Zbloudilá vlčice

Kapitola 19.

Rei mi podal ruku a pomohl mi zpátky na nohy. Rozhlédla jsem se kolem sebe a překvapeně vydechla. Kolem mě byly obrovské regály s knihami a nikde nebyly vidět dveře, kterými jsme přišly. Byl to doslova labyrint.

Když mi ji Tobias ukazoval, přišla mi daleko menší. Možná to je tím, že jsme stáli na prahu a dovnitř jsme nešli. Páni. Tohle místo se mi začíná líbit čím dál tím víc. Pomyslela jsem si a na tváři se mi rozlil úsměv.

"Půjdu si najít něco na čtení. Ty si zatím můžeš najít jednu z tvých oblíbených knih. Kdyby ses náhodou ztratila, mezi každým regálem je z boku pověšená mapka celé této místnosti." řekl mi zrzavý upír.

"Proč tu máte mapy? Já myslela, že to tu znáte." podivila jsem se a nechápavě zavrtěla hlavou.

"No, když tady ještě nebyly, ztratilo se tu hodně upírů i vlkodlaků. Třeba já s Tobiasem jsme se nikdy neztratili, protože jsme na tomto hradě už pár set let. Ale když je tu někdo poprvé, je jasné, jak to skončí." pověděl mi.

"Vlkodlaků?" optala jsem se opatrně. Rei jen pokrčil rameny, zadíval se na podlahu a chvíli počkal, než promluvil.

"Ano, vlkodlaků. Dříve, tak před dvě stě lety, sem občas vlkodlaci přišli na důležité porady mezi druhy. Byli to takový zvláštní hosti. A občas se ve volném čase vydali do knihovny." řekl a než jsem se nadechla k další otázce, zmizel mi z očí.

Protočila jsem nad tím oči. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem si zvolila jednu cestu a vydala se pomalu mezi knihami s cílem najít jednu konkrétní.

Jak jsem se tak koukala kolem sebe, tak jsem si všimla různých detailů, které by mi jinak zcela unikly. Například že nad každým regálem je zavěšená zdobená lampa, která osvítila všechny knihy.

Aspoň tu není tma, protože to bych toho moc nenašla. Napadlo mě a pro sebe jsem se usmála. Na menším rozcestí jsem se vydala doleva a po pár minutách jsem se dostala do slepé uličky.

A teď kudy? Ptala jsem se v duchu a rozhlížela se kolem sebe. Byly tu tři cesty, ale já si ani za nic nemohla vzpomenout, kterou z nich jsem přišla.

Mapa. Vzpomněla jsem si, došla k boku jednoho regálu a strčila tam ruku. Jela jsem pomalu nahoru a nahmatala jakousi dřevěnou poličku.

Zavrtěla jsem hlavou a moje ruka putovala po poličce, ve snaze najít mou záchranu. A nebudete mi to věřit, ale po asi deseti minutách mé prsty opravdu něco sevřeli.

Vytáhla jsem ruku a podívala se na papír. Mapa to sice byla, ale pro mě byla stejně chaotická jako samotná knihovna. Povzdechla jsem si a sedla si na zem.

To jsem si moc nepomohla. Ozvaly se moje myšlenky. V tom se mi něco příjemně hebkého otřelo o nohu. Zvedla jsem hlavu a překvapeně koukala na chlupatého narušitele.

Černá kočka s očima v barvě jantaru se na mě dívala a neklidně mrskala ocasem. Natáhla jsem k ní ruku a počkala, co ona na to. Kočka ke mě přišla blíž, očichala mě a pak se nechala pohladit.

"Co tady děláš, maličká?" zeptala jsem se jí. Ona na mě mňaukla a náhle se mi zdálo, jako bych v hlavě slyšela ženský hlas, který mi odpověděl na otázku.

"Zachraňuji tě, madam popleto." říkal onen hlas. Přišlo mi divné, že by to řekla ta kočka, tak jsem to přiřadila k zvláštní náhodě.

"Jak mi chceš pomoct? Znáš odtud cestu?" optala jsem se a pozorně sledovala černé zvíře přede mnou.

"Ano, vyznám se tu skvěle a znám všechny cesty z knihovny. Dokonce i ty, které nejsou na mapě. Zvláštní, že i s mapou se tu dokážeš ztratit." pověděl mi hlas.

"Vysmíváš se mi?" chtěla jsem vědět. Kočka zavrtěla hlavou a podívala se na mě. Teď jsem si byla téměř jistá, že ten hlas patří té kočce. I když je to zvláštní.

"Chtěla bys vědět, proč mi rozumíš, že?" zeptala se mě a já překvapeně kývla. "Je to jednoduché. Já totiž nejsem obyčejná kočka. A teď pojď za mnou."

Než jsem se stačila zeptat, co tím myslí, vyběhla jako střela jednou uličkou. Zvedla jsem se a vyběhla za ní. Měla jsem co dělat, abych s ní udržela tempo. Byla velmi rychlá a zatáčky pro ni nebyli žádnou překážkou.

Náhle však prudce zastavila u jednoho regálu. Nechápavě jsem na ni pohlédla a ona jen kývla hlavou ke knihám. Podívala jsem se na ně.

Můj pohled jel z jednoho názvu na další a zastavila jsem se až na knize, jejíž jméno mi přišlo povědomé. Jen jedno tajemství. Vzala jsem knihu do ruky a otevřela na první stránce.

"V jedné vzdálené zemi žila mladá dívka. Byla to ochránkyně devíti království, jenž nesla jméno Rosalie Nix Ziwala." přečetla jsem nahlas první věty. "To jsem hledala."

"Ano, já vím. A teď mě následuj. Vyvedu tě z tohohle labyrintu." uslyšela jsem její hlas a kývla. Během chvilky už jsem zase běžela za černou šelmou, kterou poháněl snad i vítr.

A po pár minutách jsem byla konečně na chodbě hradu, daleko od knihovny. V ruce jsem držela knihu a trochu oddechovala, zatímco kočka, sedící před mýma nohama, se chystala odejít.

"Počkej, nikam nechoď." řekla jsem jí. Kočka se zastavila uprostřed pohybu, došla pomalu zase ke mě a pak se podivně usmála.

"Neboj, budu ti pořád nablízku a až mě budeš potřebovat, zase se objevím." pověděla mi. Přikývla jsem a pohladila ji mezi ušima.

"Proč mi vlastně pomáháš?" zeptala jsem se jí a viděla, jak se kočka trochu napla, než zase promluvila.

"Kdo pomůže kočce, tomu je oddaná. Ovšem kdo se pro ni obětuje, to mu je navždy dlužna." řekla v hádance a odešla. Zvláštní. Snad někdy přijdu na to, co tím myslela.

"Co tu děláš?" zeptal se za mnou pobavený hlas. Lehce jsem nadskočila leknutím. Rei mě chytl za rameno a zasmál se. "Zvládla si najít cestu z knihovny, jo?"

"Ne, nezvládla. Ztratila jsem se a v mapě jsem se nevyznala. Naštěstí se tam objevila ta záhadná kočka a pomohla mi." řekla jsem. Rei nechápavě svěsil ramena.

"Jaká kočka? Na hradě žádné nejsou." pověděl mi a já překvapeně vydechla. Tak to mi tu chybělo. Záhadná kočka, která se zjeví jen mě.

"Kdo pomůže kočce, tomu je oddaná. Ovšem kdo se pro ni obětuje, to mu je navždy dlužna." zopakovala jsem slova té kočky a s knihou v rukách se rozešla do svého pokoje.

"Počkej, co to znamená?" ozval se za mnou hlas mé chůvy a já jen ledabyle pokrčila rameny.

"To kdybych věděla." řekla jsem a zmizela uvnitř pokoje. Položila jsem knihu na stůl, pohladila Rosu a lehla si do postele. Během vteřiny jsem se propadla do říše snů.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Přeji vám všem krásné a veselé Vánoce. A tady ode mě máte dáreček v podobě další kapitoly k tomuto příběhu.
PS: tato kapitola je věnována MyLiveYourLive , protože jako první napsala komentář k minulé kapitole.
Komu bude věnována další část?
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤