Kdo jsi? (Dokončeno)

„Prosím, sedři ze mě kůži, jen ať už na něj sebevíc nemyslím."

Upřímně? Nevěděla jsem, co udělat dřív. Jako každé úterý tu byl můj trénink ve fitness centru, avšak taky tu byla zítřejší písemka z chemie, ze které jsem neuměla ani slovo. Když jsem si brala své věci, tak jsem na poslední chvíli houkla na Kate, ať na mě počká, že jdu s nimi. Bylo to zvláštní jít s ní a zároveň i s Davidem domů. Bylo nás tu samozřejmě více, ale stále si na něj zvykám. Bavili se o zítřejším testu, o kterém jsem nevěděla ani slovo. „Kolik toho už umíš?" zeptala se Kate. „Ani název si nepamatuji," řekla jsem. „Klasika," uchechtla se, protože tohle dělám pokaždé. „Ty už něco umíš?" zeptala jsem se. „Včera jsem měla kurz, takže nebyl čas, ale proletěla jsem si to očima." „Není to, tak těžké," uznala jsem, když jsem slyšela, že to je jen pár stran. Po chvilce jsem se s nimi rozloučila a přešla k babiččinému paneláku, abych nemusela na dvě hodiny domů. Fitness centrum mám pět minut od školy, ale zároveň třicet minut od domu, a to mi přijde opravdu zbytečné, když odtud ho mám hned přes cestu.

V bytě byl naprostý klid, proto jsem se rozhodla se převléct a udělat si čaj, jako obvykle. Sedla jsem si k otevřenému oknu a do ruky vzala telefon s nadějí, že se mi ozval Ben, neozval. Vykukla na mě kolonka Davida, která mi ukazovala, že je online. S čajem v ruce jsem přemýšlela, zda mám udělat první krok nebo ne. Nakonec jsem si řekla, že ještě počkám, protože máme jít do toho kina, a až potom se ho zeptám na mou otázku. Byli jsme spolu párkrát venku, ale furt je to takové, že se neznáme. Řekla bych, že on nemusí mě a já zase nemusím jeho. Oboustranné. Dopila jsem svůj čaj a moje trpělivost přetekla. „Dneska jsi se mnou neprohodil, ani slovo. Proč se mi pořád vyhýbáš?" napsala jsem mu. „Včera jsme spolu byli, tak co tu řešíš?" „Řeším tu to, že ani nevím, jak na tom jsme." „Já ti moc dobře ujasnil, jak na tom jsme." „Já to totiž nevím, tak mi to ujasni," soptila jsem vzteky a v očích cítila pálení slz. „Mám tě rád, jako něco víc, vždyť to víš honey." „Já mám prostě jen pocit, že se mi ve škole nevěnuješ vůbec. Prázdniny byly přece naše." „Jenže teď je škola, a vždycky vidím, jak se s holkama bavíš, a nechci překážet." „Jenže ty nikdy nepřekážíš, opakuji se tu snad po sté." „Stačí mi pohledy od Kate, řekl bych, že mě nemá ráda." „Co to meleš? Vždyť spolu sedíte, má tě ráda, jako kamaráda." „Myslím si svoje honey. Musím už jít, jdu na trenal." „Ahoj, napiš mi večer." Zobrazil, ale neodepsal. Proč mi přijde, že se furt, jen vymlouvá?

Moje myšlenky se na chemii nemohly ani soustředit, pořád mi v hlavě přebíhal ten rozhovor. Blížila se pátá hodina, a já se zvedla se svou taškou na cvičení a šla na jediné místo, kde myšlenky nemají šanci. Ve fitku se cítím sama sebou, a nikdo na mě nemá. Nemusím mít nejdokonalejší postavu, nebo značkové oblečení na cvičení, protože tam jsme si všichni rovni. Je jedno, zda vám je patnáct nebo třicet, všichni si tam pomáhají za účelem zdokonalení. Zula jsem si boty a koupila si své oblíbené pití, které mě vždycky díky carnitinu nastartuje. Pozdravila jsem slečnu u počítače, a po předání klíčů skříňky jsem zašla do šatny. Převlékla jsem se a zakončila to vysokým culíkem. Nikdo tu nebyl, tak jsem si to nemohla odpustit a udělala si fotku. Když se ve fitku nevyfotíš, je to, jako bys v něm nebyl. Teda aspoň, tak se to říká ne? S úsměvem na rtech jsem se přesunula do sálu číslo jedna, kde už pár lidí čekalo na dnešní hodinu. „Prosím, sedři ze mě kůži, jen ať už na něj sebevíc nemyslím."

Když hodina skončila myslela jsem, že jsem vypotila duši, ale zároveň jsem chtěla zůstat déle. Věděla jsem, že pokud zůstanu ještě, tak se tu chemii nenaučím už vůbec. Moje plány na prodloužení tréninku se tedy nezdařily, a já odešla zpátky k babičce, abych se to mohla v klidu doučit, a poté odejít domů. Byt byl pořád prázdný a já si udělala další hrnek čaje. Mobil jsem nechala mobilem na dně své tašky, a otevřela sešit z chemie, kde mě čekaly další čtyři strany teorie a různých rovnic. „Tak ať už to máme za sebou," pomyslela jsem si.

Cestou domů jsem volala s Lucy, která mi vyprávěla o jejich nakupování s mámou, dost často jim jejich vztah závidím, protože můj není ani z třetiny, tak silný, jako ten jejich. Svou mámu nadevše miluji, ale naše názory nás od sebe vzdalují přes celý oceán. V domě byl hluk, jako je zvykem, když máte mladšího sourozence, musíte s tím prostě počítat. „Jsem doma," houkla jsem na ně, a přešla po schodech nahoru, aniž bych čekala na odezvu. Svalila jsem se unaveně do postele, ale hned se zvedla. Potřebuji nutně sprchu. 

Přešla jsem do pokoje a vzala do ruky telefon, který jsem nechala, tak dlouho bez mého kontaktu. Určitě se mu po mně tolik stýskalo, pomyslela jsem si a odemkla ho. Čekala jsem, že se mi Ben neozve. A taky, že neozval. Nachystala jsem si věci do školy, a oblečení na zítra jsem si připravila snad poprvé v životě předem, chtěla jsem zabít čas, abych na něj furt nemyslela. Vůbec to nepomohlo. Můj telefon vydal zvuk příchozí zprávy, skočila jsem po něm, jako puma po antilopě a odemkla jej s nadějí, že je to on. „Ahoj."

Vaše názory?
Za 💬✨ budu vděčná.
Vaše Chriss 🌙