Po Mafii 2

kapitola 12. Vito: Konfrontace

O měsíc později
Už měsíc makám pro toho ubožáka Rafaela. Od té doby mě nechávají být a i občasné volno se najde. Snažím se neustále kontaktovat Lucii jenže nemám jak. Snažím se zavolat, nic. Snažím za ní přijít, nic. Asi chodím špatné hodiny. Moc rád bych jí viděl. Takhle polemizuji při poslouchání hudby z rádia a jednoho lahváče. Je kolem desáté dopoledne a já si užívám volna. Ale jako na potvoru slyším zvonit zvonek.
Vito: Johne! Otevři dveře.
John odešel ze svého pokoje a přišel ke hlavním dveřím. Po chvíli mě John volá.
John: Vito! To je pro tebe.
Vito: Achjo.
Trochu jsem doufal, že to bude Lucie, nechápu jak jsem se mohl tak splést. Stál tam Jacob.
Jacob: Dobré dopoledne pane Scaletta. Rafael má pro vás novou práci.
Vito: Mám zas dovést náklad s Mickym z bodu A do bodu B?
Jacob se pousmál.
Jacob: Tentokrát ne. Je to vážnější.
Vito: Poslouchám.
Jacob: No máme tu rebeli, kteří ničí to co Rafael vybudoval. Jeden z nich si, ale dovolil moc. Asi před měsícem a půl jsme mu trelili do nohy. Nějaká ženská ho chtěla vyléčit, ale my jsme ji to nedovoli. Zbili jsme ho a hodili do jedné z našich chudých čtvrti.
Vito: A co já s tím?
Jacob: Víme kde se nachází. Zase vyvolává konflikty. Musíte se ho pane Scaletta zbavit.
Vito: A co když odmítnu?
Jacob: Tak my se zbavíme vás....no nic, ať to je do večera hotové. Přeji krásný den.
S těmi to slovy Jacob odchází. John na mě koukal strašně a já se též necítil nejlíp. Jdu do ledničky si otevřít lahváče. Pomalu ho piju. Přichází za mnou John.
John: To nebudeš dělat, doufám.
Vito: Co mi zbývá?
John: Když bojuje za dobrou věc. Nemůžeš ho zabít.
Vito: A já můžu umřít? Hele Johne, ve válce to bylo stejný. Občas musíš někoho obětovat.
John: Ale nevinný?
Vito: Když je potřeba tak ano!
Položil jsem láhev a oblékl jsem si svou koženou bundu. John za mnou přiběhl.
John: Vito. Kde se v tobě vzala taková sobeckost?
Podíval jsem se na něj.
Vito: Už nechci žít tak jak žiju. Chci už žít normální život. Věřím, že mě brzy nechá na pokoji. Jen udělám to co chce.
John: Nenechá tě být. Jediné co ho zastaví je jeho smrt.
Vito: Možná máš pravdu, ale to nemění na tom, že musím ho zabít.
John:  Dobře, ale až ho budeš zabíjet, tak myslí na má slova.
Šel jsem si pro auto a jedu do té chudinské čtvrtě. Celou cestu přemýšlím nad tím co mi říkal John. Možná má pravdu, ale věřím, že je jiná možnost.
Dojel jsem do chudinské čtvrtě a hledám toho muže. Prý byl naposledy spatřen u jedné staré hospůdky. Asi po hodině jsem ho a uviděl. Chvíli jsem ho sledoval. Vystupuju z auta a jdu za ním.
Vito: Dobrý den pane. Můžete na moment?
Muž: A-ano. Co co potřebujete?
Vito: Jen si promluvit. Někde o samotě. Třeba v té uličce.
Šli jsme do té uličky. Nikdo tam nebyl a byla tam tma. Střílím do něho. Padá na zem. Mířím na něho coltem.
Vito: Je mi to líto. Musím tě zabít. Vůdce si to přeje.
Muž: Pane prosím. Mějte slitování.
Vito: Omlouvám se. Není v tom nic osobního.
Muž: Ale pane. Vy to nechápete. Tahle zasraná sekta není dobrá. My jen chceme demokracii. Žádnou fanatickou diktaturu. Chápete?
Vito: Já vám věřím, ale děláte moc velký bordel.
Muž: To je dobře. A pokud umřu za revoluci tak mě zastřelte. Jsem zcela odhodlán.
Potim se a nevím co dělat. Já ho nechám být.
Vito: Fajn. Odejdi, ale žádné pro....
Než jsem to dořekl rozeběhl se na mě ten muž a v ruce měl nůž. Rychle jsem ho střelil přímo do srdce. Spadl na zem. Vylekal jsem se.
Vito: Debil jeden. Dávám mu milost a on se nechá tak debilně zabít....