Kdo jsi? (Dokončeno)

,,No to si dělá prdel"uchechtla jsem se při pohledu když stála uprostřed chodby

Probudil mne protivný zvuk budíku, který jasně řval: ,,Vstávej! Volá tě škola!" Nezbývalo mi nic jiného, než poslechnout a posadit se. Neochotně jsem se protáhla a nakonec vylezla z vyhřáté postele. Ve chvíli, kdy mi došlo, co je vlastně za den, ovládla mě panika. Je sedm ráno a má písemná zkouška začíná v deset. Nakonec mě po napsání všech předmětů čeká poslední ústní část. Na konci dne nás rovnou vyhodnotí, a poté s lidmi, co neuspějí se budou probírat opravné termíny. Nejhorší na tom všem je, že pokud to někdo nedá bude se muset učit v Itálii, kde máme jet dva dny po zkouškách. Přesunula jsem se do koupelny, abych své tělo hodila do schopného módu a následně se přesunula opět do pokoje. Na postel jsem si položila jedny z mých tmavě modrých šatů. Byly dlouhé po kolena a rukávy byly z modré krajky, které končily těsně pod lokty. Byly do áčkového střihu a sukně byla mírně nabíraná. Byla to jasná volba. Sedla jsem si ke stolu, kde ležely všechny předměty krásně uspořádané. Věděla jsem, že přečíst si všechny absolutně nestíhám. To byla náplň včerejšího dne. Sáhla jsem po dvou předmětech, ze kterých jsem měla opravdu nahnáno a začala číst všechny informace. V rekordním čase mi oba předměty zabraly hodinu a půl. Stíhala jsem se připravit a najíst s přehledem. 

Po nanesení makeupu a učesání jsem na sebe hodila šaty. Nepříjemně jsem se ošila a zhluboka se nadechla. Nesnáším šaty! Nemohla bych jít v mikině a kraťasích? To by mi asi neprošlo. Škoda. Vzala jsem si přes rameno kabelku a dala do ní vše potřebné. Papíry jsem nechala na stole a doufala ve svůj mladý mozek, že mě nezklame. Sešla jsem schody a v domě se neslo příjemné ticho. V kuchyni se ozýval hluk pánvičky a já ucítila líbeznou vůni. Poskytl se mi pohled na mámu, která něco kuchtila. Dle mých čichových receptorů se jednalo o lívance. ,,Dobré ráno," pozdravila jsem ji a ona se s úsměvem otočila. ,,Kde je Nath?" zeptala jsem se. ,,Dneska má na devátou, takže ještě spí," řekla máma. ,,Udělala jsem ti lívance," řekla. Trefa! ,,Děkuji," usmála jsem se a posadila se ke stolu. ,,Kolik jich chceš pět?" zeptala se a já vykulila oči. ,,Jsou vážně malinké Chriss," odfrkla máma. ,,Zůstanu u klasické trojky," ušklíbla jsem se a ona protočila oči. Navrch mi položila ovoce a vše polila javorovým sirupem. Co víc si přát. ,,Tak ať se ti ty zkoušky povedou," usmála se a předala mi dokonalou snídani. ,,Doufám v to," oplatila jsem ji úsměv a talíř si vzala. Lívance zmizly během pár minut a já se olizovala až za ušima. ,,Bylo to výborné," vtiskla jsem ji pusu na líčko a připravila se k odchodu. ,,Přijede pro tebe Kate?" zeptala se. ,,Ehm, ne," odpověděla jsem nervózně a obula si boty na vyšším podpatku v podobné barvě mých šatů. ,,A co je to za auto?" zeptala se nechápavě a mě polil studený pot. ,,Přijel pro mě kámoš, měl to cestou," usmála jsem se falešně. Jistě, že to měl cestou. Jen dvacet minut úplně opačným směrem, než je naše škola, ale dejme tomu. ,,To je od něj moc milé," řekla se svým typickým úsměvem, která neznačil nic dobrého. ,,Žádné další otázky, musím letět," řekla jsem. ,,No dobře, držím palce," podpořila mě a já s úsměvem vyšla z domu. 

,,Jsi tu o pět minut dřív," řekla jsem, když jsem nasedla do auta. Podíval se mi do očích, které hrály krvavou barvou. ,,Panebože, co se děje?" vyjekla jsem a položila mu ruku na tvář. ,,Nic," odsekl. ,,Dejve," špitla jsem a přinutila ho, aby se mi podíval do očí. ,,Prostě mě přepadla nervozita. Nemohl jsem včera spát. Vím, že jsem vždycky v klidu a ještě prostě tě podporuji, ale tentokrát jsem to nějak nevybral," celou dobu šeptal, jak kdyby nás někdo odposlouchával, jak kdyby se za svůj strach styděl. ,,Vždyť to je naprosto normální," řekla jsem tiše a on se mi podíval do očí, ve kterých měl slzy. Při zaznamenání, že má na krajíčku se mě rozhodly i mé oči zradit. ,,Ty pláčeš?" zeptal se šokovaně a já přikývla. ,,Bude to dobrý. Vím, že to zvládneš," chytila jsem jeho ruce do svých a snažila se ho povzbudit. ,,Oba to zvládneme," pousmál se. ,,Umíš to jako básničku, zkoušeli jsme se navzájem nespočetně krát," řekla jsem a on se usmál. ,,Máš pravdu," řekl. ,,Jako vždycky," ušklíbla jsem se. ,,Zas nebudeme přehánět," uchechtl se a já protočila očima. ,,Ale v tomhle ji určitě mít budeš," věnoval mi jeden z těch pohledů, které mě dokázaly dostat do kolen a tím se mi úsměv ještě rozšířil. ,,Tak pojedeme," řekl, propletl si se mnou prsty a vyjel vstříc škole. Nechápu, že mu stačí k řízení jen jedna ruka. Já bych na to neměla odvahu.