Kapitola 50.

979 91 20
                                    

Dny ubíhaly a já seděl ve vazbě a čekal.
Musím uznat, že ještě nikdy mi čas neubíhal tak pomalu. Že by to bylo tím že jsem ho konečně zase viděl? Zjistil jsem, že se nezlobí, dokonce mne přeci objímal. Možná by ale bylo lepší, kdyby to nedělal. Cítil jsem se krásně, úžasně, perfektně, o to více se mi ale nyní svírá srdce, které si ho tolik přeje opět spatřit.

Nepřišel.
Ano, možná je to sobecké, přát si, aby tu byl se mnou, ale já jsem sobec. Už jsem se s tím smířil, vždycky jsem byl. A i když jsem chtěl, (a stále chci), aby co nejrychleji utekl někam pryč, přesto nyní cítím takovou zvláštní bolest, jelikož si sobecky přeji, aby sem za mnou přišel. Přál bych si smět opět skončit v jeho obětí.

Zatřesu hlavou. Měl bych přestat přemýšlet nad hloupostmi. To, co se ze mně stalo... je to Erenova práce. Nikdy jsem tolik nepřemýšlel nad pocity, nikdy jsem tolik nebrečel, nikdy jsem nemiloval. On mi převrátil život naruby a ukázal mi, co to znamená žít. A možná proto jsem skončil tam, kde jsem. Ne, nemyslím ve vazbě. Myslím na pokraji psychického zhroucení, s prázdnou bolavou dírou na hrudi po srdci, jež jsem mu věnoval. Ne, nelituji toho. Nikdy nebudu litovat toho, že jsem ho poznal. Nikdy nebudu litovat všech těch momentů, které jsem s ním mohl strávit, kdy jsem se s ním mohl smát, zlobit ho a nebo se jím nechat nosit, ačkoli kdybych ho mohl nosit já, možná by to bylo lepš-

Počkat!
Napřímím se a vytřeštím oči na zeď před sebou. Možná teď vypadám dost divně, k smíchu, ale to je mi fuk. V hlavě se mi totiž vynoří vzpomínky, které nejspíš měly zůstat zapomenuty. Já už ho v náručí nesl! A v tu chvíli se mi vybaví vše, co se stalo tehdy na vodě u toho ohně, včetně Jeanových slov. Idiot. Kretén. No, alespoň měl ráno pěkného monokla, pomyslím si a opět se zahrabu do vzpomínek.

Ona ho políbila Mikasa? A já ho... já se ho zeptal jestli je můj Erenek. Bože, to byl trapas. A on si to pamatuje, všechno. Na jinou stranu, řekl mi, že můj je. To znamená, že do mne byl zamilovaný už tehdy? Jak dlouho se jen trápil? Jak dlouho jsem ho trápil já?

Jeden šok okamžitě vystřídá další. Kolik toho ví? Jak mne našel? Jak to že ví o Kennym? Kde se všechno dozvěděl? Bože, ne...
To to věděl celou dobu? Co když pouze předstíral, že nic netuší? Hloupost. Jsem si jistý, že opravdu nic nevěděl. Musel si to tedy zjistit za ty týdny, kdy jsem byl pryč. Jak ale? Od koho? Nikdo nevěděl všechny potřebné informace a navíc Eren nemohl tušit... Ale ví. Jak? To je mi záhadou.

Položím se zpět na nepohodlné lůžko a rozhodnu se věnovat se své oblíbené zábavě- tupě čučet na strop. Krom toho ten neuvážený pohyb, kdy jsem si až moc rychle sedl na bolavý zadek, nebyl úplně nejchytřejší.

Že by Eren nepřišel právě kvůli tomu? Co když už mne nemiluje a nechce se mnou mít nic společného, protože už jsem spal s polovinou policejního sboru a každým druhým známým těchto lidí? Co když mu přijdu nechutný? Použitý?

Ne, neměl bych takto přemýšlet. Zachránil mě. Ať už si myslí cokoli, stejně mi pomohl a to, jak mne v tom autě objímal...
Vím, neměl jsem mu obětí oplácet. Čím více ho teď k sobě připoutám, tím horší to pro něj bude, až mne odsoudí k bůh ví čemu.

Přikryju si obličej dlaněmi a povzdychnu si. Připoutat ho k sobě... myslím, že na takovéto myšlenky už není místo. Miluje mě. Víc špatné už to být nemůže, tedy pro něj. Stále tomu ale nerozumím. Už jsem se konečně smířil s jeho láskou, konečně jsem pochopil, že to tak doopravdy bude, proto mi to nyní přijde tak... zvláštní. Proč si vybral zrovna mě? Nejsem nijak moc zajímavý, ani milý, ani hezký, ani nic speciálního. Nemám kaštanové vlasy a zářivě smaragdové oči, nemám nádherný úsměv a milou, naivní povahu, která každého uchvátí... no prostě nejsem jako Eren, stačí? Jsem dokonce nižší než on! Nebylo chvíle, kdy jsem svých 160 centimetrů měl rád, ovšem teď je nesnáším tuplem. Proč nemůžu být vyšší? Nebo alespoň stejně vysoký jako on? Ach jo.

,,Ackermane, jdeme!" ozve se kousek ode mne a já proto poslušně vstanu, nechám si nasadit pouta a dostrkat se k autu. Vím kam míříme. K soudní síni, ve které se rozhodne o mém osudu... Ach, zní mi to tak ironicky. Rozhodne o mém osudu, jasně. O tom už se dávno rozhodlo. Ani jsem u toho nebyl, ještě jsem se ani nenarodil a už se vědělo, co se se mnou stane. A nebo jsem si to rozhodl sám, když jsem udal mamku? Nebo za mne rozhodlo něco jiného, třeba otcova opilost nebo slabá matka a její sebevražda? Nebo je to prostě chyba Kennyho, který se nebyl schopen přihlásit a říct, co se mu děje? Eh, toto bych si asi myslet neměl. Já jsem na tom totiž úplně stejně. Je zvláštní, jak jsme si my dva podobní a přitom jsme tak rozdílní, až to bolí. Tedy, mne to bolí. Můj zadek to bolí...

Pozoruji krajinu, jež mohu vidět z auta a přemýšlím, jestli to třeba není naposled, co vidím venkovní svět. Nejsem moc velký pesimista, ale vím, jaká je realita, nemám růžové brýle a ani je mít nechci.  Kenny je schopen zařídit, abych za to znásilňování skončil kupříkladu ve vězení. A on, jakožto policista by to měl akorát lehčí, mohl by dál chodit každé pondělí a dál ze mne dělat kurvu. Už jsem si zvykl, vždy to tak bylo a vždy bude. Ale to, že už nikdy neuvidím venkovní svět, mne mrzí. Tedy, jedna věc mne mrzí víc. A to je Eren. Co když ho už neuvidím?

Agh, měl bych se rozhodnout, co chci. Jestli si přeji jeho přítomnost, nebo bezpečí. No, chtěl bych obojí. Ale na jinou stranu vím, že to prostě nejde. Musím si vybrat, ovšem on mi to zřejmě stejnak usnadnil. Nepřišel za mnou do vazby, třeba nepřijde ani k soudu. Třeba pochopil, že je jeho bezpečí prostě důležitější. A tak to má být, i když to sakra bolí...

Chápeš?✔️Where stories live. Discover now