Kdo jsi? (Dokončeno)

,,Dělal jsi někdy andělíčka?" zeptala jsem se ho.

Jeho ruce si mě přitáhly snad ještě blíž, až jsem se cítila jako ančovička v plechovce. Nebylo mi to nepříjemné, protože mi začínala být zima a tím mě vlastně zahříval. ,,Úplně cítím, jak se klepeš," pousmál se a položil si svou hlavu na tu mou, jelikož byl opravdu o dost vyšší. Po chvilce jsme se odtáhli a vydali se boční cestou kolem našeho domu k vyvýšené mýtině. ,,Až to otevřeš, tak mi, co nejdřív napiš," řekl nedočkavě a já přikývla. ,,Víš, že nemám ráda překvapení," pronesla jsem vážným tónem, i když jsem si dělala srandu. ,,Právě proto to budeš muset vydržet. Pokud mě máš ráda, tak to zvládneš," koukl na mě. ,,Takové věci bys měl vědět," zvedla jsem obočí a sledovala jeho reakci, kterou byl vstřícný úsměv. ,,Mě nejde nemít rádo," řekl. ,,Tak jistě že," ušklíbla jsem se, když v tom se zastavil a já se na něj nechápavě podívala. Podíval se mi do očí a na tváři mu pohrával šibalský úsměv. ,,Co je?" zeptala jsem se, když v tu chvíli se ke mě rozeběhl, chytil mě za pas a žduchl, tak abych spadla do sněhu. Nečekala jsem to, ale moje reakce jsou pohotové. Automaticky jsem se ho chytila jako klíště, které bylo připraveno vysát vám každou kapku krve a stáhla ho sebou do měkké bílé peřiny. Začali jsme se smát jako malé děti, až náš smích utichl. Vločky na nás stále padaly, jakoby chtěly zakrýt naše těla a já se k němu otočila. Díval se na mě a se zaujetím zkoumal moji tvář, která byla určitě rudá jako karmín a s úsměvem, který by mohl patřit šílenci. Jeho ruka se setkala s mojí ledovou tváří, aby setřel vločky, které se začaly roztápět. ,,Dělal jsi někdy andělíčka?" zeptala jsem se ho. ,,Dost blbá otázka ne?" stáhl ruku zpátky a dal se do polohy andělíčka. Nedokázala jsem dále otálet a udělala to samé. ,,Já nevím, někdo je třeba divný a nemá rád sníh," usmála jsem se a poté se postavila, abych viděla naše mistrovská díla. V tom nás vyrušil zvuk jeho telefonu, který pokazil tuhle hezkou chvilku, která se mi vryje navždy do paměti. ,,Ano? Jo neboj už jsem na cestě na autobus. Dobře, zatím mami," vrátil telefon do kapsy a podíval se na mě. ,,Budu muset jít," řekl a já přikývla.  Došli jsme vedle sebe až k brance našeho domu a nervózně přešlapovali. ,,V kolik, že ti to jede?" zeptala jsem se ho, když vytáhl telefon, aby se ujistil hodinou odjezdu. ,,Jede mi to za dvacet pět minut," řekl a opět roztáhl ruce. Vplula jsem do jeho objetí a během chvilky mě naplnil hřejivý pocit štěstí. ,,Pokud za deset minut vyjdeš, tak to stihneš perfektně k zastávce," řekla jsem. ,,Mám to v plánu," řekl a začal mě hladit po zádech. Nasála jsem jeho vůni a snažila se zapamatovat každou chvilku dnešního dne. Doprovodil mě přímo ke dveřím, kde jsme se naposledy objali. Podíval se nahoru a jeho výraz ve tváři byl k nezaplacení. Uchechtl se s úšklebkem a já nechápala, co ho tak rozesmálo. ,,Co je?" zeptala jsem se a on kývl hlavou nahoru. Zvedla jsem svůj pohled a uviděla jmelí visící z dveřní rampy. ,,Jo tohle," ušklíbla jsem se taky a cítila hřejivý pocit ve tvářích. ,,Jste hodně tradiční co?" zeptal se a následně se poškrábal na zátylku. ,,Tak jmelí je klasika," mykla jsem rameny a podívala se mu do očí, ve kterých se odrážela nervozita. Přitáhl si mě do posledního objetí a já jen čekala, zda to přijde nebo ne. Odtáhl se a zahleděl se mi do očí, nejspíš aby zachytil jakoukoliv mou reakci. ,,Krásné svátky, bobku," pohladil mě po tváři. ,,I tobě," usmála jsem se, a hned na to se otočil na patě, aby se vydal na zastávku. Zavřela jsem hlavní dveře ve chvíli, kdy zavřel naši branku a s zamáváním zahnul za roh. Máma se na mě dívala podezíravým pohledem, který mě trošku znervóznil, ale nedala jsem to na sobě nijak znát. Pověsila jsem zpět bundu s kulichem a běžela se převléct do svátečních šatů, jelikož se blížila šestá hodina večerní. Zapnula jsem si do zásuvky kulmu, abych dodala svým vlasům jakýkoliv tvar, jen ne zježené hřívy. Nachystala jsem si tmavé rudé šaty, které měly krajkované rukávy po lokty a jejich délka dosahovala k mým kolenům. Přichystala jsem si černé punčocháče s vánočním motivem vloček a vše nechala odpočívat na posteli. Vzala jsem si potřebnou kosmetiku a zrcátko, abych nemusela oxidovat v koupelně a přichystala se v pohodlí mého pokoje. Nijak jsem to nepřeháněla, ale snažila se docílit spíše naturálního vzhledu. Vše bylo hotovo v půl sedmé a já se hned přesunula k posteli, abych na sebe vše oblékla. Musela jsem se pochválit, protože tak hezky sepnuté vlasy a dokonce doladění doplňků byl můj největší úspěch. Kdyby mě někdo viděl takto ve škole. Nevěřili by mi, že to jsem opravdu já, jelikož ve škole žiju svým bezdomoveckým stylem. Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla, vyfotila se holkám, abych jim ukázala, jak se chystám na večeři a odložila telefon na stůl. Před odchodem jsem si vzala Davidův dárek, abych mu našla místo u stromku.

Máma se na mě usmála, pohladila mě po tváři a ukázala mi moje místo k sezení. ,,Moc ti to sluší," řekl strejda, což způsobilo mou červeň ve tvářích. ,,Díky," usmála jsem se a posadila se na své místo. ,,Začneme?" zeptala se máma, protože všichni byli připraveni k usednutí ke stolu. V místnosti se opět rozletěly všechny možné vůně, které lákaly moje chuťové buňky. Za celý den jsme toho nikdo moc nesnědli, protože půst je jeden z našich tradic. Večer se všichni nadlábneme, až nám praskají oděvy ve švech. Řekla bych, že to není zrovna zdravé, ale co bych pro tradici neudělala, že? Táta pronesl, jako hlava rodiny, svou řeč, kde se jednalo o naše zdraví, lásku, štěstí, finance a školní či pracovní úspěchy. Následně všem táta nabral jejich porce a my se v doprovodu koled pustili do jídla. 

Myslela jsem si, že prasknu. Tolik jídla jsem do sebe snad nedala věčnost. Nath se olizovala, až za ušima. Táta si dvakrát přidal společně s mými strýci. Jediná já s tetou jsme jakž takž zvládly naše porce, aniž bychom došly ke zdravotní újmě. Když všichni dojedli, začali jsme sklízet ze stolu, aby se vše mohlo uklidit. Dezert jsme posunuli o hodinu později, protože představa, že se teď budu cpát nějakým koláčem byla vyloučena. Všichni jsme se usadili na gauč a pustili si naši oblíbenou pohádku, Grinche. Už se nemůžu dočkat, až ten Davidův dárek otevřu.
,,Kdo byl ten kluk, co se tu pro tebe stavil?" zeptala se máma a já po ni hodila nervózní pohled.

Vaše názory?
Vaše Chriss 🌙