Zbloudilá vlčice

Kapitola 12.

Další den ráno už bylo černovláskovi natolik dobře, aby šel ven. Jelikož jsem se bála o jeho zdraví, raději jsem se ani neptala a šla s ním.

Venku bylo trochu pod mrakem, ale nefoukal vítr. Na sobě jsem měla jen tričko a legíny a bylo mi dobře. Teplo přilákalo i smečku a tak jsme byli všichni na čerstvém vzduchu.

"Ahoj, Falco. Tak co, je ti líp?" zeptal se černovláska Zak, který si to k nám mířil s úsměvem na tváři. Černovlásek přikývl a taky se usmál.

"Jo, je mi fajn. Ora sice neumí mluvit a spoustě věcí ještě nerozumí, ale je to nadaná léčitelka a kuchařka." pochválil mě Falco.

"Vážně?" optal se šťastně Alfa smečky a podíval se na mě. Byla jsem z toho trochu nesvá, ale i tak jsem přikývla. Je sice pravda, že bordel umím udělat taky, ale to není podstatné. "Výborně."

Já jsem snad v jiném světě. Proběhne mi hlavou myšlenka. Není normální, aby mě nejdříve pochválil Falco a hned potom Zak. I když černovlásek je pořád ještě trochu nemocný, pro Alfu žádné rozumné vysvětlení nemám.

"Jdeme se s Orou projít do lesa." ukončil debatu Falco, kývl na svého kamaráda a šel pryč. Doběhla jsem ho a snažila se udržet s ním tempo. Byl vážně rychlý.

Nakonec jsme se dostali do lesa a černovlásek konečně spomalil. Oddechla jsem si a uvolnila se. Vládlo zde ticho a klid přerušovaný jen šploucháním vody z potůčku a zvuky lesních zvířátek.

Náhle se mi v hlavě ozval hrom a před očima se mi zablesklo, jakoby přímo přede mě dopadl blesk. Na zemi však nic nebylo a stromy vypadaly, že jsou v pořádku. Co to se mnou je?

Napadla mě příhodná otázka. Určitě se něco děje. Nejdřív to byly vzpomínky a teď tohle. Co bude následovat? Ptala jsem se tiše sama sebe a se syknutím se sesunula k zemi.

V hlavě mi hučelo a měla jsem pocit, že mi snad vybuchne pod náporem jakési neznámé síly. Jednou ruku jsem měla přiloženou na spánku a druhou  na čele, zatímco jsem se zády opírala o strom.

Falco ke mě rychle přišel, dřepl si ke mě a chytl mě za rameno. Nějak jsem však věděla, že mi nemůže pomoci. Bolest zesílila a černovláskův stisk naopak povolil. Netrvalo dlouho a v hlavě se mi ozval něčí hlas.

"Dýchej, princezno. Musíš se zhluboka nadechnout a zhluboka vydechnout. Poslouchej mě, ano? Nic se neděje a všechno bude v naprostém pořádku. Musíš se jen pořádně nadechnout, aby mohla bolest odejít."

Ten hlas mi byl povědomí a zároveň úplně cizí. Ten muž to v mojí hlavě opakoval pořád dokola, jakoby to bylo nějaké kouzlo nebo tak něco. Bylo to součástí nějaké další vzpomínky?

Na to jsem odpověď neznala a bolest byla horší a horší. Co to říkal o té bolesti? Že když budu dýchat, tak odejde? Nejsem si úplně jistá, jestli to pomůže, ale za zkoušku nic nedám.

Uvolnila jsem se, zhluboka se nadechla a pak zase vydechla. Tak jsem to dělala pořád dokola. Po nějaké době začala bolest opravdu ustupovat a já jen nevěřícně spustila ruce podél těla.

Když bolest zmizela úplně, podívala jsem se na Falca. Ten seděl vedle mě a sledoval mě se strachem v očích. Usmála jsem se a tím prolomila tíživé ticho. Černovlásek se totiž začal smát a tím mě vyvedl z míry.

"Řeknu ti, že tohle už je po několikáté, kdy se ti něco stalo a já se pak o tebe bál, i když jsem neměl důvod. Přece jenom vypadáš, že je ti dobře." řekl mezi záchvaty smíchu.

Po chvilce jsme se smáli oba. Bože, nevím jak to dělá, ale vždycky mi dokáže zvednout náladu i ve chvíli, kdy mi je fakt do pláče. Pomyslela jsem si.

Natáhla jsem k němu ruku, on mi ji stisknul a vytáhl mě na nohy. Vydali jsme se dál lesem a já si všímala každičkého stébla trávy, abych si zapamatovala cestu i bez pomoci čichu.

"Víš, je mi s tebou celkem dobře, i když jsi tichá jako ranní rosa." řekl tiše Falco s pohledem na zem a ani se na mě nepodíval. Pokývala jsem hlavou na souhlas.

Náhle mě do nosu udeřil velmi krásný a lahodný pach. V duchu jsem se olízla, proměnila jsem se na vlčici a otřela se černovláskovi o kotník. Ten po mě hodil skoumavý pohled a naklonil hlavu na stranu.

Otočila jsem se a docupitala ke kapradí. Tam jsem chvíli počkala, ale když jsem za sebou uslyšela kroky, znovu jsem se pustila na cestu. Přeskakovala jsem spadlé větve a následovala onen pach.

Po nějaké době jsem konečně došla na místo. Sedla jsem si a pozorovala tu úchvatnou scénu přede mnou. Na rozlehlé louce se honili zajíci, pásli jeleni a zpívali ptáci.

Bylo to překrásné. Jako z nějakého obrazu. Napadlo mě. Trochu jsem se ztratila nad vlastními myšlenkami, takže jsem se dost lekla, když mě někdo pohladil mezi ušima.

Okamžitě jsem otočila hlavu a spatřila černovláska, který seděl vedle mě a koukal na to stejný, na co před chvílí já. Ani jsem si nevšimla, kdy mě dohnal.

Zvedla jsem se, přešla blíž k němu a lehla si. Byla jsem celkem unavená, ale spát se mi moc nechtělo. Falco mě hladil po srsti a jeho dotyk mi přinášel pocit bezpečí.

I přes to mi tu něco nesedělo. Měla jsem takový zvláštní neblahý pocit, že nás někdo nebo něco sleduje. Důkaz jsem k tomu nepotřebovala, prostě jsem to cítila.

Falco vypadal, že si ničeho nevšiml a tak jsem radši zahnala všechny starosti stranou. Kdyby se cokoli stalo, byla jsem pořád ve střehu a smysly jsem měla naplé jako strunu.

Za sebou jsem zaslechla pohyb a zjistila, že něco vystrašilo zvěř na louce. Zvedla jsem se na tlapy a začichala. Ucítila jsem známý pach, otočila se tím směrem a ztuhla na místě.

Přímo přede mnou stál nějaký upír. Byl strašně vysoký, jeho rudé oči nepřinášely nic dobrého a jeho úšklebek mi naháněl strach. Celou páteří mi projel chlad.

Černovlásek za mnou se proměnil ve vlka a stoupl si vedle mě do obranné pozice. Upír nás sledoval s výsměchem vepsaným na rtech, pohodil hlavou a do čela mu spadlo pár hnědých vlasů.

"Jak vidím, tak tohle ještě bude velká zábava." prohodil upír a zasmál se. Tohle nedopadne dobře, uvědomila jsem si.

Ahojky zlatíčka ❤
Dlouho nevyšla žádná kapitola, tak tady jednu máte. Užijte si ji.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤