Chápeš?✔️

Kapitola 9.

,,Ale Levi..." zkusím ještě, on se na mne ale smutně podívá a já pochopím, že rozhovor skončil. Opět všechno skončilo dříve, než se to vyřešilo a mně nezbývá, než nad tím přemýšlet a doufat, že se věci jednou vyjasní. Proč jen je to tak složité? Proč je Levi tak složitý?

Pokusím se vstát, Eren mne ale okamžitě strhne zpět na gauč.
Odfrknu si.

Vyhoupnu si ho do náruče a zazubím se, jelikož on se tváří, jakože mne brzy zabije.
,,Kam to bude?"

Protočím očima.
,,Jak dlouho mi ještě budeš chtít dělat lidské auto?" Zeptám se s našpulenými rty a rezignovaně se o něj opřu, jelikož on toho stejně nenechá.

,,Dokud se ti to nezahojí?" Řeknu, jako by to bylo naprosto jasné.

,,Fajn. Tak do mého pokoje." Řeknu tedy. Že já si to blbý zrcadlo vůbec kupoval...

V jeho pokoji ho položím na postel a on si okamžitě vezme knížku, do které se začte. Chvíli jen stojím, jako přikovaný a pozoruji ho, on mi pak ale věnuje jeden ze svých vražedných pohledů a já se proto rozhodnu pokoj opustit.

Rozvalím se na svou postel, kde chvíli jen ležím a snažím se nějak uspořádat své myšlenky, které se mi honí hlavou. Nejjasněji ze všech ale září ona vzpomínka na spícího černovlasého andílka, který v ten moment snad jen maličko připomínal mého věčně ledového spolubydlícího.

Přikryju si tvář dlaněmi a povzdychnu si. Neměl bych na něj furt myslet. Neměl a vím to sakra dobře, jenže ono to tak nějak nejde. Proč vlastně? Co na něm vidím? Je to předsudků plný, ledový a zlý člověk, který v jednom kuse pouští hrůzu a škodolibé narážky ze svých úst. Vždyť on by mne nechal bloudit samotného po městě! Stačí si vzpomenout, jak se na mne chtěl ze začátku vykašlat.

Jenže se na mne nevykašlal, ozve se hlas v mé hlavě. Nakonec pro mne i přes to přese všechno přišel.
Proč?
To kdybych věděl...

Sedím na své posteli a snažím se věnovat se řádkům před sebou, je to ale náročné, jako nikdy.

Dříve jsem stavěl čtení před všechno. Je to únik z kruté reality, jsou to chvíle, kdy se můžete vžít do života někoho jiného a představovat si, jaké to je, být na jeho místě, bavit se se stejnými lidmi a řešit stejné problémy.

Záleží pouze, jaký únik to pro vás je. Někteří lidé čtou proto, protože se jim jejich vlastní život zdá až moc nudný, chtěli by si ho trochu zpestřit. Proto si představují, že se s hlavní postavou nacházejí v zamotané situaci názorů, nebo řeší nešťastnou lásku.

Jiní naopak utíkají do světa knih proto, protože je tam podle nich vše jednodušší. Nemusejí řešit své vlastní, složité problémy a místo toho mohou přihlížet řešení jiných.

Ať už ale člověk patří do kterékoli z těchto dvou skupin, je pro něj čtení něčím úžasným. A ve chvíli, kdy si to, stejně jako já dokáže uvědomit, staví ho na velmi vysokou příčku ve svém osobním žebříčku hodnot.

A právě proto nechápu, proč teď mé myšlenky poletují všude možně, jen ne a ne soustředit se na děj jedné z nejlepších knih, jakou jsem zatím četl. A co je na tom úplně nejhorší? To, k čemu se v mysli stále a stále vracím, je ke všemu ten hloupý hnědovlasý spratek, který teď obývá druhou polovinu mého bytu...

Proč se stále tak stará? Čeho si myslí, že docílí? Nemůžu mu říct, co dělám. A taky s tím nemůžu přestat. Ale kdyby se to kdokoli dozvěděl, měl bych obrovský průšvih. To si nemohu dovolit. Nejde to, už jsem zašel až moc daleko...
Proč je všechno tak zamotané? Ach, tolik bych si přál mít život tak lehký a problémy tak banální, jako právě ony postavy mé knihy. Nebo jako Eren...

Odložím knihu vedle sebe a rozhodnu se prostě se těm myšlenkám poddat a zírat u toho do stropu.

Ach, Erene, kdybys jen věděl, co provádím... Jsem špatný. Přátelit se se mnou nechceš, věř mi. Ublížil bych ti. Ublížil, stejně jako jsem ublížil jim...

V hlavě se mi najednou objeví ona fotografie, kterou jsem Levimu jaksi vzal a která se momentálně nachází v kapse mých kalhot. Vytáhnu ji a přetočím se na posteli na břicho, aby mi obrázek osvětlovaly pruhy světla, dopadající na mne z okna nad mou postelí.

Znova se na fotku zadívám. Až teď si ale všimnu něčeho, co jsem předtím neviděl. V místech tmavé, černé zdi je totiž modrou propiskou něco napsáno. Je to ale rozmazané, fotografie je stará, tohle ale nevypadá zas tak moc staře. Jako by se to někdo, nejspíš tedy Levi, cíleně snažil rozmazat. Stále se mu to ale nepodařilo úplně...

Přimhouřím oči a skloním se blízko k obrázku v naději, že něco zahlédnu.
Nic.
Je to marné, jestli to byla nějaká "stopa", Levi ji zničil.

Mé myšlenky se opět začnou stáčet k tématu, které je ze všech nejkrásnější, přemýšlí se nad ním nejlépe a také nejvíce bolí. Co by se stalo, kdyby...? Co kdybych nezačal s... tím? Co kdyby se nic nestalo? A co kdyby se stalo a já se neodstěhoval sem? Co kdybych nepotkal Erena?

Nad tou poslední se musím zašklebit. Ten spratek ani neví, jak moc mi pomohl už jen tím, že měl o ten pokoj zájem. Nedokážu si ani představit, že by neměl...

Co kdybych vydržel mít svou ledovou masku nasazenou i před ním? Takhle otázka mne zarazí. Až moc dobře si totiž uvědomuji, že toho ze mne ten mizera vytahuje víc a víc, ačkoli tomu možná zatím nerozumí. Musím si dávat pozor. Protože ať už to teď vypadá jakkoli, on je budoucí právník. A to znamená, že musí umět přemýšlet, i když se mi to tak úplně nezdá.

A já se bojím toho dne, kdy mu vše začne dávat smysl.

Bezmyšlenkovitě přejedu prstem po oné šmouze, hned se však zarazím.
Že by...
Zopakuji pokus a zaraduji se. Ten, kdo to psal na tužku evidentně tlačil, jelikož je možné cítit, kde byl nápis.

Popadnu papír a položím ho na fotografii. Poté vezmu tužku, kterou po něm v místech nápisu na plocho přejíždím. Po chvíli se přede mnou skutečně začnou objevovat písmenka.

"Tak zase za týden?"