Zbloudilá vlčice

Kapitola 11.

Když jsem se probudila, pořád ještě svítilo slunce. Vstala jsem, zívla a podívala se po pokoji. Náhle jsem dlouze vydechla, když jsem se koukla na postel a zjistila, že v ní něco chybí. Tedy spíš někdo.

Po černovláskovi se snad slehla zem. Zavrtěla jsem hlavou, opustila pokoj a vydala se do kuchyně. Tam mě čekalo další překvapení.

Falco seděl u stolu a jedl můj kuřecí vývar. V momentě, kdy jsem tam vešla, zvedl hlavu a poplácal rukou na židli vedle něj. Raději jsem poslechla a sedla si.

"Máš hlad?" zeptal se mě a já přikývla. Černovlásek se zvedl, vzal druhý talíř a taky mi nalil trochu polévky. Pak vzal lžičku a položil to přede mě.

Falco si sedl zpátky na své místo a znovu se pustil do jídla. Odtrhla jsem od něj pohled, obvázanou ruku si položila do klína a druhou chytla lžičku.

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se taky pustila do jídla. Bylo to dobré. Asi mám talent na vaření, i když je pravda, že bordel u toho umím udělat prvotřídní.

Když jsem dojedla, chtěla jsem vzít talíř a umýt ho. Ale Falco mě předběhl, vytrhl mi talíř z ruky a pak umyl všechno špinavé nádobí. Poté za mnou přišel a chytl mě za rameno.

"Víš, je mi sice líp, ale ještě bych se neměl měnit ve vlka." začal a díval se mi přitom do očí. Nevěděla jsem, kam tím míří. "Mohla bys vzít dnešní hlídku za mě, prosím?"

Fajn, tohle mě hodně zaskočilo. V čem vůbec spočívá hlídka? Ptala jsem se sama sebe. Navíc si nejsem jistá, jestli se umím měnit na vlčici kdykoli chci.

"Tvým úkolem by bylo ve vlčí podobě oběhnout celý les až k hranicím naší smečky. Jen zkontroluješ, jestli tu náhodou není nezvaný host." pověděl mi, jakoby mi snad četl myšlenky.

Kývla jsem. Dobrá tedy. Tu ruku mám sice ještě zraněnou, ale ve vlčí podobě to bude v pořádku. Přece jenom mám další tři tlapy, na které můžu přenést svou váhu.

"Dobrá, můžeš jít hned." řekl mi a šel do pokoje. Přede dveřmi se však zastavil a otočil se na mě přes rameno. "A ten vývar máš výborný. Dobrá práce."

S těmito slovy zaplul do postele. Je skvělý pocit od něj dostávat pochvaly k mému vaření. No, teď mě tak napadá, co když jsem v tom byla dobrá už dřív, ale jen si to nepamatuji.

Pokrčila jsem rameny, vyšla ven a sedla si do trávy. Fajn, jak se teď mám proměnit? Musím na to myslet nebo tak něco? Napadlo mě a zavřela jsem oči.

Zhluboka jsem se nadechla a představila si svou vlčí podobu. Pak jsem otevřela oči, ale nic se nestalo. Povzdechla jsem si a zkusila ti znovu.

Vůbec mi to nešlo. Momentálně teď by se mi velmi hodilo, kdybych byla vlk. Pomyslela jsem si a najednou se to stalo. Zaplavila mě vlna ohně a pak už jsem stála na čtyřech.

Zavrtěla jsem spokojeně ocasem a olízla si přední tlapu. Ta vypadala, že je v pohodě. Vnitřně jsem však cítila tepající bolest a to mě usvědčilo v tom, že se mi to snaží namluvit můj vlk.

Jak jsem se vlastně přeměnila? Napadla mě příhodná otázka, ale odpověď na ni jsem neznala. Oklepala jsem se a rozběhla se do lesa.

Tak a teď musím proběhnout celé naše území. Opakovala jsem si v hlavě, abych se plně soustředila. Proběhla jsem kousek tohoto území za kouskem a na nikoho jsem nenarazila.

Na našem území jsme byli jen my a nepřítel tudy ani neprošel. Měla bych se tedy vrátit. Běžela jsem zpátky do domku a zbýval mi už jen kousek, když se to stalo.

Mým tělem projel zvláštní tlak a já zastavila. Stála jsem na místě s hlavou skloněnou a snažila se zbavit bolesti hlavy. V tom se mi podlomily tlapy a kolem mě se rozhostila tma.

Vzpomínka:
Běžela jsem lesem a po chvíli zastavila. Venku byla tma, na nebi svítil měsíc spolu s hvězdami a tráva byla mokrá od lehkého deště. Přikrčila jsem se a bosé nohy mi zapadly do bahna. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.
Do nosu mě hned udeřil povědomí pach, ale bylo ho tu tolik, že jsem nevěděla, odkud přesně to jde. Zavrtěla jsem hlavou, vypustila pach z nosu a zkusila sluch.
Nějakou dobu jsem jen stála a poslouchala. Náhle jsem to uslyšela. Tlumený smích. A mám tě, napadlo mě.
Otevřela jsem oči a podívala se tím směrem, odkud to šlo. Mezi keři nic nebylo a tak jsem zvedla hlavu ke korunám stromů. Někde tu musí být. Pomyslela jsem si.
"Už vylez ven, prosím. Lokalizovala jsem tě, ale ne úplně. Tak kdyby jsi už slezl z toho stromu..." řekla jsem mile a na tváři se mi rozlil úsměv.
"Každým dnem jsi silnější a lepší než já. To je až k pláči. Ale i tak tě mám rád." ozval se od stromu velmi povědomí mužský hlas...

Skončilo to a já párkrát zamrkala. Postupně se mi vrací vzpomínky, ale mohli by se mi vracet rychleji, protože tomu skoro vůbec nerozumím a to mě štve.

Zvedla jsem se na tlapy, proměnila se v člověka a vrátila se ke smečce. Otevřela jsem dveře a zmizela uvnitř domku. Došla jsem do pokoje, svezla se podél zdi a zůstala nehnutě sedět.

Po pár minutách jsem si přitáhla nohy blíž k tělu a z očí mi tekly slzy. Byla jsem zmatená. Proč jsou ty vzpomínky tak neurčité? Nemohla bych prosím dostat jednu, která mi aspoň řekne, co jsem zač? Pomyslela jsem si.

Náhle mě někdo vzal za rameno a utřel mi mokrý obličej. Zvedla jsem k němu hlavu a zjistila, že je to černovlásek. Úplně jsem na něho zapomněla.

V očích měl strach a soucit. Chápal, že se něco stalo, i když nevěděl co. Seděl u mě a snažil se mě uklidnit. A i přes to, že ho zajímalo, co se stalo, se na to nezeptal.

Byl prostě zticha a jen se mě neslyšně ptal, jestli jsem v pořádku. Tomu říkám opravdový kamarád. Nechce po mě vysvětlení, protože vidí, co to se mnou udělalo.

Uklidnila jsem se a podívala se na černovláska. Ten vypadal, že je za moje uklidnění velmi rád a postavil se. Natáhl ke mě ruku a já ji hned přijala, takže mi pomohl na nohy.

"Už je to v pořádku, ano?" řekl a já kývla. "Potřebuješ obejmout?" optal se mě a usmál se. Ani nepotřeboval odpověď a roztáhl ruce od sebe.

Zasmála jsem se, objala ho kolem hrudi a on mi položil ruce na záda. Smáli jsme se a drželi se v objetí. Kdyby šel někdo kolem, asi by nás měl za blázny. Ale pro mě to bylo něco jiného než jen objetí. Přidala jsem si v bezpečí.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Konečně je tu další kapitola.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤