Po Mafii 2

Kapitola 3. Lucie: Cesta po městě

Jsem ve městě jeden den. No spíš jeden večer a teď je dopoledne. Věřím v to, že až se vrátím zpět do Empire Bay, tam věci budou v pořádku. Jsem ubytována v jednom bytě kousek od nemocnice ve které pracuji. Tohle město vypadá vážně klidně. Je tu jen jedna věc, která mě doopravdy zaskočil a to místní komunita. Členové chodí v bílých habitech a na krku nosí nějaký znak. Jsou tu i "normální" lidí, ale i tak. Členové té komunity mají vždy za opaskem zbraň. Moc se ve zbraních nevyznám, ale je to taková ta do ruky. Navíc mi je stále trochu smutno, co se týče smrti mého otce. Brečela jsem. A né jednou. Musím být, ale silná a brát věci, tak jak jsou. Až uvařím jídlo, tak se půjdu projít po městě. Zjistit jak to tady vypadá a co tady vše mají.

O pár hodin později
Je kolem třetí odpoledne. Uvařila jsem a přečetla si kousek knihy co jsem si přivezla z domu.
Lucie: Půjdu ven.
Řekla jsem si. Měla jsem na sobě takovou bílou košilku. Chvíli jsem váhala jestli si jí mám nechat nebo ne. Rozhodla jsem se, že si jí nechám. Vyšla jsem z bytu. Musela jsem se rozhodnout jestli se vydám na pravo nebo na levo. Vydala jsem se na levo. Bylo to dál od mého pracoviště. Po nějaké době chůze jsem došla do centra. A musím vám říct, že to vypadá moc pěkně. Procházím se a cestou slyším lidi hrát na kytaru a zpívat různé písně. Je pravda že hodně písní zní až moc nábožensky, ale to mě nevadilo. Procházím kolem jednoho obchodu z oblečením. Šla jsem dovnitř, abych se podívala jakou mají místní módu. Musím říct, že tu jsou zvyklí na luxus za nízké ceny. Zakoukala jsem se do jedněch krásných šatů. Bohužel jsem neměla dost peněz, abych si je mohla koupit. Aspoň vím, kde si je koupit a až budu mít peníze, tak si je pořídím. Odešla jsem z obchodů a na ulici vidím procházet menší dav lidí. Tyto lidé demonstrovali. Řvali věci jako " My chceme svojí vládu." nebo " Vyhoďte vládce." a podobné věci. Po chvíli sledování na ně, přijeli nějaké dodávky ze, kterých vystoupili ti pánové v bílém hábitu. Všechny odvedli až na jednoho. Ten totiž jednoho z těch můžu v bílém uhodil pěsti tak moc, že ho pustil. Ten muž v hábitu to netrpěl a střelil mu do nohy. Ten kluk, který byl postřelen řval bolestí. Viděla jsem to a musím něco udělat. Podepsala jsem slib ve kterém se říká, že musím pomoc každému kdo je zraněn či potřebuje lékařskou pomoc. Přiběhla jsem k tomu klukovi a začala mu ošetřovat tu nohu.
Lucie: Sakra krvácí to.
Podívala jsem se na toho může v bílém.
Lucie: Na co koukáte? Zavolejte lékaře!
Člen: Slečno odstupte. Ošetřujete rebelanta. To je u nás trestné. Okamžitě ho nám předejte!
Lucie: Nemůžu. Mám povinnost pomoci každému člověku, který potřebuje lékařskou pomoc!
Ten člen komunity na mě vytáhl zbraň.
Člen: Tak pokud je vám nějaký formální slib přednější než život, tak vám ten život klidně ukončím.
Podívala jsem se na toho raněného kluka a pak zpět na toho člena komunity, který na mě mířil.
Lucie: Dobře. Nechám vám ho, ale ošetříte ho že ano?
Člen: To záleží na něm. Jste moudrá. Teď vypadněte!
Utekla jsem a měla v očích slzy. Je mi ho líto. Navíc se cítím strašně trapně. Musím jít dál. Stále se trochu klepu a jsem nervózní. Po cestě vidím nějaký bar. Půjdu do něho.
Vešla jsem do toho baru no spíš hospody a byl plný lokál. Jen jediné místo jsem viděla a to vzadu u takového pána s koženou bundou. Sednu si k němu!