Kapitola 5.

1.1K 112 31
                                    

Tohle zabolelo, pomyslím si a odolám nutkání chytit se za srdce. Ach, Levi, kdybys jen věděl...

Dobře, alespoň vím, že říkat Levimu svojí orientaci není nejlepší nápad.
,,Ne, to ne. Nejsme přece teplí." Potvrdím mu a on se spokojeně pousměje.
,,Jen bych o tobě rád něco věděl, když teď spolu bydlíme." Zatajovat to před ním je pro mne z nějakého důvodu jako bych sám sebe kopal do srdce. Proč? Už spoustě lidem jsem takto lhal, tak proč mne to zrovna u něj tolik bolí? Asi to bude tím, že on očividně homosexuály pohrdá. Jo, to bude ono, pomyslím si.

,,Je to nutný?" Zeptám se a povzdychnu si. Proč já na to jenom kýval.
,,Já se s nikým seznamovat nechci." Dodám.

,,Proč? To ti vážně přijdu jako takový debil, že mne tak moc nenávidíš?" Zeptám se, odpovědí mi je pouze ticho.
,,Rozumím." Řeknu po chvíli, jelikož tuším, co to asi znamená.

Mohl bych ho v tom nechat. Mohl bych ho nechat, aby si myslel, že má pravdu, už by za mnou nechodil a já bych měl vystaráno. Stačí ho opět ignorovat, stejně jako ty před ním a měl bych po starostech. Toto vše si uvědomuji, proto nejspíš nikdy nepochopím svůj další krok.

,,Tak to není, Erene." Po dlouhé době jsem k někomu skutečně upřímný a abych řekl pravdu, sám sobě momentálně nerozumím. Nejraději bych si vrazil facku. Proč jsem to jen udělal?

,,A... A jak tedy?" Zvednu k němu opět pohled, mým tělem v tu chvíli začne kolovat naděje. Přál bych si spřátelit se s ním, máme spolu přeci trávit několik let, no ne? Nechci, abychom na sebe neustále štěkali, tedy hlavně on na mne. Chtěl bych mít takového toho spolubydlícího, se kterým si budeme moct povídat o problémech a strastích, které nás v životě potkaly, ale také o spoustě štěstí, které v některých momentech bylo skoro až hmatatelné. Ale hlavně, chtěl bych takové momenty zažívat s ním.

Sklopím pohled. Mám stále možnost vycouvat, zalhat nebo ho nějak urazit, aby věděl, že se má přestat snažit. Stále tu možnost mám. Za jakýchkoli jiných okolností a s kýmkoli jiným bych prostě zalhal a hotovo. Když lidi urazíte, nikdy je nenapadne přemýšlet, proč jste to udělali. Lidé jsou sobečtí a v takových chvílích jediné, co je zajímá je ubránit svou hrdost. Nikdy je nenapadne, že oni ve skutečnosti nejsou těmi, kterým bylo ublíženo. Nikdy.

Proč nad tím vůbec přemýšlím? Proč prostě neudělám to, co vždy? Proč mám zrovna teď pocit, že odehnat od sebe tohohle kluka by znamenalo velikou chybu? Ještě včera jsem ten pocit neměl.

Opět si povzdechnu a pohledem hypnotizuji své ruce, položené v mém klíně.
,,Věci se občas zdají jinak, než ve skutečnosti jsou, Erene. Mohl by ses chovat jakkoli, ale můj kamarád být nemůžeš." Na chvíli se odmlčím, pak ale pokračuji:
,,Není to tvoje chyba. Určitě najdeš někoho, kdo o tvé přátelství bude stát. Kolem tebe se jich určitě najde spoustu. Já to ale nejsem." Řeknu vše, co mi přišlo na jazyk a u čeho jsem věděl, že to mohu prozradit.

,,Cože?" Zeptám se, jelikož mu nerozumím.
,,A-ale proč ne? Jsme spolubydlící, budeme se potkávat ještě dlouho! Proč..." chci pokračovat, on se na mne ale podívá pohledem, který mi jasně říká, že náš rozhovor skončil. Že už mi stejně neodpoví a ať se dál nesnažím. To už nám ale stejně nesou naše jídlo a my se do toho v tichosti pustíme.

Po jídle za nás Eren, jelikož mne pozval, zaplatí a já se rozejdu směrem k východu z pizzerie. Proč jsem na to kývnul? A proč jsem se tak rozpovídal? Proč jsem za ním vůbec chodil? Ach, Erene, kdybych jen tušil, jaká chyba bude vzít si tě do bytu...

Rychle Leviho doběhnu, jelikož bez něj budu opět odsouzen k bloudění městem. Příště si musím opatřit nějakou mapu. Nebo se konečně naučit zacházet s mapami v telefonu... Vážně jsem asi jediný devatenáctiletý kluk, který v dnešní době neumí pořádně ovládat svůj telefon...

Doma Levi okamžitě zaleze do svého pokoje a já s povzdechem do toho svého. Takže takhle to bude? Vždycky jsem se těšil, že jednou budu s někým bydlet. Těšil jsem se na společné večery, kdy si budeme povídat, nebo se koukat na film, něco hrát nebo něco podobného.

Vždy jsem byl jen s rodiči a jakožto jedináček neměl nikoho, s kým bych takovéto chvíle mohl zažít. Ano, mám přátele, ale člověku, se kterým bydlíte se to prostě nevyrovná. A teď takového člověka mám a on mne... nenávidí? Vlastně ne, to mi vyvrátil. Proč? Bavit se se mnou nechce tak proč? Musí k tomu mít nějaký důvod, no ne? Znovu si v hlavě přehraji slova, která řekl.

"Věci se občas zdají jinak, než ve skutečnosti jsou, Erene. Mohl by ses chovat jakkoli, ale můj kamarád být nemůžeš. Není to tvoje chyba. Určitě najdeš někoho, kdo o tvé přátelství bude stát. Kolem tebe se jich určitě najde spoustu. Já to ale nejsem."

Jak jen to myslel? Jaké věci se zdají jinak, než jsou? Sakra, a to jsem si myslel, že mi to docela pálí a budu dobrý právník... Ovšem na Leviho nemám, to jen co je pravda.  Jeho kamarád být nemůžu... proč ne? Absolutně mu nerozumím...

Ležím na posteli ve svém pokoji, koukám do stropu a přemýšlím. Najednou někdo zaťuká na dveře a já si jen povzdychnu. To budou ještě dlouhý roky...
,,Dále." Řeknu jen a nechám toho hnědovlasýho hňupa vstoupit.

,,Levi? Já... já tě nechápu." Dostanu ze sebe po chvíli a on pouze zvedne obočí.
,,Ale chtěl bych tě pochopit. Nemohl... nemohl bys to alespoň zkusit? Budeme spolu bydlet ještě dlouho a..." proč mi na tom vůbec tolik záleží? Proč se vůbec tolik snažím?

,,Erene..." povzdychnu si jen a na posteli se posadím.
,,I kdybych chtěl, nejde to. Prostě nejde." Řeknu se sklopenou hlavou.

,,D-dobře." Odpovím poté a chci se otočit a odejít, poté se ale rozhodnu pro úplně poslední pokus.
,,Vážně by ses nechtěl třeba..."

,,Vypadni!" Zařvu podrážděně, až nadskočí. Mám toho všeho plný zuby. Už nechci pokračovat, ale všechno kolem mne neustále svazuje a já tak jedu dál, ve starých kolejích, jako nějaký stroj.

,,D-dobře. O-omlouvám se." Pípnu ještě tiše a poté se opět zašiju do svého pokoje. Nechám ho být. Prostě to nebudu dál řešit a najdu si jiné přátele. Nikde přeci nestojí, že můj spolubydlící musí být automaticky můj nejlepší kamarád, no ne? Proč mám teda ale pocit, že je něco špatně?

Chápeš?✔️Where stories live. Discover now