Kdo jsi? (Dokončeno)

„Promiň. Já vážně chtěl přijít, ale Petr," přerušila jsem ho.

„Ehm, promiň," chtěla jsem kolem něj projít, ale zabránil mi v odchodu. „Co chceš?" zeptala jsem se a podívala se mu do očí. „Ty jsi brečela?" ušklíbl se, a já se zamračila. „Já se odličovala mýdlem, takže mě štípou oči," namítla jsem, protože jsem nebyla daleko od pravdy. „Vážně?" zeptal se. „Jo, a teď mě nech, abys náhodou nezačal zázrakem kulhat," vmetla jsem mu do tváře a on se zarazil. „Hele, Chriss," chtěl mě zastavit, ale já kolem něj prošla. Chytil mě silně za paži, čímž mě udržel na místě. „To bolí," sykla jsem, a on mě hned pustil. „Promiň. Já vážně chtěl přijít, ale Petr," přerušila jsem ho. „Ale Petr?! To mi stačí, nech mě být. Prosím," špitla jsem a následně odešla na své místo. 

Nakonec jsem celou cestu prospala, ale můj spánek nebyl doprovázen sny, jak je u mě zvykem. Jestli kvůli němu přijdu o sny, zabiju ho. Pomalu jsme všichni prošli kontrolou pasů a následně jsme došli k velkému pásu, kde jezdily zavazadla do té doby, než nedojel poslední kufr, či cestovní taška. Letiště v Anglii bylo opravdu hezké, velká prosklená okna vám dávala možnost sledovat přistání i vzlétání velkých okřídlených strojů. Bylo tu mnoho sedacích míst, bufetů či restaurací. Lidí, že byste je za den nespočítali, protože to tu bylo skoro plné. Seřadili jsme se všichni k východu, kde čekal autobus se jménem naší školy. Někde uvnitř sebe jsem cítila, že mě Ben sleduje, protože v letadle vypadalo, že se mnou chtěl mluvit. Jenže já s ním ne. Zatímco nás profesoři počítali, tak aby si byli jistí, že nikoho nenechali na pospas letišti, jsme se usadili do autobusu. Zaujala jsem své místo vedle Lucy, a před nás si sedla Kate s Benem, jak bylo domluveno. Za námi se objevila Tess s Lili, kterou jsem celou dobu neviděla. „Jaký byl let?" zeptala jsem se Tess. „Celý jsem ho prospala, jak u tebe?" zeptala se. „Ale jo dobrý, taky jsem spala," pousmála jsem se a otočila se zpět. Profesorka angličtiny si vzala do ruky mikrofon a začala mluvit o programu na dnešní dny, včetně těch dalších a zítřejšího rozdělení do rodin. Já, Kate a Lucy jsme v jedné rodině. U paní jménem Anita Kolisa, snad budeme vycházet dobře, včetně komunikace, protože všechny tři jsme extrémně stydlivé, což není dobrá kombinace. Ptáte se proč až zítra? Dneska se nacházíme v městečku Canterbury, které je od místa bydliště vzdálené přes tři hodiny, přesněji od Bath. Dneska máme v plánu, jak jsem již zmiňovala Canterbury a následně máme zařízenou prohlídku Sissinghurstského zámku, ale až kolem šesté hodiny večerní, jelikož náš příjezd se uskutečnil kolem jedné hodiny odpoledne, stíháme všechno perfektně. Autobus nás odvezl na požadované místo, a následně jsme prošli veškeré památky, které mě utvrdili v tom, jak nádherná Anglie je. Následný rozchod, který trval, jen dvě hodiny, bylo opravdu málo, ale i přes to jsme se dokázaly s holkami ztratit. 

Bylo něco málo po osmé hodině večer a my dokončili naši prohlídku. Bylo opravdu zajímavé poslouchat historii Anglie a vidět její další majestáty. Nakonec jsme se autobusem přemístili do nejbližšího motelu, abychom se na jednu noc ubytovali, než se dostaneme k rodinám. Cesta trvala necelých dvacet minut, a přenášení těžkého kufru, společně s další taškou do třetího patra, bylo celkem obtížné, protože neměli výtah. Nechápu, proč jsme si ty kufry nemohly nechat v autobuse, stejně si vezmu jen tepláky a triko, které jsem si pro jistotu dala do příručního zavazadla. Náš pokoj byl opravdu malý, manželská postel a nad ní poschoďová tak, aby se tu vlezly tři holky, akorát. Hned naproti byl maličký stoleček, nad kterým bylo malinké okno, které jsem hned otevřela, protože mě do nosu praštila smrad prachu. Koupelna byla tak desetkrát menší, než náš kumbálek, kterému jsme říkaly pokoj. Sprchový kout, umyvadlo a záchod. Co mě nejvíc znepokojovalo bylo to, že sprchový kout, ani nebyl sprchový kout, protože neměl žádný závěs, byla to jen sprcha přidělaná ke zdi. Tak moc jsem se těšila do naší rodiny, že bych to nedokázala popsat. Pár dalších holek došlo na náš pokoj, abychom se nějak zabavily, když v tom mi začal cinkat telefon. Přicházela mi jedna zpráva za druhou. Od Bena...  „Nechceš přijít na můj pokoj, nikdo tu není." „Chriss, prosím. Chybíš mi." „Nechceš jít, aspoň před dveře?"  „Chápu, že jsi naštvaná, ale já tě potřebuju."  „Jsou tu holky, bude to podezřelé."  „Tak řekni, že se jdeš, jen projít. Prosím."  „Nemám důvod tě vidět."  „Takže mě nemáš ráda?"   „Bene! Přestaň se chovat, jako malý. Posral jsi to, tak se mi nediv!" „Aha." Neodepsala jsem mu, protože mě vytočil. Frajírek si myslí, že jsem nějaké autíčko na dálkové ovládání, že jsi jednou za rok vzpomene, že něco takového má, stiskne čudlík a já přijedu, jako na zavolanou? Opravdu jsem chtěla jít za ním, a být s ním klidně celou noc, ale za tu lež jsem to nedokázala. Odložila jsem telefon daleko od sebe, protože jsem měla nutkání ho neustále odemykat a zamykat. Holky se nakonec odebraly do svého pokojíku, a my zůstaly samy. „Nekoukneme na film?" zeptala se Kate a já se s přikývnutím protáhla, a následně otevřela notebook, abychom se na něco koukly.  „Tak něco vyber, nic romantického," připomněla jsem ji a ona s přikývnutím hledala film. Dnešní den byl z pohledu cestování úžasný, z pohledu osobního děsný. 

-

 „Zas přijdeme pozdě," zmatkovala Lucy, protože jsme se opět ztratily.  „Hele, já říkala, že mi navigování nejde, ale vy nechcete, aby to pak bylo na vás," uchechtla jsem se.  „Vůbec nevím, o čem to mluvíš," zasmála se Kate, zatímco jsme se snažily dojít k domluvenému místu. Dnes už máme za sebou dvě prohlídky, přesněji loď v Bristolu společně s letadlovým muzeem. Právě jsme dostali tři hodiny rozchodu, abychom se porozhlédli po všem možným, ale už před deseti minutami jsme měly být na srazu, jenže my jsme deset minut od zmíněného cíle. Čeká nás ještě Bristolský most, na který se těším jako malá, i přes fakt, jak výšky nesnáším, jsem ochotná vylézt kamkoliv, jen abych dostala svou vysněnou fotku. Nakonec jsme nedorazily úplně poslední, díky bohu za zdrženlivost paní profesorky, která se zamilovala do věcí v Primarku a nakoupila si tři plné tašky. Náš pozdní příchod nikdo neřešil a my si spokojeně oddechly. 

Cesta trvala necelých třicet minut a už z dálky šla vidět ta nádhera, spokojeně jsem se zařadila k dalším účastníkům, které jsem neznala, až jsem natrefila na jednu holku z mé třídy, která obvykle chodí s Benem, Petrem a Monicou.  „Ahoj Zuzi," pozdravila jsem ji a ona se jako sluníčko usmála. „Ahoj Chriss, jak se cítíš?" zeptala se a já se na ni nechápavě podívala.  „Všimla jsem si, že jsi na letišti plakala, prý se bojíš létání," řekla a já si oddechla.  „Jo dobrý, žiju."  „Těšíš se k rodině?" zeptala jsem se a ona přikývla.  „Musím ti pak něco říct, ale to až se vrátíme z Anglie, je tu moc uší," ušklíbla se šibalsky, až mi přejel mráz po zádech. To nebude dobrý.

Za ✨a💬 budu ráda 
Vaše pocitos?

Vaše Chriss🌙