Zbloudilá vlčice

Kapitola 13.

"Tak fajn, budeme bojovat nebo radši vyjednávat?" zeptal se nás upír a povytáhl jedno obočí. Falco se proměnil zpět v člověka a postavil se přede mě.

"O čem chceš vyjednávat? Co to tu meleš?" zeptal se očividně dosti zmatený černovlásek. Upír se ušklíbl, ukázal na travnatou zem a sedl si. Falco a já jsme udělali totéž.

Chtěla jsem se proměnit do své lidské podoby, ale vůbec mi to nešlo, tak jsem chtě nechtě zůstala vlčicí. V duchu jsem si povzdechla a nespouštěla oči z nezvaného hosta.

"Fajn, tak začneme." prolomil ticho upír a podíval se na Falca. "Můj pán vám vzkazuje, že když mu vydáte zpět to, co je jeho, obejde se to bez boje."

"My nemáme nic, co patří upírům. Vyřiď svému pánovi, že se plete, když si myslí, že to máme. Ať už je to cokoli." odpověděl mu Falco.

"Máte to. On to ví. A půjde po vás tak dlouho, dokud mu to nedáte." upír se na chvíli odmlčel. "Já jsem první posel této zprávy, ale rozhodně nebudu poslední. Dobře si rozmyslete, co děláte, než to jen zhoršíte."

Jeho hlas nesl stopy vzteku, zatínal ruce v pěst a propaloval černovláska pohledem. Falco mu nepříjemný vražedný pohled oplácel se vší vervou.

"Řekl jsem to jednou a řeknu to zas. My nemáme nic, co patří upírům. Nekrademe vám věci a nechodíme na vaše území." prohlásil rozhodně Falco.

"Zdá se, že jsi opravdu přesvědčený, že co říkáš, je pravda." řekl uznale upír a trochu zvážněl. "My jsme si vědomi toho, že jste to nevzali, ale máte to. Tak to vraťte."

"My ale nic nemáme." prsknul na něho černovlásek a vypadalo to, že už mu vážně došla veškerá trpělivost. Upír se vyhoupl na nohy a podíval se na mě.

"Máte to. A pokud o tom nevíte, tak jste v nebezpečí." prohlásil a s těmito slovy zmizel upíří rychlostí v lese. Vstala jsem a rozběhla se i s Falcem ke smečce.

Když jsme doběhli k domům smečky, trochu jsme spomalili. Falco šel hned za alfou Zakem a mě tu nechal. Protože jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem šla domů.

Proměnila jsem se v člověka a zmizela uvnitř domku. V koupelně jsem se převlékla a pak si lehla na gauč v obýváku. Pod hlavu jsem si dala polštář a párkrát zívla.

Než jsem se nadála, víčka mi únavovou klesla a ztěžkla. Nemohla jsem otevřít oči a brzy na to jsem usnula. Ani jsem už nevnímala to, když někdo otevřel dveře.

Probudila jsem se po pár hodinách na úplně stejném místě. Zvedla jsem se na loktech a posadila se na gauči. Z boku mi při tom pohybu spadla deka.

Počkat, co? Já se přece nepřikryla. Zmateně jsem vstala a došla do kuchyně. Tam na zemi ležel černovlásek a cvičil. To mě překvapilo ještě víc.

Opřela jsem se o rám dveří a sáhla si na čelo. V pohodě, horečku nemám. V tom případě se mi to nezdá. Došlo mi a já si tiše povzdechla.

Falco přestal cvičit, vyskočil na nohy a došel ke mě. Starostlivě si mě prohlížel a hledal příčinu toho, proč jsem se držela rámu dveří.

Proto jsem rychle odstoupila, usmála se a sedla si na židli. Falco mi podal hrnek s čajem a sedl si na židli hned vedle mě. Zdál se mi být trochu nervózní.

"Víš, bál jsem se, že se ti zase něco stalo." přiznal se tiše. Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Dala jsem mu tím jasně najevo, že jsem v pořádku a zdravá.

Černovlásek si viditelně oddechl a přikývl. Upila jsem čaje, popadla ze stolu blok s tužkou a začala na něj psát. Stálo tam: Co máte upířího? A co na to říkal Zak?

"My nemáme nic, co patří upírům. Říkal jsem to i tomu zmetkovi v lese. A Zak si myslí, že pokud je to nebezpečné, tak to určitě není na našem území." odpověděl mi, když si to přečetl.

Přikývla jsem, položila psací potřeby na stůl a dopila čaj. Třeba se ten upír v lese vážně spletl. Ale pokud to opravdu nemáme, tak kdo to má? A co to vlastně je?

Ptala jsem se v hlavě a poklepávala prsty o desku stolu. Černovlásek mezitím umyl hrnek a podal mi misku se zeleninovým salátem. Já však vůbec neměla hlad, tak jsem to odstrčila.

Vstala jsem, ignorovala vražedný pohled, kterým mě Falco pozoroval, a vyšla ven. Venku bylo pořád stejně hezky a trocha čerstvého vzduchu nikomu neuškodí.

Rozběhla jsem se do lesa a užívala si tu chvilku volnosti. Vítr mi čechral vlasy, pohupoval s větvemi stromů a popoháněl mě dál v běhu. Byl to krásný pocit.

Který ovšem brzy skončil, když mě do nosu udeřil známí pach takovou silou, že mi to na chvíli vyrazilo dech. Zastavila jsem na místě a roztřeseně se nadechla.

Znovu jsem to ucítila a to mě jen usvědčilo v tom, že se mi to nezdá. Onen pach mě mezitím celou obklopil, což znamenalo, že jsem byla obklíčená a v pasti.

Tohle je zlý. Pomyslela jsem si a zkusila se aspoň trochu uklidnit. Vůbec se mi to nedařilo a můj tep se mnohonásobně zvýšil. Což mi jenom zhoršovalo celou situaci.

Za mnou se cosi mihlo a někdo mě chytil za rameno. Lekla jsem se, i když jsem to vlastně čekala. Upír stojící za mnou se zasmál a obešel mě. Byl to ten stejný, který byl u té louky.

"Jsem potěšen, že se mě bojíš, ale myslím, že k tomu zatím nemáš důvod." řekl mi a jeho slova se mi pořád opakovala v hlavě. Co myslel tím - zatím?

Po celém těle mi naskočila husí kůže a já se začala klepat zimou. Jen těžko můžu říct, jestli je mi opravdu zima, bojím se nebo to dělá studená pokožka toho upíra.

"Zda-li pak víš, proč jsem tady?" zeptal se mě s úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou, ale pak mi to došlo. Co když si přišel pro tu upíří věc?

"Vím, že ti došlo, proč jsem tu. Vidím ti to na očích. Ale víš, co je ta upírská věc?" zeptal se mě znovu. Opět jsem zavrtěla hlavou, což upírovi vyvolalo záchvat smíchu.

Udělal krok ke mě, druhou rukou mě taky chytl za rameno a svůj obličej přesunul k mému krku. Nasál můj pach a pak se naklonil nad mé ucho.

"A co když ti řeknu, že to není věc, ale bytost?" šeptl mi a praštil mě do spánku. Ani jsem nestihla nijak reagovat a upadla jsem do bezvědomí.

Ahoj zlatíčka ❤❤
Jste zvědaví, co bude dál??
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤