Zbloudilá vlčice

Kapitola 37.

Další den ráno se mi vůbec nechtělo vstávat a pár hodin jsem se jen převalovala v posteli. Nakonec jsem vstala až kolem desáté hodiny, když se na chodbě začaly ozývat čísi hlasy.

Vylezla jsem z postele, převlékla se do černých džínů a bílé halenky s motivy rudých růží a do vlasů si dala jednoduchou černou čelenku. Přešla jsem přes pokoj, otevřela dveře a vešla na chodbu.

Kousek od mých dveří stáli dva upíři. Žena, jenž v náruči držela malou holčičku, a muž, který měl na sobě uniformu stráží.

"Prosím, Ashi. Musím do města zařídit pár věcí a Ninu nemá kdo hlídat." prosila žena se zoufalým výrazem toho muže. Ten okamžitě zavrtěl hlavou.

"Já teď opravdu nemůžu, drahá. Mám práci. A i kdybych si vzal narychlo volno, nikdo jiný za mě tu práci neudělá." povzdechl si muž. Drahá? Takže jsou to manželé.

"Já to chápu, ale je to jen na pár hodin. Žádám snad příliš?" ptala se ho žena nešťastně. Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se zasáhnout. Když můžu pomoct ostatním, tak pomůžu.

"Já Ninu pohlídám." řekla jsem jim a tím na sebe strhla jejich pozornost. Věnovala jsem jim upřímný úsměv, zatímco oni mě spíš překvapený.

"To po Vás přeci nemůžu chtít, slečno. Nechci Vás tím obtěžovat." zavrtěla nesouhlasně hlavou žena a Ash, její manžel, rázně přikývl.

"Neobtěžujete mě. Ráda pomůžu." stála jsem si za svým, došla až k ženě a natáhla k ní ruce. "Jak už jsem řekla... Ninu pohlídám. Zařiďte si vše, co potřebujete."

Upíři si vyměnili několik zvláštních pohledů, než nakonec oba přikývli. Žena mi předala blonďatou holčičku do náruče a já ji pevně chytla, aby mi nespadla. Nina mohla mít tak tři nebo čtyři roky, takže opravdu nebyla moc těžká.

"Děkuji, slečno. Jsem Vám dlužna. Vrátím se za pár hodin." řekla mi žena a podala mi malou tašku přes rameno, které jsem si před tím vůbec nevšimla. "Tady jsou věci, které by se Vám mohli hodit. Jídlo, pití, hračky..."

Chytla jsem Ninu ve své náruči tak, abych měla jednu ruku volnou, a převzala si nabízenou tašku. Nějak se mi podařilo si ji dát přes rameno, což bych nazývala zázrakem. Pak jsem chytla holčičku pořádně.

"Ještě jednou moc děkujeme, slečno." ozval se tentokrát upír....chci říct Ash. S úsměvem jsem přikývla. "Hlavně buď hodná, Nirenie."

Nirenie? Aha, chápu. Takže Nina je pouze přezdívka. A dost se k ní hodí. Holčička mi věnovala zubatý úsměv a pak rodičům jemně zamávala. To stačilo k tomu, aby se oba upíří vypařili.

"Tak jo, Nino. Půjdeme si ven hrát." řekla jsem jí milým hlasem a ona souhlasně přikývla. Nevím, jestli nemluví, nebo si na mě ještě nezvykla.

Rozešla jsem se s ní v náruči ven a cestou zastavila náhodně procházející služebnou. Ta chvíli nechápala, co s dívenkou vlastně dělám, ale pak jí to asi došlo a věnovala mi nadšený úsměv.

"Mohla bych Vás poprosit? Šlo by ven přinést nějaký stůl a dvě židle jako takové posezení?" zeptala jsem se jí a ona okamžitě nadšeně přikývla.

"Hned, slečno." odpověděla mi a upíří rychlostí zmizela v jiné chodbě. Jen jsem nad tím pobaveně zavrtěla hlavou a vyšla ven.

Tam jsem se sotva rozhlédla kolem, abych se pokochala dnešním nádherným počasím a rozkvetlými květinami, když jsem zaznamenala, že už je tu v trávě připravený malý kulatý stůl s, nikoliv dvěmi, ale třemi židlemi.

"Jak jen tohle udělala?" zvolala jsem překvapeně a chvíli jen nevěřícně porozorovala připravené posezení. V tu chvíli se dívka v mé náruči hlasitě rozesmála. "Nino?"

"Tvůj výraz je vtipný..." pronesla dívenka v mé náruči a tomu jsem se začala smát já. Dobře, tohle vypadá na báječně strávený den. Už teď se královsky bavím. Počkat...co?

"Pojď, prosadíme se." broukla jsem s úsměvem, došla ke stolku a holčičku posadila na jednu z židlí. Sundala jsem tašku a otevřela ji. Tak schválně, co je uvnitř...

Nějaká zavírací láhev s kočkami, krabička s nějakou buchtou a druhá s...brusinkami, aspoň myslím, plyšový medvěd a nějaká podivná věc, která mi přišla povědomá.

"Co je to?" zeptala jsem se a vzala věc do ruky. Dívenka si ji prohlédla a pak mi věnovala pobavený úsměv.

"To je flétna. Hudební nástroj." sdělila mi a zahoupala nohama. Přeci jen, ta židle na ní byla dost velká. Bude ještě pár let trvat, než dosáhne na zem. Pomyslela jsem si a zase přesunula pozornost na...flétnu.

Určitě už jsem jí dřív viděla, jen si nemůžu vzpomenout kdy a kde. Položila jsem hudební nástroj na stůl a věnovala dívence omluvný pohled. Přeci jen jsem se jí teď chvíli nevěnovala.

"Copak by jsi chtěla dělat, Nino? Máme spoustu času, než se tvoje maminka vrátí." usmála jsem se na ní a ona nadšeně přivřela rudé oči.

"Plést si vlasy." zvolala nadšeně. Přikývla jsem, stoupla si za ní a rozpustila jí ten obyčejný culík, který do teď měla.

"Já nejdřív zapletu cop tobě a pak ho ty zapleteš mě, dobře?" optala jsem se, zatímco jsem už začala rozdělovat její vlásky na tři díly. Nina vypískla v souhlas.

Po asi půl hodině jsem měla hotovo. Nezdálo se to, ale Nina má opravdu dlouhé a jemné vlásky, takže to nebylo úplně jednoduché. Nakonec se mi však povedl dokonalý cop, který jsem jí ještě ozdobila nějakými květinami.

"Možná to moc nepůjde... Na cop mám příliš krátké vlasy." řekla jsem jí, když jsem si dřepla na zem před její židli. Nina se za mými zády zasmála.

"To půjde." zněla její odpověď. No, tím si tak jistá nejsem, ale její nadšení a neskrývané sebevědomí bych opravdu chtěla mít.

Uběhlo sotva pár minut, když mi řekla, že má hotovo. Jak by to mohla mít tak rychle? Pomyslela jsem si a jemně si po vlasech přejela prsty.

Nina mi zapletla poloviční cop. Proto to měla tak rychle a proto jí to šlo. Napadlo mě a na mé tváři se objevil spokojený úsměv. Odvedla úžasnou práci. I když je mi záhadou, kde vzala tu druhou gumičku.

"Mockrát děkuji, Nino." řekla jsem jí, vstala a pohladila jí jemně po zapletených vlasech.

"Taky ti chci dát do vlasů kytky." řekla mi s úsměvem, čemuž jsem se zasmála. Popadla jsem ji za pas a postavila ji do trávy. Okamžitě se rozběhla k záhonům s květinami a během chvilky se vrátila s dlaněmi plnými barevných květin.

Zasmála jsem se, sedla si do trávy a nechala Ninu, aby mi vpletla květiny do vlasů. Musím říct, že se krásně bavím. Mohla bych ji hlídat častěji, pokud bude potřeba... samozřejmě. Pomyslela jsem si s úsměvem.

Vaše Kiki 💜💜