Kapitola 3.

1.2K 113 17
                                    

Ráno mne probudilo cinkání nádobí. Podívám se na hodiny a nemohu uvěřit vlastním očím. On vstává v šest ráno? Co víc, já taky vstávám v šest ráno? Dobře, teď už stejně asi neusnu, jelikož to vypadá, že tam pan Ackerman bude cinkat ještě dlouho, řeknu si a po nějakém tom "zkulturnění," jelikož před něj odmítám napochodovat jen v boxerkách, přejdu do kuchyně. Skutečně tu je a já se z nepochopitelných důvodů musím usmát. Vypadá, jakože zrovna vstal a vlasy má do všech stran. Je roztomilý...

V tu chvíli se zarazím. Erene, je to tvůj spolubydlící, který tě evidentně nesnáší, nemůžeš si o něm myslet, že je roztomilý! Znovu ho sjedu pohledem. Hezký je, to uznávám, ale není pro mě. Já bych jednou chtěl někoho milého, usměvavého, kdo mne bude neustále objímat a líbat a vyznávat mi lásku... na jinou stranu, představa, že právě tohle dělám s Levim...

,,Můžeš na mě přestat zírat?" Zeptám se podrážděně, jelikož je Erenův pohled neustále na mně a přitom někde... za mnou, jako by byl v jiném světě a to je dost nepříjemný.

,,J-jo, promiň." Řeknu rychle a zatřesu hlavou. Nad čím to sakra přemýšlím? Jsem debil. Vždyť ho ani neznám! Což o to, neznám, on se se mnou ani nechce poznat! Erene, on tě nenávidí. Uvědom si to, sakra.
,,Dobré ráno." Skusím znovu a jinak začít náš rozhovor.

,,Když myslíš, že dobré." Odfrknu si.
Kdybych nemusel, nikdy bych si do baráku spolubydlícího netahal. Nebo bych si alespoň vybral, ne za sebe posílal zrovna Erwina, ale tenhle byl jediný, který se nabízel a já už někoho akutně potřeboval, navíc Erwin řekl, že vypadá sympaticky a že se mi bude líbit. Ovšem, měl jsem tušit, že v tomto mi Erwin opravdu neporadí.

Dobře, to se nepovedlo.
,,P-pane A-Ackermane?" Sakra, proč v jeho přítomnosti furt koktám? Vždyť on na mne pak kouká jak na debila...

,,Přestaneš mi konečně říkat pane Ackermane? Mám jméno. Krom toho, vážně ti přijdu tak starej, abys mi musel vykat?" Řeknu naštvaně, jelikož mi vadí, když ze mne někdo dělá staršího. Nebo zmiňuje moji výšku, ale to je úplně jiná úroveň...

,,P-promiň, t-tak, Levi?" Zkusím to znovu a pokusím se vnitřně sám sobě domluvit, abych konečně nechal toho pitomého koktání.

Dlouze si povzdychnu a sám sobě přikážu příště už nic Erwinovi nesvěřovat. Ten kluk mě hrozně štve, vlastně sám netuším proč. Nikdy jsem nebyl moc přátelský, ale tohle je i na mne docela síla.
,,Co chceš, spratku?" Zeptám se tedy.

,,Víš, dneska jsem se chtěl jít porozhlédnout po městě." Řeknu a sebe samého překvapím plynulostí své řeči.

,,A co já s tím?" Povzdychnu si se zdviženým obočím.

,,No, já jen, že to tu neznám, tak jestli bys nešel se mnou. Mohli bychom si třeba popovídat a trochu se poznat..." proč už předem tuším, že bude za tenhle dotaz akorát naštvaný?

,,Běž si kam chceš, je mi to úplně volný, ale mě do toho netahejt." Řeknu mu klidně.
,,A povídat si ani se seznamovat nechci." Řeknu ještě, popadnu připravenou snídani a zalezu si s ní do svého pokoje, jelikož jíst v jedné místnosti s Erenem se mi doopravdy nechce.

Proč jen se se mnou chce tak moc spřátelit? No, brzy sám přijde na to, že já nejsem ten, který se s ním bude koukat na filmy, hrát deskovky nebo chodit po městě. Jeho kamarád být nechci a hotovo. To je vážně tak blbej, že mu to nedošlo rovnou?

Tiše si povzdychnu a zalezu si k sobě, abych se nasnídal, jelikož, stejně jako včerejší večeři, i dnešní snídani mám z domova od mamky, protože nechtěla, abych se první dny pral s vařením. Mám i dnešní oběd a večeři, ale on zítřka si asi budu muset nakupovat a vařit, jelikož myslím, že s Levim jídlo sdílet nebudu.

Dlouho se věnuji pouze své knížce, ani si nevšimnu, kolik času už od rána uběhlo. Vlastně bych ani číst nepřestával, bohužel ale knížka skončila a já se tak opět musím začít věnovat reálnému světu. Je už docela pozdě odpoledne, vezmu si proto z lednice jídlo ještě ze včerejška, najím se a na chvíli se zaposlouchám.

Ticho.

Takže ten spratek je buď stále venku, nebo je zticha a učí se nebo si čte. No, zrovna on mi nepřijde jako jeden z těch, kteří by trávili svůj čas nějak... kulturněji, takže asi bude stále venku.

Procházím se městem a snažím se zapamatovat si polohu co nejvíce krásných míst, která cestou zahlédnu. Narodil jsem se v malém městečku, které se dalo dost dobře ještě považovat za vesnici, měl jsem kolem sebe les a přírodu a vždy jsem to miloval. Tohle je velké město, ale i když by spousta lidí řekla něco jiného, myslím si, že obojí má své kouzlo.

Líbí se mi nezkrotnost přírody, ale také ta složitost, propracovanost a také to, jak jsou velká města živá, plná lidí.

Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, v Levim se taky nachází zároveň nezkrotnost a zároveň složitost... nad čím to zase přemýšlím? Jo, je hezkej, ale on není gay! A navíc se mi nelíbí! Fajn, tohle byla lež, možná se mi maličko líbí, ale to je tak celé, nicméně on mne nenávidí! Tak proč tu nad ním zase přemýšlím? Je to uzavřené téma, Levi mne nenávidí a já ho nechám být. Prostě na něj nebudu mluvit a nebudu se snažit spřátelit se s ním. Budu dělat, jako by tam nebyl. To přeci nemůže být tak těžké, no ne?

Najednou mi zazvoní telefon. Že by Erwin? Pomyslím si a podívám se, kdo to volá.
"Neznámé číslo", píše se na obrazovce. Chvíli na telefon jen koukám a přemýšlím, kdo by mi tak mohl volat, pak si ale řeknu, že by to ostatně mohlo být pracovní a hovor přijmu.
,,Dobrý den, u telefonu Levi Ackerman." Oznámím a nastane dlouhé ticho. Chci hovor položit, jelikož si řeknu, že to byl nejspíš nějaký hloupý vtípek, pak se ale ozve tichý, skoro až bojácný hlásek.
,,L-Levi?" Zakoktá a já skoro automaticky protočím očima.

Fajn, moc dlouho jsem to nevydržel, no... pomyslím si, když stojím v jedné z uliček, u ucha telefon a nezbývá mi, než si představovat, jak se teď Levi asi tváří. No, nadšený není určitě.

,,Co chceš?" Zeptám se rovnou otráveně, jelikož už ho mám pro dnešek plné zuby.

,,V-víš, j-já... já mám jeden pro-problém." Dostanu ze sebe po chvíli.

Chápeš?✔️Where stories live. Discover now