Kdo jsi? (Dokončeno)

Monica ho objímala, a podle všeho fotili nějaké bláznivé fotky.

Došli jsme až nahoru, kdy jsme si mysleli, že všichni vypustíme duši. Brát si baleríny na chození po kamenité cestě byl opravdu hloupý nápad, který se mi teď vymstil. Výhled mi za to stál, sice po mém těle bloudila husina z velké výšky, ale cítila jsem se opravdu dokonale. Zapomněla jsem na veškeré špatné chvíle, které se odehrály a soustředila se na jemný vítr, který hladil moje líčka, až se mé koutky zvedly a já se usmívala. „Je to úžasný," vydechla vedle mě Kate, a já přikývla. Příroda tu vypadala nádherně, absolutně neporušeně, a klidně. Z lesů se ozýval zpěv ptáků, a vítr tomu dodával famózní zvučnost, a celá atmosféra mě přenášela úplně jinam. Nedivila bych se, kdybych se zde někdy odstěhovala, protože jsem se nikdy necítila v New Yorku, tak spokojeně, jako tady. Za sebou jsem uslyšela Benův smích, který mě probral z transu, a já se za ním ohlédla. Monica ho objímala, a podle všeho fotili nějaké bláznivé fotky. Přesně tohle mi nechybělo, a i přes to, že jsem se ocitla na nejhezčím místě, které jsem za svůj život viděla, mě dohnalo zlomené srdce.  Smutně jsem se podívala na Lucy s Kate, které se kochaly výhledem, a obě už vymýšlely, jaké fotky zde nafotíme. „Nevšímej si toho, a pojď se fotit s námi," povzbudivě se na mě obě usmály, a nakonec jsme se vyfotily s dalšími lidmi z naší skupinky, které jsme znaly. Na tu chvíli, kdy jsme se všichni šklebili do foťáku opravdu nezapomenu, pár fotek jsem si ještě v autobuse hodila na sociální sítě, a pár jich poslala domů mámě a tátovi, protože žijí odděleně. Jenže tuhle kapitolu života opravdu rozebírat nechci, takže jsou prostě rozvedení. 

Všichni jsme netrpělivě seděli na svých místech a vyčkávali příjezdu na domluvené místo, kde na nás bude čekat rodina, která si nás odvede na pár dní domů. Nemohla jsem se dočkat, až změním prostředí autobusu, letadla, nebo toho kamrlíku, kterému jsme říkali pokoj. Najednou se autobus zastavil, naše profesorka se postavila a přes mikrofon volala příjmení lidí, kteří si měli jít pro věci, protože tohle byla první zastávka ze dvou, kde budou rodiny čekat. Když jsem uslyšela Benovo příjmení, zamrzelo mě to, protože jsem chtěla ať je ve stejné částí Bristolu, jako já. „Je dobře, že s námi nebude, aspoň ho nebudeš mít pořád na očích," řekla Kate, když odešel, a ani se na mě nepodíval. Seděla jsem zavrtaná v sedadle, a čekala než všichni vyjdou, abychom mohli jet dál. Už se nemůžu dočkat měkké postele, vydatného jídla a jiných lidí. 

„Prosím zbytek studentů. Jsme na místě, buďte zdvořilí za vše poděkujte, a hlavně si to užijte. Angličané jsou velice milý a hodní lidé," usmívala se na nás, a my postupně vyšli z autobusu, abychom si vzali veškeré věci. Některé rodiny zde byli, avšak naše náhradní "máma" měla zpoždění. „Anita má většinou zpoždění," ujistila nás nějaká blonďatá paní, a následně i se svými studenty odjela pryč. Pár minut na to se před námi objevilo černé auto, ze kterého vyšla sympatická černoška s rozpuštěnými vlasy. Na sobě měla tepláky, tričko a bundu, protože večer už bývá chladno. Usmívala se, jako sluníčko a já už teď věděla, že ji budu mít ráda. „Ahoj holky," pozdravila nás, a její britský přízvuk mi ji ještě víc zpříjemnil. „Dobrý den," řekly jsme sborově, a poté se vydaly k autu. „Kdo bude sedět ve předu?" zeptala se a všechny pohledy se strhly na mě. Znervózněla jsem, ale nakonec jsem přikývla, že já. Sedly jsme si a následně se nás Anita začala ptát na otázky. „Já jsem Chriss," řekla jsem. „Katherine." „Lucy." „Moc ráda vás poznávám holky, já jsem Anita. Bydlíme ve větším domě u centra Bristolu, ale od zastávky je to opravdu blízko. Mám tři děti, ale už jsou dospělé, takže s manželem Tonym spíše cestujeme, nebo ubytováváme turisty z různých koutů světa," řekla stále s úsměvem na tváři a následně zaparkovala, před větším domem s garáží, hned vedle. „Doufám, že jste tím myslela Tonyho Starka," uchechtla jsem se, což Anitu rozesmálo. „Přála bych si, aby uměl létat," řekla, a já se zasmála. Byla opravdu úžasná. Odemkla hlavní dveře, pomohla nám s kufry, které nám její manžel odnesl do budoucích pokojů, které jsme ještě neviděly. Sedly jsme si do obýváku, kde nás seznámila s pravidly domu, které bych nebrala, jako pravidla. Jednalo se hlavně o večerku, co máme rády k jídlu, že se jí v určitou hodinu, a že nechce nepořádek v pokojích. Podle mě to je naprostá samozřejmost. „Nahoře jsou dva pokoje, jeden pro dvě a jeden pro jednu, snad to nebude velký problém," řekla. „Ne určitě to nebude problém," řekly jsme všechny, což nás rozesmálo. Nakonec jsme se bavili o nás, o nich, o jejich práci, nebo našem studiu. „Tak utíkejte do pokojů, převlečte se a já vás pak zavolám na večeři. My s Tonym jsme již po večeři, tak snad nebude vadit, že budeme mít první večeři samy. Máte rády pizzu?" zeptala se. „Ne, nevadí. Samozřejmě, že máme," odpověděla Kate, a následně jsme po schodech šly do pokojů. Oba pokoje byly opravdu nádherné, nakonec si Kate zabrala samotný pokoj s tím, že se tam stejně, jen spí. Převlékly jsme se do něčeho pohodlného, a povídaly si o prvních dojmech z naší nové rodiny. Lepší rodinu jsme si nemohly přát.

-

V Anglii jsme strávili už polovinu našeho pobytu, a stále se cítím, že bych zůstala celý život. Nevracela bych se zpátky, jen bych si zde přivezla rodinu a veškeré přátele. U Anity se nám vede skvěle, společná večeře proběhla v dost vtipném duchu, protože jsme se opravdu nasmáli. Dneska máme  v plánu Cardiff, což je opravdu dlouhá zajížďka, ale podle všech řečí, co tu kolovaly, je to nejlepší možnost otestovat jinou angličtinu, která nezní, ani jako britská, a ani jako americká. Můj vztah s Benem se ocital hodně na bodu mrazu, neměla jsem od něj ani jednu zprávu, jediný způsob, jak zůstávám informována ohledně toho, co dělá mi sloužil instagram, kde devadesát procent jeho příspěvků tvoří Monica a Petr. Naše cesta naštěstí ubíhala opravdu rychle, a já si začala zvykat na to, jak vzdálený mi Ben je. Snažila jsem s ním navázat aspoň oční kontakt, ale vždycky když jsme ho navázaly po pár sekundách ho přerušil. 

Ocitli jsme se na místě a já netrpělivě čekala, než budeme moct dovnitř. Tuhle část Anglie bych přirovnala k historické, budovy vypadaly staře, ale jejich stav byl dokonalý. Vypadalo to, jako postaveno před pár lety, ale jejich stáří se blížilo ke stovce. Obdivovala jsem každý kousek, a nemohla uvěřit, že za tři dny už budeme sedět v letadle na cestě zpět do New Yorku.  

Vaše Chriss 🌙