Kdo jsi? (Dokončeno)

„Dej tomu čas Dejve."

„Co mi ještě může chybět?" zeptala jsem se sama sebe, avšak žádná odpověď mi nepřišla. Bylo něco málo kolem dvanácté hodiny, a kolem jedné by měla přijít Lucy. Ptáte se: „Neměl přijít Ben?" Jistě, že měl, ale prý si něco udělal s nohou, takže letí k lékaři. Nevěřím mu to. Takže jsem se domluvila s Lucy, aby přišla, protože bych na to jinak myslela pořád, a opravdu si tu Anglii chci užít. Nakonec jsem si dopsala celý seznam věcí, opravdu nejsem jedna z těch, která si potrpí na seznamech, ale letíme do jiného světadílu, tak je nejlepší si to sepsat, abych přijela a odjela se všemi věcmi. Přesunula jsem se dolů do kuchyně, abych připravila něco dobrého, ale byla jsem tak znuděná a bez nálady, že jsem nakonec objednala pizzu s ananasem, moje oblíbená. Připravila jsem na stůl v obýváku skleničky a láhev koly, a nakonec si pustila písničky v celém domě. Telefon byl v naprostém klidu, což znamenalo, že mě nikdo nesháněl. 

Po hodině se domem ozval zvonek, a já natěšeně přiběhla ke dveřím, abych Lucy otevřela. „Přinesla jsem něco na zub," usmála se od ucha k uchu, a v ruce držela tři balíčky máslového popkornu, který obě milujeme. Pustila jsem ji dovnitř, aby si mohla vyzout boty, a následně jsme se přesunuly do obýváku. „Přichystala jsem něco k pití, a za pár minut by tu měla být pizza," řekla jsem, a Lucy přikývla.  „Jak ti je?" zeptala se a já se nezmohla na nic jiného, než myknutí ramen. „Nevím, co si o tom myslet, těšili jsme se spolu na dnešek, jako děti, ale když si něco udělal včera, kdy jsem u něj byla. Odcházela jsem pozdě večer. Navíc nebude tam celý den, tak proč nepřijde aspoň na dvě hodiny?" povzdychla jsem si a cítila, jak mě bodá u srdce. „Možná se mu vážně něco stalo, spíš si dneska na letišti všimni zda kulhá, nebo tak něco," řekla. „Jo mám to v plánu, a co ty a spiderman?" zeptala jsem se mířící k danému člověku. „Co s ním?" cukaly ji koutky, a já se rozesmála, když v tom se rozezněl můj telefon. „Pizza!" vyjekla jsem a šla před bránu, kde stálo auto s mým jídlem. Po zaplacení jsem se vrátila zpátky, abychom se spolu najedly. „Takže?" ušklíbla jsem se, a ona protočila oči. „Nic." „Napsala jsi mu?" zeptala jsem se, a zakousla se do kousku. „Ne, proč bych mu měla psát?" zeptala se, a já měla chuť praštit hlavou o stůl. „Když o někoho máš zájem, tak bys mu psát měla," řekla jsem, a ona si povzdychla. „Není to tak jednoduché," bránila se, což jí vůbec nevycházelo. „Je to dost jednoduché, slovo obsahuje jen čtyři písmenka, a je to ahoj. Nic tím nepokazíš, tak proč to nezkusit," řekla jsem. „Protože se nebavíme, a nemá zájem." „Když pomalu neví, že existuješ, tak je jasné, že neprojeví větší zájem." „No dobře, pak mu napíšu," řekla a já se vítězně usmála. „Hodná holka."

Kolem čtvrté hodiny odjela Lucy domů, aby se také stihla pořádně dobalit a psychicky se připravit na let. Ani jedna z nás dvou strach z létání nemá, ale je dost velký rozdíl letět dvě až tři hodiny, a pak tu je let, který je dlouhý přes sedm hodin. Zapnula jsem si kufr, který jsem si odnesla ke dveřím, a sbalila si příruční zavazadlo, které budu mít v letadle. Nevěděla jsem čím zabít čas, Ben mi nepsal, Lucy se balila, a ostatní z mých přátel, také jedou do Anglie, takže nemají čas. Pak mě to napadlo. Udělala jsem si šálek kávy a spokojeně se přesunula na terasu venku, protože bylo příjemné počasí. Posadila jsem se, vzala do ruky telefon, a porozhlédla se kolem. Byli sice září, ale počasí říkalo červen, bylo příjemné počasí, které mě hladilo po tvářích, čímž ji zbarvovalo do karmínové červené. Stromy začínaly hrát všemi barvami, které mě naprosto přitahovaly. Podzim je jedno z nejkrásnějších období, alespoň pro mě. Ptáci cvrlikali a někteří se stěhovali do teplých krajin, i přes to, že bylo stále nádherně, věděli, že zima je vždycky krutá a nemilosrdná paní. Napila jsem se kávy a rozhodla se mu napsat. „Budeme ti chybět?" netrpělivě jsem čekala na odpověď, která mi přišla po pár minutách. „Bez vás to ve škole nebude ono," odepsal a já se pousmála. „Takže ti budu chybět i já?" ušklíbla jsem se. „Nerad to přiznávám, ale bude mi chybět ten tvůj ksicht," zasmála jsem se. „Taky mi bude chybět tvůj hrudník, výš totiž nevidím," udělala jsem si z něj srandu, protože je vyšší o necelé dvě hlavy. „Moje hruď je ta nejvíc nejlepší." „No úplně nejvíc." „Ty máš ve společnosti Bena čas odepisovat?" zeptal se, a můj úsměv klesl. „Nepřišel." „Jakto?" zeptal se, a já si povzdychla. „Řekl mi, že si něco udělal s nohou, takže to zrušil." „Věříš mu?" „Měla bych, ale nevěřím." „Taky mu nevěřím." „Jo, ale tím to ještě víc bolí," vzdychla jsem, a napila se. „Já vím, že to je nepříjemné a bolí to, aspoň vidíš, že je to debil." „Jo já vím, že je, ale i přes to jsem do něj zamilovaná." „Hlavně kvůli něj nebreč," odepsal, a já cítila, jak mi po tváři stekla první slza, která přetrhla tu pevnou hráz. „Pozdě." „Nestojí ti to za to, jen se zbytečně trápíš," řekl, a já se pousmála. „Já vím, že nestojí." „Zbytečně si budeš kazit nádhernou a starověkou Anglii. Nestojí ti to o pokažený zájezd." „Škoda, že taky nejedeš," utřela jsem si slzy a dopila hrnek. „Taky mě to mrzí, protože bych se jinak Kate vyznal." „Už to plánuješ?" „Nevím, jestli je to dobrý nápad. Přijde mi odtažitá." „Dej tomu čas Dejve."

Na letišti.

Rozloučila jsem se s rodiči, a následně odešla ke hloučku lidí, kde jsem zahlédla nervózní Kate. Když mě zahlédla pousmála se, a radši na mě zamávala. „Jsi nervózní?" zeptala jsem se, a ona jemně přikývla. „Ale spíš se těším," řekla a já kývala hlavou. „Neviděla jsi Bena?" zeptala jsem se, a ona přikývla. „Šel na záchod, společně s Michalem," dodala a já se porozhlédla po letišti, abych našla záchody. „Přišel teda?" zeptala se. „Ne, prý má něco s nohou." „No nevypadá zrovna hendikepovaně," soucitně se na mě podívala a kývla hlavou na druhou stranu, odkud vyběhl Ben. Takhle určitě nevypadá přetrhnutý sval.

Ajajaj
Bene!
Vaše názory?
Vaše Chriss 🌙