Chápeš?✔️

Kapitola 40.

Nějakou dobu tam pouze stojím a koukám před sebe. Myslel jsem, že se naštve a prostě mě vyhodí, to ano, ale tohle jsem nečekal. Proč utekl? Dává mi čas abych odešel? A proč mne vytáhl ven před barák?

Po mých tvářích stékají slzy. Otočím se čelem k domu, ve kterém jsem bydlel, můj pohled je však rozmazaný slanými kapkami, takže nevidím skoro nic. To místo na mne ale přesto působí, cítím všechny ty vzpomínky, kterak mě ničí a já nemohu nic. Nemohu se tam vrátit, musím pryč. Vlastně... vlastně jsem to tak nějak čekal. Vlastně jsem věděl, že to dopadne takto.

Otočím se zády k mému bývalému útočišti a pomalým krokem zamířím k stanici, ze které pojedu zpět. Jo, vrátím se brečet k mamince... Říkala mi, že se kdyžtak můžu vrátit. Že mne ráda uvidí a že pochopí, když se mi bydlení se spolubydlícím nebude zamlouvat. Kdyby jen tušila, že se mi právě že zamlouvalo až moc...

Povzdychnu si. V batůžku mám i notebook a nějaké věci do školy, takže to nějakou dobu zvládnu. Jen na chvíli, budu si hledat jiného spolubydlícího a všechno bude zase fajn, no ne?
Ne, nebude. Nikdy to už nebude fajn.

Po nějaké době se konečně objeví vlak, do kterého nastoupím a usadím se k okýnku, abych mohl pozorovat ubíhající krajinu. Připadám si jako slaboch. Nevydržel jsem ani půl roku a už se vracím, nezvládl jsem nic a už to vzdávám. Levi, proč? Proč se tohle musí dít?

Neměl jsem ti to říkat. Teď už to vím, neměl jsem ti svěřit své city. Kdybych nebyl tak zbrklý, mohl jsem být s tebou. Na jinou stranu, kdybych se ti nikdy nesvěřil, stejně bych o tebe asi přišel, ne? Odešel bys s nějakou holkou a mě nechal být, nechápal bys mé slzy a můj smutek kdykoli věnuješ úsměv někomu jinému. Akorát by vše bolelo, i když to bolí i teď. Mé srdce se svírá, praská, trápím se, protože tě miluju a ty nemiluješ mě. Protože mi na tebe zbyly pouze vzpomínky.

Všechno bylo tak krásné, všechno bylo tak pohádkové. Proč jen jsem nevydržel? Možná bylo klíčem prostě ještě chvíli počkat... ne, to je hloupost. City by se nezměnily. V tomto měl Armin vždy pravdu, ať bych čekal jak dlouho bych chtěl, stejně by to bylo stále stejné. Stejně bys mne nemiloval. Kdybych ale mohl mít alespoň jedno jediné poslední přání, jedno jediné... Přál bych si, z celého srdce, vědět, jestli jsi šťastný. Ne, nemyslím to nijak zle, nikdy bych nic s tebou spojeného nemyslel zle, pouze si přeji, abys alespoň ty poznal ono štěstí, které já nyní necítím. Tvůj život byl vždy smutný, nikdy nebyl lehký a bezstarostný, je to na tobě vidět. Proto bych si přál, abys pokračoval v tom, o co jsem se s tebou snažil celou tu dobu. Doufám, že se usmíváš. I za mne.

Tvá minulost... Tvá pouta, která tě drží zpět, která svazují tvé myšlenky a která tě nutí neustále trpět. Až teď si plně uvědomuji, že jsem ti je nesundal. Stále je máš, stále tě drží a trápí, kvůli mně se to akorát zhoršilo. Vždyť já tě tam nechal v tom nejhorším! Kruci, já jsem takový idiot...
Složím hlavu do dlaní a rozvzlykám se. Lidé kolem mě na mě asi koukají zvláštně, ale mně je to v tuhle chvíli úplně fuk. Právě mi totiž ze života odešlo světlo, odešla mi láska a štěstí. A já si až teď uvědomuji, jak jsem se zachoval sobecky, když jsem to vše vytáhl zrovna teď.

Ano, poradil mi to Armin, on však neví nic. On nezná Leviho minulost a netuší, v jaké situaci se nacházíme, tedy, nacházeli jsme se. Nemohu mu mít za zlé že mi to poradil, on se snažil jak mohl. To já měl mít rozum, já znal všechna fakta a stejně jednal tak hloupě. Co když si ublíží? Co když se mu něco stane? Co když mu už nikdo nikdy nepomůže? Nedokázal jsem to, nedokázal jsem to jediné, na čem mi doopravdy záleželo, nikdy se už nedozvím, co mou lásku trápilo.

Po dlouhé době, kterou strávím přemýšlením a vyčítáním si, jaký jsem byl sobecký idiot vlak zastaví na dobře známém místě. Povzdychnu si a vystoupím, jako spráskaný pes se poté ploužím ulicemi, které znám tak dobře a přesto mi jsou svým způsobem tolik cizí. Jako svůj domov jsem si totiž zvykl považovat něco úplně jiného. Mým domovem se stalo město, ve kterém jsem poprvé potkal Leviho. Ne, mým domovem se stala Leviho náruč, v níž místo všemožných zvuků zní Leviho melodický hlas a která je tak ochranářská, tak citlivá, i když se tak Levi snaží nepůsobit. On byl vždy tak nevinný, tak čistý. Vždy se snažil chránit mne a mým smyslem života bylo chránit jeho. A teď jsem selhal.

Projdu kolem své staré základní školy. Tolik vzpomínek a přesto žádná nepředčí mou novou školu, mé nové přátele. Všechno, co jsem v tom městě poznal bylo nové a přitom tak skvělé...

V tu chvíli se přede mnou objeví náš domek, místo, ve kterém jsem strávil celé dětství. Do očí se mi nahrnou další slzy. Přál jsem si sem jednou smět pozvat Leviho, smět říct mamce "tohle je můj přítel". Ona by se usmála a já taky, poté bych ho políbil... V mysli se mi opět objeví vzpomínka na ten polibek. Bylo to něco úžasného, to nejlepší, co jsem kdy zažil a to i přes to, že to byla pouze taková dětská pusa. Bylo to nádherné.

Roztřeseně vydechnu všechen vzduch z plic, abych se alespoň malinko uklidnil a opatrně, snad až bojácně zaklepu na dveře. Ty se otevřou téměř okamžitě a stojí v nich postarší žena s dlouhými tmavými vlasy. V jejím obličeji se zračí překvapení, obrovské.
,,M-mami..." vzlyknu tiše a ona si v tu chvíli všimne slz zdobící mé tváře.
,,Erene!" vyhrkne a okamžitě mne k sobě přitiskne. Její náruč je hřejivá, konejšivá, jako byla vždy. Tolik mi chyběla...

Ještě dlouho potom pouze stojíme v obětí, já a moje o půl hlavy nižší mamka, která tu pro mne vždy byla a které způsobuji pouze starosti. Ještě dlouho si užívám ten pocit bezpečí, který může dopřát pouze matčina náruč.
Mám ji tolik rád...