Chápeš?✔️

Kapitola 42.

Uběhl další týden a já opět sedím ve vlaku mířícím do toho města, tentokrát však nejedu do školy. Jo, možná není zrovna chytré absolvovat několik hodin vlakem i o víkendu, kdy absolutně nemusím, já si však potřebuji dojet pro své věci, bez kterých to doma začíná být dost nesnesitelné. Krom toho už i Jean si všiml, že chodím celý týden ve stejném oblečení. Vědět to tak Levi, tak mne nejprve probodnu pohledem a pak asi zabije.

Povzdychnu si. Od toho osudného dne na něj myslím téměř neustále. Neuplyne pět minut, ve kterých by mi ho něco nepřipomnělo a já se opět nezačal trápit otázkami, které mi kolují hlavou. Přál bych si vědět, co dělá. Jak se má. A možná proto se teď docela i těším, až opět přijdu do našeho bytu. Vlastně už asi není náš... Ach jo. Tak jak tak vím, že Levi, pokud nemusí, nikam nechodí. To znamená, že by teď mohl být ve svém pokoji a... tipnu si... číst knihu? Lehce se, navzdory situaci, uchechtnu. Má teď klid, který mu má přítomnost vzala.

Bude naštvaný až mne opět uvidí? Překvapený? Nebo ani jedno a v jeho tváři bude ten mrazivý, nicneříkající chlad? Nebo bude šťastný ze mne opět vidí? Hloupost, proč by asi tak byl šťastný... Ale ta myšlenka, že by se třeba rozhodl, že bylo jeho jednání unáhlené, mne hřeje. Co kdyby mne přijal zpět? Co kdybychom spolu mohli žít jako normální pár? To by bylo tak nádherné, jako ze snu. A taky stejně tak nemožné. Můj bývalý spolubydlící mne nenávidí. Nechce se mnou mít nic společného, jsem to, co vždy nemohl ani vystát. Patřím mezi ty, k nimž cítí pouze opovržení.

Bože, vždyť já ho dokonce políbil! Určitě musel být naštvaný, ale ten polibek za to stál. Nikdy bych si neodpustil nechat se od něj vyhodit aniž bych alespoň jednou ochutnal ty krásné rty, jež mne už půl roku provokovaly a lákaly k polibku. Možná bych měl být rád, že mi zbyla alespoň ta jedna vzpomínka...

Vystoupím z vlaku a přejdu na autobus, každá zastávka se ale přibližuje tak pomalu, že to snad ani není možné. Odděluje to mé setkání s Levim a tím mi způsobuje víc a víc stresu, víc a víc utrpení. Je to nepochopitelné, ale i přes ten strach, který mi momentálně koluje v žilách, se těším. Neskutečně se těším a zároveň se strašně bojím výrazu jeho tváře, kterou si tak moc přeji vidět už od chvíle, co jsem odešel. Celou dobu si přeji vidět opět jeho úsměv a uvolněný, šťastný výraz. Přeji si vidět ho celého, jeho pohyby a gesta, na která jsem si tolik zvykl a která od té doby hledám v každém, koho potkám, jeho křivky a dokonce i výšku, jeho svalnaté, vypracované tělo... Také ale jeho černé, havraní vlasy a šedé, jako ocel chladné oči a jeho sladké, jahodové rty... Tolik si přeji opět vidět svého nádherného Leviho, kterého tolik miluji...

Konečně autobus zastaví na příslušné stanici a já se začnu pomalu ploužit k tomu domu. Mé nohy jsou těžké, pohyby neskutečně pomalé a přitom, čím víc strachu cítím, tím větší je rychlost mého pohybování se, jak zákonem schválnosti, tak adrenalinem v mém těle, jehož míra se každým metrem rapidně zvětšuje. Konečně se přede mnou objeví onen panelák, do nějž už takřka vběhnu, schody beru po dvou. Teď odemknout všechny ty zámky... počkat. Jak to, že se Levi nezamkl i zevnitř?

Překvapeně a zároveň lehce vyděšeně vlezu do bytu a zavřu za sebou dveře, jejichž hluk by měl přivolat vlastníka bytu.
Nic. Ticho.
,,Levi?" zavolám do prázdna, jelikož ho nechci vyděsit, odpovědí mi je ale opět ticho. Že by se začetl do nějaké knihy tak moc, že mne neslyšel?

Projdu celý byt, počínaje obývacím pokojem, přes koupelnu, záchod, kuchyni, i svůj pokoj a nakonec vlezu i do toho jeho. Nikde nic. V tu chvíli mne ale zarazí další věc. Jeho pokoj není zamčený, i když v něm Levi není. A co hůř, vše je tu v úplně stejném stavu, jako v ten osudný den, kdy jsem se Levimu vyznal. Ne, teď nemyslím pořádek, který tu můj bývalý spolubydlící udržoval s neskutečnou vervou, teď myslím uspořádání věcí, bačkory u postele, pyžamo... no prostě všechno, co je stále na stejném místě. Vždy se to alespoň maličko pohne, když Levi utírá prach, nebo se rozhodne vše přeskládat (a u toho samosebou oprášit a vyleštit). A povlečení na posteli je stále stejné. I když vím, že ho měl ten den, kdy jsem ho políbil, vyměnit, neudělal to. Celý týden to neudělal a já nevěřím, že byl tolik v šoku, že zapomněl uklízet. To on nezapomene nikdy. Tak jak to?

Je tedy možné, že tu od té doby není?
Vše tomu nasvědčuje, vše je úplně stejné jako tehdy. Povzdechnu si. Lásko, kde teď jsi? Kde tě mám?

Projdu bytem do svého pokoje, tedy, svého bývalého pokoje a cestou se snažím nevnímat tu bolest, kterou mi způsobuje každý kout, každá část tohoto bytu. Se vším tu mám spojené nějaké vzpomínky, ať už šťastné, nebo ne zrovna hezké, byl to můj domov. Vše je tak důvěrně známé a zároveň tak moc vzdálené, mé srdce se láme a já přemýšlím. Budu to tu ještě někdy moct považovat za domov? Nestalo se Levimu nic, když tu už týden nebyl? Je v pořádku? Uvidím ho ještě někdy, když ani tady ne?  Budu se ho moct ještě někdy dotknout, proplést si s ním prsty nebo usínat v jedné posteli? Obyčejně ho obejmout? Budu se moct koukat do jeho nádherných očí a poslouchat jeho příjemný hlas?

Zatřesu hlavou, jelikož všechny tyto myšlenky akorát zvětšují ránu v mém srdci. Musím to nějak zvládnout, pro Leviho. On se mnou být nechtěl, stále nechce. A proto bych se přes to měl přenést, brát to jako jeho přání, ne? Neměl bych hledat další naději, naději na naše společné štěstí.
A v tu chvíli si vzpomenu na onu padající hvězdu, jíž jsem v myšlenkách sdělil svoje přání a kysele se zašklebím. Hloupá hvězda a hloupé sny, které se nemohou vyplnit. Jak jsem mohl být tak hloupě naivní?

Zalezu do toho pokoje a začnu balit své věci, to poslední, co mne s tímto bytem (a vlastně tak i s Levim) pojilo. Po tvářích mi po chvíli opět začnou stékat slzy.
Proč jen se na mne vykašlala i ta mizerná hvězda?