Zbloudilá vlčice

Kapitola 6.

Celou tu hodinu jsem si hrála s malou Keisy. Musím uznat, že je těžké ji unavit. Někdy mám pocit, že je snad na baterky. Neúnavná, energická, přátelská, hravá, veselá a hyperaktivní. To je přesně její popis.

Teď jsem se sklíčeně šunula do domu. Uvnitř už v kuchyni čekal nervózní černovlásek. Proč je nervózní? To já tady mám zřejmě dostat zprda. Abych řekla pravdu, je dost náladový a nepředvídatelný. A to na něm baštím. Kruci. Co to tu melu? V životě jsem neřekla větší blbost. Teda aspoň za těch pár dní, protože zbytek života mám jaksi v mlze.

Sedla jsem si na židli a čekala. Černovlásek ke mě zvedl sklíčený pohled a hned nasadil kamennou masku.

"Dobře. Tak začneme. Musíme si na vzájem věřit a krýt záda. A dobře víš, že je to možné jen v případě, když budeme v bezpečí a živý." začal. Kývla jsem.

"Takže tady zavedeme pár pravidel, na kterých to tu bude držet." řekl a zadíval se mi hluboko do očí. "Za prvé, když ráno vstaneš, neopustíš dům, dokud nebude svítat. Za druhé, pokud půjdeš po východu slunce ven, budeš se pohybovat jen tady u domů, dál ne. Za třetí, pokud budeš chtít do lesa, počkáš až bude mít někdo ze smečky čas a půjdete tam spolu, sama nikam nejdeš. Za čtvrté, doma budeš nejpozději se západem slunce, za tmy - nikam. Za páté, budeš u sebe mít vždy nějakou zbraň, třeba dýku, to je mi jedno, jen nechci, aby si na tebe dovoloval nějaký z těch šmejdů." dořekl a já opět kývla. Nechci si Falca znepřátelit, takže ty pravidla radši budu dodržovat. Konec konců mi nic jiného nezbývá.

Vstal od stolu a šel ven. Vzdychla jsem. Musí tady ve smečce být nějaký vynálezce. Musím ho najít, mám totiž nápad na jednu velmi prima vecičku, která mi mnohonásobně zlehčí zdejší život. Dokud totiž budu dál předstírat, že jsem němá, budu potřebovat ten vynález.

Vyšla jsem ven. Šlápla jsem bohužel do bláta. Fuj. Večer si budu muset dát sprchu, až mi Falco ukáže, jak se pouští voda. To mi totiž pořád nějak nejde. Mávla jsem nad tím rukou a rozhlížela se po okolí.

Chodila jsem od chatky přes domy a nakukovala do oken, jestli nespatřím člověka, kterého tak strašně potřebuju.

Šla jsem zrovna kolem jednoho cihlového domku. Ani jsem nenakoukla do okna a už někdo otevřel dveře. Stál v nich ten postarší muž, který byl u Zaka. Na sobě měl bílý plášť a na očích ochranné brýle. Nechci nic říkat, ale asi jsem našla, koho jsem hledala.

"Jen pojď dál, Oro. Už jsem tě čekal." řekl a pobídl mě rukou k pohybu. Vešla jsem dovnitř. Páni. Tady je ale věcí. Všude samé knihy, zkumavky, výrobky a pokusy. Zajímavé.

"Jsem Azog. Vědec a vynálezce. Věděl jsem, že za mnou přijdeš. Tak co potřebuješ vyrobit?" zeptal se a do ruk mi vložil papíry a tužku.

Usmála jsem se. Sedla jsem si a položila si věci před sebe na stůl. Na první papír jsem napsala velký nadpis; Komunikační mikročip.

"Hm. Zvláštní. To mě zajímá. Pokračuj." přerušil mě na moment jeho hlas. Kývla jsem a vzala si další papíry. Malovala jsem obrázky a psala k nim součástky a popisy.

Po asi dvou hodinách jsem měla hotovo. Své výtvory jsem předala Azogovi a čekala. Pokýval nad tím hlavou.

"Zítra si pro to přijď." řekl nakonec. To mi stačilo. Kývla jsem, objala ho a vypálila z jeho domu rychlostí blesku.

Venku ještě pořád svítilo sluníčko, ale už dávno bylo za půlkou své dráhy. To znamená, že tak za hodinu možná dvě bude západ slunce. Tak to mám ještě čas.

Jen tak jsem chodila kolem domků. V tom jsem do někoho nabourala a svezla se s ním na zem. Byl to ten blonďák. Zamračila jsem se a vydrápala se na nohy. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a podala mu pomocnou ruku.

"Nepotřebuji pomoc." řekl a ruku odmítl. Stáhla jsem ji k sobě, zašklebila se a nepouštěla z něj oči.

"No tak jo. Pomoc by se mi hodila." řekl po asi třiceti neúspěšných pokusech se postavil. Ono se totiž vážně blbě vstává, když vám v tom někdo brání. Například já jsem si na něho sedla. Za trest. Zvedla jsem se a podala mu ruku. Tu bez keců přijal a já mu pomohla na nohy.

"Dík. Hele támhle je hospůdka. Pojď. Zvu tě na panáka." řekl a už mě táhl na druhou stranu tábora. Dotáhl mě do té hospůdky, posadili jsme se a on objednal dva panáky.

Po chvíli to ta mladá slečna přinesla. Čichla jsem k tomu. Fuj. Strašně to smrdí. Mezitím si blonďák vzal skleničku do ruky a kopl to do sebe. Nevěřícně jsem to taky popadla a kopla do sebe. Fuj. Zašklebila jsem se. Musela jsem vypadat vtipně, protože blonďák vyprskl smíchy. Přišla tam ta slečna s otázkou, zda si dáme ještě něco. Vzala jsem ubrousek a napsala tam svůj požadavek. Podala jsem to slečně tak, aby to neviděl blonďák. Ta se na mě trochu překvapeně podívala, ale přikývla.

"Všechno co si objedná je na mě." řekl blonďák. Já i slečna jsme se zasmáli. To máš pravdu, je to na tebe. Slečna odešla.

Po chvíli se vrátila i s kýblem v rukách. Podala mi ho. Namočila jsem tam prst, ale hned ho zase vytáhla. Voda byla více než vařící. Výborně. A než se blonďák nadál, kýbl jsem na něj vylila. Takže byl celý mokrý a v šoku. Všichni tady dostali záchvat smíchu. Blonďák vyprskl vodu, vyždímal si vlasy a tričko, zamračil se na mě, zaplatil a odešel.

Zamávala jsem všem na rozloučenou a také se vydala domů. Zbývalo asi půl hodiny do západu slunce. Uf. To bude jen tak tak.

Došla jsem domů. Černovlásek čekal v kuchyni. Když mě uviděl, úlevně si oddychl a přikývl.

"Dobrou noc, Oro." řekl a zmizel v obýváku. Usmála jsem se.

"Dobrou noc, Falco." šeptla jsem sotva slyšitelně a šla do pokoje. Převlékla jsem se, vyčistila si zuby a zachumlala se do měkkoučké peřinky. Zavřela jsem oči a chvilku jen tak ležela. Po pár minutkách jsem usla a propadla se říše snů.

Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤