mě by to chutnalo jinak, než jemu. Tak jen doufám, že se mi to povedlo. I když... voní to dobře.

Každopádně jsem se zas předvedla. Kdyby někdo viděl ten nepořádek, který jsem v tý kuchyni udělala, asi by omdlel. Odnesla to nejen podlaha, ale taky zdi. Naštěstí se to z nich dá smýt, protože jinak bych byla nahraná.

Takže další půl hodinu jsem strávila uklízením. Když se kuchyň zase leskla čistotou, vzala jsem tác a položila na něj talíř s teplým jídlem a příbory. Ze skříňky jsem vytáhla skleničku a z poličky vzala nějaké červené víno.

Ve vínech se moc nevyznám, tak snad jsem vzala dobré. Položila jsem sklenici i s lahví na tác, popadla ho a vydala se chodbou k pokoji Tobiase. Tam jsem celkem těžce zaklepala na dveře, které se po chvíli otevřely.

V nich stál černovlasý upír, který si mě prohlížel od hlavy až k patám. Když si mě celou prohlédl, tak se konečně zaměřil na tác v mých rukách a překvapeně zamrkal.

"To jsi uvařila sama, maličká?" zeptal se mě. Přikývla jsem a usmála se.

"Jo. Pro tebe." řekla jsem a usmála se. Tobias mě pustil do pokoje a já tác položila na stolek. Upír si sedl na jednu z židlí a já na druhou.

"Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale děkuji." řekl mi a pustil se do jídla.

"Je to dobré?" zeptala jsem se ho zvědavě a pozorovala ho při jídle. Upír se usmál a na chvíli přestal jíst.

"Výborné. Na vaření máš talent." pronesl s úsměvem a pokračoval v jídle. No, taky mám talent na dělání nepořádku a je ze mě profík v uklízení. Pomyslela jsem si. "Mimochodem, nevíš, kde je Rei?"

"Neřekl ti, kam jde?" zeptala jsem se zmateně. Já myslela, že je o všem již informován. Že ho má chůva zahrnula všemi možnými detaily.

"Řekl mi, že ti jde pro žlutého motýla, ale z toho nejsem nijak moudrý. Než jsem se ho stačil na něco zeptat, odešel." oznámil mi. Talíř už byl prázdný. Páni. Zmizelo to v něm opravdu rychle.

"Ehm...můžeme to spolu všichni probrat, až se vrátí?" zeptala jsem se vyhýbavě. Nebyla jsem si totiž jistá, jak bych mu to měla vysvětlit. Tobias otevřel láhev vína, nalil si půlku skleničky a napil se.

"A vrátit se má kdy?" optal se mě a usmál se. "Víno si vybrala dobře, jen tak mimochodem."

"Děkuji. Ehm...měl by se vrátit za dva až tři dny." šla jsem s pravdou ven.

"Dobře. Tak já si teda na to vysvětlení počkám." usmál se upír a mě spadl kámen ze srdce. Ještě že tak.

Ahojky 💜💜
Více kapitol jsem zatím napsat nestihla, ale budu na nich pracovat. Doufám, že na ně nebudete čekat tak dlouho, jako posledně.
Vaše Kiki 💜💜