Chápeš?✔️

Kapitola 6.

Uběhly dva dny, nyní je středa a já tu stojím v kuchyni a věnuji se vaření. A Levi stojí vedle mne a taky se věnuje vaření. A každý vaříme něco jiného! Tomu se říká vrchol debility, na jinou stranu, já si slíbil, že už ho nebudu otravovat a hodlám to dodržet!

Otočím se a chci přidat nakrájené a připravené suroviny na polívku spolu s kořením do vody, neuvědomím si ale, že stojí přímo za mnou.

,,Doprdele." Dostanu ze sebe jen.
,,Ty idiote! To byla moje omáčka!" Zakleju. Ten debil mi hodil zeleninu a bůh ví co ještě přímo do připravovaný omáčky! A že zrovna tohle do rajský fakt nepatří...

,,Sakra." Řeknu jen, jelikož obojí je momentálně nepoživatelné.
,,Proč nadáváš jenom mě? Ty za to můžeš taky!" Vyjedu na něj potom, protože už pomalu ztrácím trpělivost.
,,Přátelit se se mnou nechceš, rozumím a přijímám. Nechápu ale, proč se chováš, jako by ti vadilo se na mne byť jen podívat. Oba dva vaříme, dokonce u stejnýho pultu ale každej něco jinýho. Když koukám na televizi, odmítáš si ke mně sednout ať se děje, co se děje a když koukáš ty a já si k tobě sednu, odejdeš. Nechápu, proč jsi si sem tahal spolubydlícího, když se teď chováš, jako bych byl ten největší debil světa kterýho nesnášíš!" Řeknu vytočeně a vmetu mu tak do tváře úplně vše, co mne momentálně napadá.

Tak tohle přehnal.
,,Víš, čím to bude? Ty totiž seš největší debil světa kterýho nesnáším! Chápeš?!" Zařvu na oplátku. Normálně jsem mnohem klidnější a vyrovnanější, nic mne nerozhodí. Jak to tenhle spratek dokázal?

Jen stojím a zírám.
,,J-já... myslel jsem, že si tohle nemyslíš. Říkal jsi to. Promiň, že jsem ti věřil." Řeknu jen a odeberu se do svého pokoje. Myslím, že dneska budu bez jídla. Po tomhle nemám na nic chuť a už vůbec nemám chuť být blízko Leviho. Proč jen mne ten kluk tolik zajímá? Je tajemný a hezký, to jo, ale taky neskutečně ledový a nepříjemný. Neustále mne od sebe odstrkuje, sráží mne na kolena a já se stejně vždy zvednu a zkouším to znovu. Sakra, znám ho čtvrtým dnem! Tak proč se chovám jako... Levi měl pravdu, jako debil.

Zachumlám se do peřin a nafouknu tváře. Jsem naštvaný. Co mne ale zaráží, je fakt, že nejsem naštvaný jen na něj. Z největší části jsem totiž naštvaný na sebe. Proč za ním stále chodím? On mi dal jasně najevo, že o jakékoli seznámení nemá zájem. Jen já to stále nemůžu pochopit.

Pak je tu ale ta vzpomínka na večeři v pizzerii. Ta jeho slova... Mate mne to, neměl bych nad tím ale stále přemýšlet.

V tu chvíli uslyšlím ťukání na dveře. Na mé dveře. To je poprvé, co za mnou Levi dobrovolně jde...
Ne, Erene, jsi naštvaný! Na koho ale?

Otevřu dveře a vlezu dovnitř. Ten tu má ale svinčík... No, nebudu se tím teď zabývat.
,,Erene?" Upozorním na sebe.

Na posteli se posadím a podívám se mu do očí.
,,Hmm?"

,,Víš, já..." sakra, co teď?
,,Přinesl jsem ti něco k jídlu." Řeknu potichu a podám mu misku s boloňskými špagetami. Ještě, že jsem tu konzervu s omáčkou měl, já věděl, že se ještě bude hodit...

,,Pro mě?" Podivím se a převezmu od něj špagety. Jo, asi bych si je brát neměl. Asi bych ho teď, když za mnou přišel měl začít odhánět já, ale já to nedokážu. Projevil dobrou vůli a hlavně, jiná možnost najíst se není.

Popadnu příbor, který mi Levi duchapřítomně přinesl také a okamžitě se do toho pustím. Nechápu ale, proč se zrovna teď stará. Že by výčitky svědomí? A může mít vůbec někdo jako on výčitky svědomí?

Když dojí, položí misku na stolek a čeká, jelikož nejspíš tuší, že chci něco říct. Dává to smysl, jinak bych tu nezůstal, ovšem... teď tak nějak nevím, jestli to skutečně říct chci.

,,Já..."

Zdá se mi to, nebo se ten nebezpečný a neohrožený Levi... stydí? Je to tak zvláštní pohled, přesto ale roztomilý.

,,Promiň." Řeknu nakonec jen.
,,Přehnal jsem to. Není pravda, že bych tě nesnášel..."

,,Já to taky přehnal. Omlouvám se." Řeknu také a on se pousměje. POUSMĚJE! No chápete to někdo? Levi se pousmál! A je to nádherný pohled...
A v tu chvíli udělám něco, co bych si nikdy nemyslel, že udělám, ale v ten moment prostě nemohu jinak. Vstanu a přitáhnu si Leviho do obětí.

,,C-co to děláš?" Zakoktám se, nějak se ale nedokážu přinutit k tomu ho odstrčit.

,,Přátelské obětí, ne?" Zazubím se.

,,Erene..." povzdechnu si a konečně ho odstrčím.

Sednu si zpět na postel a zamračím se.
,,Já vím, že jsi říkal, že nemůžeme být přátelé. Pamatuju si to, ale neřekl jsi mi žádný rozumný důvod, tak..."

,,Já ti žádný důvod říkat nemusím. Ale věř mi, že je důležitý." Poté si povzdechnu a sednu si vedle něj.
,,Erene, proč mi to všechno děláš těžší?"

,,Já?" Podivím se.
,,Levi, já ti nechci nijak ubližovat, tak co furt řešíš?" Už je to moc, absolutně mu nerozumím. Proč se chvíli chová nějak a chvíli zase jinak?

,,Erene, není to dobrý nápad. My dva bychom prostě neměli být přátelé. Ale uznávám, poslední dobou se chovám strašně. Budu se snažit být vstřícnější, víc ti ale nemůžu slíbit, nechtěj to po mně." Říkám tiše, téměř až prosebně.

,,D-dobře." Odpovím jen. Stále mu vůbec nerozumím, cítím ale, jak se mi právě otevírá a to mne neskutečně těší.

,,Víš, něco ti prozradím. Já spolubydlícího nechtěl. Já musel. Nebyla jiná možnost a ty jsi byl jediný, který chtěl a zároveň se přihlásil dost brzy. A taky jsi v rámci možností normální. Já... nechtěl jsem si pouštět do bytu někoho cizího. Myslím, že na to jsi už přišel. Ale... ale vím, že se snažíš a budu se snažit taky. Víc ti ale slíbit nemůžu." Řeknu, zvednu se z jeho postele a opustím jeho pokoj.

Možná to byla chyba. Možná jsem za ním neměl chodit a rozhodně jsem mu neměl nic říkat, přesto ale z nějakého nepochopitelného důvodu cítím, že jsem udělal dobře. A to mne děsí.

Levi opustí můj pokoj a nechá mne tam sedět, zmateného, ale s přiblblým úsměvem na rtech. Nevím, jestli to tušíš, Levi, ale otevíráš se mi čím dál víc. A já už teď vím, že my dva jednou budeme přesně ti spolubydlící, jak jsem si to vysnil...