Chápeš?✔️

Kapitola 38.

Koukám na svého blonďatého přítele, oči vytřeštěné a pusu otevřenou. To, co řekl, mne nutí přemýšlet a uvědomit si, jak moc se vlastně změnil. Jak moc jsem ho já změnil.

,,Ale Armine, co když ne? Co když to všechno byla prostě náhoda?"
,,Erene, vzpamatuj se konečně! Tohle a náhoda? Kamaráde, on je přesně příklad toho, jak vypadá zamilovanej člověk. A to, jak tě všude doprovází? Jak ti šeptá, aby ses hlavně vrátil živý? Ty si neuvědomuješ, jak sakra moc mu na tobě záleží? Erene, máš šanci konečně získat to, po čem tak moc toužíš! Máš šanci konečně s ním být a smět dělat všechno to, na co neustále myslíš!" Při těchto slovech kompletně zrudnu, jelikož mé myšlenky nejsou v tomto směru zrovna nejčestnější, blonďák však i přes to pokračuje:
,,Máš neskutečnou šanci být s tím, koho miluješ! To ho chceš nechat odejít? To ho chceš nechat ti jednou zmizet ze života a najít si někoho jiného? Opravdu s ním být nechceš?" mluví vážně, přesto ale krapet zoufale.
,,Jasně že s ním chci být!" vyhrknu okamžitě.
,,Tak ho nenech zmizet!" prohlásí pevně a já kývnu.
,,Nenechám," zašeptám tiše se sklopenou hlavou, pak se ale napřímím.
,,Rozhodně nenechám! Protože ho miluju!" řeknu tentokrát pevně a blonďák se spokojeně usměje.
,,To jsem rád, Erene. Opravdu rád. Protože přijít o někoho, jako je Levi by byla sakra škoda," oznámí mi a já kývnu.

Má pravdu, nenechám ho odejít. Nenechám ho zmizet z mého života, protože to on je můj život, moje všechno. Přijít o něj, to si snad ani nedokážu představit. A proto musím konečně začít jednat.

_________

Sedím ve svém pokoji a ne a ne se konečně zvednout.
Ano, slíbil jsem Arminovi, že to udělám co nejdříve. Právě proto teď sedím tady, ve na své posteli a přemýšlím o věcech, které se velmi lehko řeknou ale špatně dělají. Jako například vyznávání lásky...

Na klíně mám batoh s nejcennějšími věcmi, které mám, jelikož jsem se rozhodl Arminovi tak úplně nevěřit. Ne že bych byl zas tak velký pesimista, spíš si nechci přibarvovat realitu a koukat na svět růžovými brýlemi. Alespoň v oblasti lásky. Proto jsem se rozhodl si sbalit alespoň něco, protože tuším, že pokud mne bude chtít zabít, budu muset odejít co nejdříve a na nějaké velké balení nebude čas. A pokud mu ve tváři budu moct číst opovržení, znechucení nebo něco podobného, pravděpodobně to taky zrovna nějak dlouho nevyržím. Pro věci bych se prostě vrátil později.

Říct Arminovi, jak moc jsem si naplánoval své budoucí kroky pro případ prohry, asi mne něčím flákne. Krásně to totiž vypovídá o tom, jak moc věřím v úspěch... Co by se vlastně stalo, kdybych uspěl? Nad tímto jsem vůbec nepřemýšlel. Co kdyby se na mne usmál, políbil mě a řekl, že mě taky miluje? Co kdyby mě objal a zašeptal, že mě už nechce ztratit? To mě ani nenapadlo, ale ta představa je tak nádherná, tak nereálná...

Sedím na gauči v obývacím pokoji a tak nějak tupě koukám před sebe. Ze školy jsem ho doprovázel a za celou cestu se na mne ani nepodíval, nepromluvil, nic. Že by to vzdal tak rychle? Je to možné, nejspíš je to jedině dobře, přesto tomu ale nějak nemohu uvěřit. Určitá část mě mu totiž věří víc, než sobě samému a nutí mne tak neustále přemýšlet, jestli dělám správnou věc. Tedy, v životě jsem ten pocit měl jen párkrát. Vlastně skoro nikdy, ale s Erenem je vše jinak.

Ten kluk mi všechny mé hodnoty, všechno, v čem jsem si byl doopravdy jist, zpřeházel naruby. Proč? Co se se mnou stalo? Když jsme byli na té vodě, zjistil jsem, že si přijdu jinak. Že je mi jeho přítomnost tak nějak příjemná a že bych vedle něj mohl mlčky sedět dlouho a přesto bych se nenudil. Také ale rád poslouchám jeho hlas, je příjemný, melodický. Nutí mne smát se. Dřív jsem se skoro nesmál ale s ním se zvládnu smát i věcem, které vůbec nejsou vtipné. Asi jsem divný. Ale nejsem sám.

Eren je totiž taky divný. To, jak zvládá mou škodolibou povahu, jak se mnou zvládne vydržet... Když se mnou uklízel ten svinčík, který tu udělali, ani jednou si nestěžoval na mou puntičkářskou, pořádkumilovnou stránku, nestěžoval si, ani když musel počtvrté utírat ten samý stolek, i přes to, že vím, jaký je to bordelář. Když mohl pozvat někoho, aby s ním jel pod stan na vodu, vybral si mě, jakožto svého kamaráda. Snažil se, abych si to tam užil co nejvíc. Chtěl, abych se spřátelil s novými lidmi, dostal se do nového prostředí a přestal se trápit tím, co se děje tady.

Ukázal mi noční oblohu a dlouho, opravdu dlouho poslouchal mé povídání o hvězdách, o kterých toho vím spoustu a ještě se nenašel nikdo, kdo by si to dobrovolně a ještě se zájmem celé poslechl. Až na něj. Nechal mne spát mu na rameni a já, když jsem se ráno vzbudil, připadal jsem si dobře. Ta noc byla... krásná.

On je zvláštní. Divný. Záleží mu na mně, hodně. Proč ale? Proč mám pocit, že mi něco stále strašně moc uniká? Že je něco, co jsem si měl uvědomit už dávno? Proč mám pocit, že tomu nerozumím tak, jak bych měl?

Mně na něm taky záleží. Netuším ale, jestli je to dobře, nebo špatně. Tedy, jistěže je to špatně, ale já jsem sobec. Vždycky jsem byl a vždycky budu. A ta sobecká část mne prostě říká, že kdybych tohle všechno nezažil, litoval bych toho. Od smrti Farlana bych nepoznal štěstí. Nikdy bych se necítil tak skvěle, tak... živě. Ano, to je to správné slovo. S Erenem mám totiž po sakra dlouhé době pocit, že žiju, že pouze nepřežívám. To, co on se mnou všechno dělá je zároveň děsivé a zároveň, svým vlastním způsobem hezké, povznášející, možná až příjemné.

Zatřesu hlavou, abych všechny tyto myšlenky rozehnal. Nesnáším, když něčemu nerozumím. Nesnáším, když nerozumím sám sobě, rád mám ve všem jasno. A Eren je pro mne jednou velkou hádankou, která mne každým dnem fascinuje víc a víc. A mě nezbývá než doufat, že to jednou nebude, jak pro mne tak i pro něj, nebezpečné. Už teď jsme totiž ve větší kaši, než si ten kluk vůbec dokáže představit.