Chápeš?✔️

Kapitola 28.

Chvíli ho pouze němě pozoruji. Po mých tvářích se svezou první slzy a já se mu vrhnu do obětí.
,,L-Levi..." vzlyknu. On mne, ačkoli možná krapet zaskočeně obejme nazpět a já se proto usměji.
,,T-tolik mne to mrzí, všechno."

,,Proč? Ty za to nemůžeš, je to moje chyba..." řeknu se smutkem v hlase.

,,Levi, prosím, j-já chápu, konečně alespoň maličko chápu tvé důvody, ale chci, abys věděl jedno:
On si tuhle cestu vybral sám. Nemůžeš si to stále vyčítat, jak už je to dlouho? On se pro to sám rozhodl a tys tomu nemohl zabránit, ani kdybys chtěl. Byla to jeho volba. Není to tvoje chyba," řeknu klidným, ale přesto mírně přísným hlasem a podívám se mu do od pláče červených očí, které se lesknou slzami.

,,A-ale ano, mohl jsem tomu zabránit. Ty tomu nerozumíš, za jeho smrt můžu já! To já mu toho řekl až moc, to já ho neuchránil, to já si dostatečně nedával pozor!" dostanu ze sebe ztěžka.

,,Ne, Levi, neobviňuj se už! Ty si opravdu myslíš, že kdybys mu toho tolik neprozradil, nestalo by se to? Řekni, opravdu si myslíš, že by byl schopen nechat tebe, tvou minulost a tvé problémy na pokoji? To si skutečně myslíš? Protože jestli byl vážně jako já, nikdy by to dobrovolně neudělal. Rozhodl se sám, tys na to neměl vliv a ani jsi mít nemohl."
Stále se snažím mluvit klidně, vyrovnaně, můj hlas mne ale pomalu přestává poslouchat a docela začíná připomínat mé skřehotání ve třinácti letech.

Nic neřeknu, jen se k němu opatrně ještě víc natisknu a nechávám si v hlavě kolovat všechny ty informace, které mi Eren sdělil. Je možné, že má pravdu? Farlan by to opravdu nenechal být, v tomhle mi mého spolubydlícího připomíná více, než je zdrávo. Jedna věc mi v tom ale stále nesedí.
,,Proč se ale tvářil tak vyčítavě? Proč mi jeho oči vyčítaly mé chyby, když umíral? Proč?"

,,Levi, já nevím. Neviděl jsem ho a netuším, co přesně se stalo, říkáš ale, že byl jako já. A můžu ti říct, že pokud bych kvůli záchraně tebe umřel, vyčítal bych to sám sobě. Vyčítal bych si, že jsem to nedotáhl do konce, že jsem tě nedokázal zachránit. Nikdy bych ale neházel byť jen trošku viny na tebe. Bylo by to mé rozhodnutí, ne tvé. Já tě neuchránil," řeknu po pravdě.

,,Ale co když ne? Co když si až na poslední chvíli uvědomil, že to takhle nechtěl?"

,,A to, že si špatně uvědomil své požadavky a ideály, i když znal všechna fakta, to byla tvá chyba, protože...?"
Pozvednu obočí a mírně nakloním hlavu na stranu.

,,No protože..." chci pokračovat, zjistím ale, že nevím jak. Určitě to byla moje chyba. Jsem si tím jist od samého začátku, proč ale? To, co teď Eren řekl mne nutí znovu se nad tím vším zamyslet.
,,Já nevím," přiznám nakonec.

Lehce se usměji a povzbudivě se mu podívám do očí. On mi můj pohled opětuje a my proto pouze sedíme, koukáme na sebe a hlavou nám kolují nejrůznější myšlenky.

Jaký ten Farlan asi byl? Levi ho musel mít tolik rád... Jaké to asi je, když vám před očima umírá milovaný kamarád?
,,Já neumřu, Levi. Nikdy," zašeptám potom, jelikož tuším, že to teď potřebuje slyšet.

,,Nevíš, co říkáš," pronesu klidně s pohledem někam do prázdna.

,,Ale vím. A i kdyby, nikdy si to nevyčítej. Chci, abys věděl, že to byla moje volba, mé rozhodnutí. Nemohls a nemůžeš ho změnit. Ať se stane cokoli, ty za to nemůžeš, rozumíš?"

,,Opovaž se mi umírat!" vyhrknu zděšeně a Eren se, navzdory situaci lehce zašklebí. Na kocovinu a bolavou hlavu v tu chvíli úplně zapomenu, odplavila se pryč spolu se slzami.

,,Vždyť říkám, že to nemám v plánu. Já mám náhodou tuhej kořínek. Nemusíš se bát, do konce života už mě budeš mít neustále za zadkem, kdykoli budeš potřebovat byť jen chvilku klidu, budem spolu koukat na sci-fi filmy a jezdit pod stan s partou puberťáků..." říkám s úšklebkem a Levi se zatváří tak vyděšeně, že se musím začít smát.

,,Ty jsi neuvěřitelný idiot," pronesu nevěřícně a pokroutím nad jeho chováním hlavou, na mých rtech už ale také pohrává lehký úsměv.
,,Ale víš, že ti to docela věřím? Ačkoli mne představa tebe v padesáti letech jak mi přednášíš nějaký "chytrý a neuvěřitelně skvělý" nápad trochu děsí, stejnak mi to nepřijde zas tak nepravděpodobné," zauvažuji poté a zašklebím se.
,,Jednou z tebe tvoje manželka zešílí, vážně."

Vykulím na něj oči.
,,M-manželka?" vyhrknu zděšeně, pak si ale v duchu vrazím facku. Mohl jsem to čekat, vždyť on si myslí, že jsem na holky a tak dává smysl, že čeká, že jednou založím rodinu a odejdu od něj, přesto mne ta představa ale bolí u srdce. Klidně s ním budu bydlet do konce života a do konce života budu "nezadaný" alespoň to si bude myslet on, ale odejít od něj? Navíc dobrovolně? Nikdy...

,,Ty jednou nechceš manželku? Dobře, tak přítelkyně, v dnešní době už spousta párů žije mimo manželství," řeknu zamyšleně a Eren z nepochopitelného důvodu uhne pohledem.
,,Navíc, co když budete chtít děti? Nemyslíš, že by bylo praktičtější vzít se?"

Proč jen je mi představa, že ode mne spolu s nějakou pěknou holkou odejde, tak moc nepříjemná? Proč mám pocit, že bych byl nejraději, kdyby zůstal nadosmrti bydlet se mnou? Vždyť sám vím, jaká je to hloupost. Žít s kamarádem po zbytek života... Hloupost, je mladý, potřebuje lásku, ne kamaráda. Stejně mne to ale tíží...

Proč jen mi musí pokládat takovéto otázky? Kdyby jen věděl, jak moc to bolí, byť jen nad tím přemýšlet.
,,Prosím, nechme to teď být," řeknu a prosebně se mu podívám do očí.

Mírně nakloním hlavu na stranu. Proč? Že by se bál budoucnosti?
,,Dobře, když chceš," řeknu nakonec s pokrčením remen. Pohodlněji se opřu, z části o kmen za sebou a z části o svého společníka a na chvilku zavřu oči. Je tu krásně, většina ještě spí a tak je i příjemné ticho. Krom toho, i Erenova společnost je taková... jiná. Příjemná. Je to zvláštní, kdy jsem to tak začal vnímat?

...

Omlouvám se všem, kterým jsem předevčírem slíbil, že další kapitola bude včera a pak ji jaksi... nevydal.😨😳😖
Chybička se vloudila, špatně jsem si rozvrhl, co kdy udělám a nakonec mi nevyšel čas.🤦‍♂️