Chápeš?✔️

Kapitola 34.

,,Proč?" vyhrknu nechápavě.
,,Jestli víš, kdo to udělal, není přeci nic jednoduššího, ne?"

,,Není, nemůžeme, problém, já..." složím hlavu do dlaní, nadechnu se a opět vydechnu. Půjde to. Nějak to zařídíme. Ochráním ho, neumře mi. Ne, nestane se mu to samé, jako Farlanovi. Jemu ne, nemůže.
,,Nejde to. Prosím..." vydechnu, tentokrát už klidně.

,,A-ale proč?" zeptám se zmateně. On je chce chránit? Proč? Proč obhajuje někoho, kdo byl schopen  vloupat se nám do bytu a udělat něco takového? Záleží na nich Levimu?

,,Protože by to dopadlo akorát hůř. Erene, prosím, vím, že žádám moc, ale věř mi. Nikdy bych neudělal něco, co by ti nějak ublížilo, přísahám!" řeknu pevně a podívám se hluboko do jeho očí, jako bych chtěl vidět až na jejich dno. Proč jsem si dříve nevšiml, jak nádhernou mají barvu? Jako dva zářivé smaragdy, jako moře, oceán a svoboda s ním spojená... Jsou krásné.

Navzdory situaci mne ta slova zahřejí u srdce. Záleží mu na mně.
,,Věřím ti, Levi," řeknu okamžitě. Nikomu nevěřím víc. Vím, že mne chceš ochránit, vidím to každým dnem, vnímám to skrz každé tajemství. Já ale nepotřebuji tolik ochrany. Já se nebojím. To já chci chránit tebe, chápeš?

Ne, nechápeš.
Možná proto, že ti tato slova nikdy nebudu schopen říct. Možná proto, že se nikdy neodhodlám k tomu "miluju tě", které jsem ti ve vlastní hlavě, ve snech a představách řekl již nespočetněkrát. Možná proto, že nikdy nebudu moct líbat tvé rty a držet tě u toho v náručí, jako porcelánovou panenku, kterou v duši nepochybně jsi. Nikdy tě nebudu moct schovat ve svém objetí před okolním světem, který ti už tolik ublížil. Být tvým domovem, tvým přístavem, tvým záchytným bodem, když se zbytek světa otočí zády. Šeptat ti do ucha sladká slůvka, nebo naopak uklidňující, která ti pomohou přenést se přes bolest. Stírat ti slzy a poslouchat tvůj smích.

Tolik bych ti toho chtěl povědět, Levi. Tolik toho mám na srdci, tolik toho k tobě cítím, tolik tě miluji. Z mých úst však vyšlo pouhé "věřím ti", nic víc. V mých očích, někde hluboko za tou bránou do duše bys to ale přečíst mohl. Otázkou ovšem zůstává- chceš to vůbec vědět? Stálo by to za to? Vím, vyhýbáš se byť jen myšlenkám na homosexualitu, na všem tomto ti velmi záleží, co kdybys to však viděl? Nebo slyšel z mých úst? Nenáviděl bys mne? Opovrhoval mnou? Určitě ano. A ta myšlenka, ta myšlenka na nenávist v tvých ocelově šedých, bouřkových očích mne ničí.

,,To jsem rád, Erene. Jednou se to třeba změní. Jednou se třeba přestane ve vzduchu vznášet ona hrozba, která mne děsí a já ti budu moct povědět, co se vlastně stalo, zatím to ale není možné. Kterákoli informace navíc by tě mohla ohrozit a já bych si nikdy neodpustil, kdyby se ti cokoli stalo. Nikdy bych si neodpustil, kdyby jsi mi umřel.

Tohle všechno je chyba. Moje chyba. Nikdy jsem tě do toho neměl zatahovat. Byl jsem slaboch, omlouvám se ti. Mohl jsi být v bezpečí a nevědět, že se něco děje. To kvůli mě sem přišli. Kdybys nic nevěděl, stát se to nemuselo. Ale ono se to stalo, já ti toho řekl moc a teď jsme tam, kde jsme. Vyměníme zámky. Když někam půjdeš, řekneš mi a já tě budu doprovázet, jasné? Nevíš, před čím se krýt, kdo je nepřítelem. Ať se bude dít cokoli, pamatuj si, že mi na tobě záleží. Záleží mi na tom, jestli přežiješ, nebo ne."

Celý můj dlouhý monolog doprovází upřený, pevný pohled do jeho očí. Ani nevím, kdy jsem ho stihl chytit za ruku, jeho levačka však leží v mém klíně a já ji tisknu oběma svýma rukama, jak jen můžu. Má velké ruce, přijdu si jako malé dítě, které se drží svých rodičů...

Natáhnu k němu i druhou ruku a chytím ty jeho, drobné, do svých.
,,Děkuju," vydechnu pouze.

,,Za co?"

Za to, že jsi. Za to, že mě máš rád. Za to, že ti na mne záleží. Že se snažíš. Že mi ukazuješ svou citlivou stránku. Že jsi tak hodný. Že mi chceš pomáhat a že mi nic nevyčítáš. Za vše, co jsi pro mne dělal a co děláš teď. Za vše, co teprve udělat chceš. Za to, že mne držíš za ruku a svými slovy uklidňuješ. Děkuju ti, že jsi tu se mnou a nechceš mne opustit.
,,Za všechno," řeknu pouze a usměji se.

,,Není za co děkovat," poznamenám s kyselým úšklebkem. Ohrozil jsem ho, ohrozil jsem jeho budoucnost. Děkovat mi není na místě. Nemá horečku nebo tak něco? Neblouzní z toho šoku?

,,Ale je," stojím si za svým přívětivě. Trochu silněji stisknu jeho ruce.
,,Děkuju," zopakuji a on nevěřícně pokroutí hlavou, pak se na mne ale usměje. Miluju jeho úsměv. Miluju ho celého, ale ten úsměv, to nepatrné vytažení koutků, ten záblesk v jeho očích, který to doprovází, to vše je tolik vzácné a přitom tolik krásné. Na to jsem málem zapomněl. Děkuji také za všechny ty úsměvy, které mi věnuje a věnoval.

Ještě dlouho potom sedíme na mé posteli, já držím jeho ruce v těch svých a hledíme si navzájem do očí. Ve vzduchu je v tu chvíli tolik lásky, až mám pocit, že ji musí cítit i sousedé. Nevím, jestli je jen má, nebo i jeho, spíše bych tedy sázel na to první, ale proč nesnít? Nevytrhl mi své ruce, i když už dávno mohl. Neodešel, i když už jsme nemluvili. Zůstal sedět tady a plave ve svých myšlenkách, stejně jako já a přitom vnímá mou přítomnost, stejně jako já tu jeho.

Neříkám, že je Levi můj první "objekt zájmu". Jistě, už se mi pár kluků líbilo, s pár jsem dokonce chodil, ale tohle je pro mne poprvé. Poprvé jsem doopravdy zamilovaný. Nikdy dříve jsem nebyl tolik šťastný jen z jeho přítomnosti, jeho úsměvu, nikdy mi tolik nezáleželo na štěstí toho, kdo se mi líbil. Až teď, s Levim. On je speciální. Ať si říká, co chce, ať si kdokoli říká co chce, on je něco úžasného, něco nevídaného a právě proto neskutečně cenného a křehkého. Musím ho ochránit, ať to stojí, co to stojí.
Už jen proto, že on chce ochránit mne.
Už jen proto, že ho miluju.