Kapitola 36.

930 84 26
                                    

Vystřelím z postele a doběhnu k jeho pokoji. Tam rozrazím dveře, pohled, který se mi naskytne mne ale donutí zastavit.
Už měl noční můry tolikrát, nikdy však nevypadal takto. Vždy křičel a brečel, kopal kolem sebe a snažil se bránit, ať už to bylo před čímkoli, teď ale pouze leží, vzlyká a pláče. Přejdu opatrně k němu, v ten moment se na mne ale upřou dva bouřkové body, šedé a plné slz.

,,Levi?" vydechnu překvapeně, než se však alespoň trochu vzpamatuji, jelikož tenhle pohled je úplně stejný, jako ten z fotografie, přijde šok číslo dva.
Netuším, jak se mu to povedlo, ale najednou ležím na jeho posteli a on mne objímá kolem pasu a mačká k sobě, jako by se bál, že se na místě vypařím, nebo že snad odejdu. Objetí mu oplatím a natisknu ho tak víc k sobě, stále ještě překvapen a s očima rozevřenýma dokořán.

,,E-Erene!" vzlyknu roztřeseně.
Další hloupý sen. Další bolest, další vzpomínky a další představy co by se mohlo stát. Byl jsem tak neopatrný, proč jsem jen nenechal dát těch zámků víc rovnou? Kdybych to udělal, nedostali by se sem. Kdybych to udělal, nebyli bychom v ohrožení, nemohlo by se Erenovi nic stát. Je to sakra špatný, všechno je to špatný a já s tím nemohu nic dělat. Pouze hlídat, aby se to nezhoršilo ještě víc, než už to je. Nenávidím svůj úděl, nenávidím ten hloupý osud, všechno je to na nic...

,,Levi, ššš, neplač..." pokouším se ho uklidnit tichým hlasem a na posteli se posadím, dám si ho na klín a opatrně s ním houpu ze strany na stranu. Takhle mě uklidňovala mamka a vždy to zabralo.
,,Copak se stalo?"

,,Sen. Zdál se mi sen," vyhrknu a vydechnu všechen vzduch z plic.
,,Z-zabili tě a já... Já n-nemohl nic dělat..."

,,Levi, už neplakej, vždyť já jsem tady, s tebou," řeknu a dvěma prsty mu zvednu hlavu tak, aby mi koukal do očí.
,,Jsem naživu," zašeptám jemně.

Nadechnu se a opět vydechnu. Musím se konečně uklidnit, vždyť tu brečím jak hysterka! Jak malá holka, která si myslí, že viděla strašidlo! Já nejsem malá holka, na mých bedrech leží osud nás dvou, musím se snažit. Jednou to přejde, jednou na všechno zbydou jen vzpomínky. Jednou všechno nějak dopadne...

Poslední měsíc byl příšerný. Snažím se, jak můžu, noci trávím vymýšlením, jak dál, jelikož nemohu usnout. Ve dnech ho doprovázím všude, kam jde a věnuji do této činnosti všechnu zbylou sílu, všechnu energii. Možná to takto nepůjde donekonečna. Ne, určitě to takto nepůjde. Ale poté už by tu bylo jen jedno řešení a já jsem moc velký sobec, abych to udělal.

Nezbývá, než počkat. Jednou si najde nějakou holku a společně se odstěhují někam daleko, někam, kde se jim nic nestane. A já zůstanu tady, udělám jim jejich terč a budu je průběžně hlídat. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se mu něco stalo. Nikdy si neodpustím, pokud zemře. A proto obětuji to jediné, co mi zbylo. Svůj život...

Možná, že to osud takto chtěl. Možná jsem prostě nikdy neměl žít normálně. Alespoň tak jsem to vnímal, jenže pak přišel Farlan. Dal mi šanci, dal mi možnost začít znovu. A Eren mi zase ukázal, že život umí být zajímavý, pestrý, že se najdou i v dnešním světě lidé, kteří budou ochotni trávit čas s někým, jako jsem já. Lidé, kteří budou ochotni mi pomoct. A mým úkolem je zajistit, aby se mu nic nestalo. Možná byla ta pomoc, ta služba, kterou mi prokázal něco, co prostě udělat neměl. Možná to tak jeho osud prostě nechtěl a on se mu i přes to postavil. On je silný. Je silnější, než vypadá. Ale teď je čas, aby za tento prohřešek proti osudu někdo zaplatil. A já nemohu dovolit, aby to byl on. Nemohu dovolit, aby se mu cokoli stalo. A jsem ochoten za to obětovat to, co stejně nikdy nemělo být dobré.

,,Děkuju ti," zašeptám a vím, že v ten moment neděkuji pouze za to, že je tu se mnou. Že je naživu. Děkuji mu za všechno, co pro mne kdy udělal, za vůli dělat pro mne ty krásné věci dál. Kéž bych mu je tak mohl oplatit. Kéž by život nebyl taková svině.

,,Není za co," poznamenám s úsměvem.
,,Levi, musíme si promluvit," řeknu, tentokrát vážně.

,,O čem?" hraji hloupého. Je mi jasné, že by chtěl nové informace. Chápu ho, nemohu mu ale znova ublížit.

,,Levi, ty víš," podotknu pevně.
,,Poslední měsíc se chováš úplně jinak. Ničíš sám sebe, skoro nespíš, vypadáš příšerně," začnu svůj proslov.

,,Tak to ti děkuju," odfrknu si a on mne spraží pohledem.

,,Takhle to dál nejde. Víš jak tohle skončí? Máš ponětí kdy to skončí? Protože donekonečna to takto vést nemůžeme! Netuším, co se děje, ale nemůžeš pro to umřít!"

,,Já?" podivím se překvapeně.
,,Mě se nic nestane, o mě nejde-"

,,Takže jde o mě? Levi, mně nic není! To ty se tu ničíš!" vykřiknu vyčerpaně.

Povzdechnu si. Tohle on pochopit nemůže, je mi to jasné.
,,Vím, kdy to skončí. Až ode mne odejdeš. Až se odstěhuješ s přítelkyní a partou děcek, všechno bude fajn. Ty budeš v pořádku."

,,C-cože? Proč do toho stále taháš mou přítelkyni a mé děti? Proč tě tolik těší představa mého odchodu?! Sakra přestaň mi stále mluvit do toho kdy s kým odejdu! Můj milostný život ti může být úplně u prdele Levi!" křičím. Možná jsem to přehnal, ale mě už to štve! Chci být s ním! Jenom s ním! A on mi svým vnímáním lidí, jako jsem já vrazil do srdce nůž, kterým tímto jednáním akorát kroutí a zvětšuje ránu, kterou způsobil.

Pevně k sobě stisknu rty a podvědomě zatnu ruce v pěst.
,,Fajn. Máš pravdu, může mi to bejt fuk," řeknu tiše, ledově a klidně.
,,Vypadni."

,,C-co?" Zamrkám překvapeně. Co to...

,,Řekl jsem ať vypadneš!" zvýším také hlas. Sousedi nás budou mít hodně rádi, když na sebe po půlnoci takhle ječíme...
,,Hned!" zařvu ještě.

,,A-ale Levi, já to nemyslel-" snažím se se obhájit, Levi mi však opět skočí do řeči.

,,Já náhodou pochopil úplně přesně, jak jsi to myslel. Kruci tak už vypadni! Nebo tě mám nakopnout, abys to konečně pochopil?!"

Zvednu se a beze slov, spěšně opustím jeho pokoj. Nevím totiž, jak dlouho bych to ještě zvládl. V tom svém zavřu dveře a svezu se po nich na zem, kde se rozvzlykám. Já jsem takovej vůl...

Chápeš?✔️Kde žijí příběhy. Začni objevovat