Chápeš?✔️

Kapitola 55.

Po těch slovech se okamžitě rozběhnu ke svému Levimu a sevřu ho do obětí, až mám pocit, že ho umačkám.
,,Levi, Levi, Levi..." šeptám stále dokola šťastně.

Po tvářích mi začnou stékat slzy a já se k němu tisknu, jak nejpevněji to jde. Dokázal to! Ten spratek to opravdu dokázal...
,,Erene, Erene..." musíme vypadat přinejmenším jako dva blázni, chrlíme ze sebe jméno toho druhého, oba brečíme a oba se objímáme, mě je to ale v tuhle chvíli úplně fuk.

Zalije mě příjemný pocit, když mi mé obětí oplatí. Sice bych ho k sobě rád takto tiskl ještě alespoň 50 let, ale je tu ještě něco, co potřebuju udělat.
Odtáhnu se a usměji se na něj. Poté se ale otočím na svou, mile se usmívající mamku.
,,Tohle je Levi, mami," představím ho, jako by to bylo nutné, jako by ho neznala.
,,Levi, tohle je moje mamka."

,,Těší mě. Moc vám děkuji, paní Jaegerová. Za ten záznam... Bez něj bych byl v háji," řeknu upřímně a ona se usměje ještě víc. Už vím, po kom má Eren ten nádherný úsměv. I když na něm samosebou vypadá nejlíp...
,,Mě neděkuj, já to měla naopak udělat už dávno. Ach, lidská slabost je neskutečnou přítěží... Poděkuj Erenovi, ten mě přesvědčil, to on za to za všechno může," řekne a já kývnu. Pak se opět otočím na hnědovláska.
,,Děkuju, za všechno. Nebýt tvých argumentů a odhodlání, Erene, teď mě nejspíš vedou do vězení jako psychicky narušeného... místo Kennyho."
Na chvíli se odmlčím a zadívám se na svého strýce, jehož už policie zatknutého odvádí, zatímco on si pro sebe mumlá nadávky. Kolik lidí už takto sám odvedl? Mohl sám koukat jak takto zatýkají jeho vlastní tyrany? Stalo se mu to samé, také cítil to, co já?

Nejspíš, ale chyběl ten nejdůležitější pocit. Oni nezatkli mého otce, ten pro něj byl nejhorší, stejně jako pro mě právě Kenny. On totiž neměl to, co já. Neměl takového úžasného spratka, který by se snažil v každý moment, kterému by na něm tolik záleželo... který by ho miloval.

Jak jsem mohl být tak slepý? Jak jsem mohl nevidět tu lásku, jež mu srší z očí v každém pohledu, jež mi věnuje? Jak jsem si mohl nevšimnout těch pocitů, které kolem nás přímo létají vzduchem?
Miluju ho. Miluju ho nade vše. Zvládnu mu to ale říct?
,,Erene?" Měl bych, měl by to vědět... Na jinou stranu, opravdu se to ani trochu nezměnilo? Možná bych měl ještě počkat... v tu chvíli si všimnu štěstí v tolik unavených očích. Teď by si měl především odpočinout.

,,Ano, Levi?" optám se. Rád bych si ho opět přitáhl do obětí, ale to už bych ho asi nepustil a krom toho stále nevím, jak se k tomu ke všemu staví. Už to, že se zatím nezlobí, je pokrok.

,,Chtěl bych ti něco nabídnout. Samozřejmě můžeš nesouhlasit, pochopím, když to nebudeš chtít celé začínat znovu, pochopím vše, ale kdybych se nezeptal, určitě bych si to ještě spoustu let vyčítal..." začnu opatrně a Eren mne u toho celou dobu pozoruje, v unavených, ale přesto vstřícných očích mu jiskří. V obličeji má zvědavý výraz, který mne přinutí se lehce pousmát. Je krásný...

,,Víš, chtěl bych se zeptat, jestli bys nechtěl být opět mým spolubydlícím?" zeptám se a jeho zelené oči se rozzáří ještě víc.

,,Jistě že chtěl, Levi!" vyhrknu šťastně a zazubím se.
,,Tedy, samozřejmě proto, protože potřebuju být blízko škole a tak," objasním, když si uvědomím, že by to mohl pochopit, sice přesně tak, jak jsem to myslel, ale přesto špatně. Tedy, pro něj špatně.

Sjedu ho zkoumavým pohledem. Nevěřím mu ani slovo, krom toho celý zrudnul.
,,Jsi si jistý že je to jen kvůli škole, Erenku?" zeptám se svůdný hlasem a nasadím vědoucný úsměv.

Vytřeštím oči. Opravdu se to děje? Opravdu se mnou Levi Ackerman právě flirtuje?! Ne, asi se mi to jen zdá. Ale byl by to tak krásný sen...
,,Ale teď hned to bohužel nepůjde, všechny věci a oblečení mám v rodném městě," lehce posmutním. Tedy, nejen lehce. On nemůže ani tušit, jak rád bych bych se k němu nastěhoval už teď hned...

Kývnu, ačkoli bych mu to nejradši vymluvil.
,,Ale pokud chceš, mohl bych ti půjčit nějaké větší oblečení, zítra je sobota, takže věci do školy, pro ty bychom zajeli až zítra nebo pozítří..." zkusím to opatrně.

Opravdu teď jeho hlas zní, jako by si to přál? Ne, nejspíš jde pouze o slušnost, určitě mě tam takhle brzy nechce. Už to, že mne tam vůbec chce, je pokrok. Krom toho po takovémto zážitku určitě potřebuje svůj klid. Jak to ale říct?
,,Rád bych, ale nemůžu nechat mamku jet takhle pozdě vlakem samotnou. Ale jsi hodný, že mi to nabízíš," řeknu a pokusím se na tváři vykouzlit úsměv, který by nevypadal smutně.

,,Aha," odvětím jen a mezi námi se rozhostí ticho, dlouhé a celkem dost trapné. Je to tedy znamení, že se mnou být nechce? Má pravdu, nedoprovodit mamku by nebylo hezké, ale ten smutný tón hlasu... Nemohu si pomoct, vrtá mi to v hlavě. Co když jsem se přeci jen spletl?

Přemýšlím, jak prolomit to tíživé ticho, nakonec se toho ale zhostí mamka:
,,já myslím, že je to skvělý nápad! Zlato, já doprovodit nepotřebuju, do vlaku nastoupit zvládnu. A vy dva byste si alespoň mohli pořádně popovídat! Určitě toho máte oba na srdci víc, než jste si teď stihli sdělit, takže pokud to tobě, Levi, nevadí, Eren bude určitě rád," pronese a já lehce zrudnu pod Leviho zkoumavým pohledem. Na jednu stranu bych byl nejraději, kdyby to neřekla, jelikož si z toho jde vyvodit spoustu věcí- na jinou stranu mi nahrála tak úžasnou příležitost, že bych jí nejraději skočil kolem krku. A nevím, zda je to dobře či ne, ovšem to druhé s převahou vyhrává.

,,Jistě že nevadilo," řeknu a lehce se ošiji. Domluvila nám to jeho mamka... co když mu to vadí? Na jinou stranu, jsem akorát rád a má pravdu, mám toho na srdci mnohem víc. A krom toho...
,,Takže platí? Určitě máš ještě nějaké otázky, na které už bych ti mohl dát odpověď..." nadhodím s úsměvem a doufám, že toto zabere. A vzhledem k jiskřičkám v jeho očích tuším, že zabralo...

,,Tak když je to takhle..." řeknu, jako by mi vůbec nešlo právě o Leviho a jeho přítomnost.
,,Samozřejmě že platí," vyhrknu a zazubím se.