In the land of monsters [TWD-CZ]

21.

Od té doby co začala apokalypsa jsem o sobě zjistila zajímavou věc. Zbožňuju adrenalin, je to takový zvláštní pocit ale líbí se mi. Pokaždé, když vyjdu vstříc nebezpečí se mi rozproudí do celého těla a dodá mi odvahu.

Čtyři jsem zabila v pohodě, ale další šli už blíž u sebe, když zaútočí jeden, tak druhý okamžitě taky, nebudu mít čas promyslet další krok. Srát na nějaký plán, prostě nějak zabiju oba dva, jednoho jsem bouchla pěstí do obličeje a než se vzpamatoval, tak skončil jako jeho předchůdci.

Zabila jsem je všechny, nevím kolik jích bylo, ale cítila jsem se úžasně. Všechny emoce vyprchaly z těla ven a já padla na kolena.

„Dobrá práce" uslyšela jsem za sebou. Byl to Daryl, pousmál se a sledoval mě. Já vstala na nohy a skočila mu kolem krku.

„Bála  jsem se o tebe, jsi v pořádku?"

„V pohodě, co ty?" byla jsem strašně moc ráda, že jsme se našli.

„Jo dobrý, viděl si mě? Zabila jsem je všechny"
„Chtěl jsem ti pomoct, ale jak jsem viděl že si do toho zapálená, nechal jsem tě a kryl ti záda"

„Děkuju i za to předtím a omlouvám se, měl si pravdu..."
„To neřeš, stalo se. Jdeme, zkusíme najít nějakou chatu"

„Počkej, sledovala jsem nějaké lidi. Mluvili o nějakým místě, Alexandie, říkali mu domov. Možná existuje místo, kde je bezpečno"

„Promluvíme si o tom později, musíme najít něco kde si pár dní odpočineme"

Kývla jsem na souhlas a šla vedle Daryla vstříc dalšímu dobrodružství. Po  dvou dnech jsme konečně narazili na opuštěnou lesní chatu, řekla jsem Darylovi vše co se odehrálo v době kdy jsem byla sama.

„Mimochodem, dobrý nápad s tím šípem. Sice bych tě vystopoval, ale usnadnila si mi to"

„Děkuju" usmála se a vzala kousek opečené veverky. Hlad byl silnější a já neměla teplé jídlo už dost dlouho. Okna byla zadělaná závěsy a dveře zabezpečené židlí. Raději spát na zemi mezi čtyřmi zdmi než v lese na otevřeném prostranství. Za tu dobu se u mě objevila paranoia, uvědomovala jsem si to, ale opatrnosti není nikdy dost. V noci jsem bývala často vzhůru nebo v polospánku, snila jsem ale vnímala i okolí, každý zvuk nebo krok. Myslím, že byl na tom Daryl stejně. V postapokalyptickém světě je nebezpečné tvrdě usnout, mohlo by nás to stát život.

Rozhlédla jsem se po místnosti a Daryl seděl v křesle a díval se ven.

„Taky nemůžeš spát?"

„Zdálo se mi, že jsem něco slyšel"

Asi nejsem jediná, kdo slyší zvuky tam kde nejsou.

„Nic tam není"
„Asi ne. Měla by ses prospat"
„I ty bys měl odpočívat"
Obešel místnost a opřel se o gauč, stejně jako já. Z vesty vytáhl krabičku a zapálil si.

„Můžu taky?" Podal mi zapálenou cigaretu. „Tohle mi chybělo, už jsem zapomněla tu chuť"

„Sebral jsem je jednomu chodci, stejně je nepotřeboval"
„Ten už na rakovinu plic nezemře" zasmál se mému vtipu. Moc se nesmál, proto mě to potěšilo. „Od začátku tady toho jsem si nezapálila. V normálním světě jsem kouřila, ale teď mě to ani nenapadlo"

„Kdy si přestala?"
„Před tady tím vším, když mě unesli a nezbývalo nic jiného než to vydržet"

„Ublížili ti nějak?"
„Ublížili mi už předtím, ti únosci mě kromě hladovění jen párkrát zbili"
„Je mi to líto"
„Myslíš, že najdeš svého bráchu?"
„Je jediný kdo tu pro mě vždy byl. Vím, že se o sebe dokáže postarat.. Víš, matka zemřela při požáru, když mi bylo pět. Otec neměl daleko k chlastu a mě i Merla často bil. Jednou jsem se ztratil na 9 dní a víš co on?  Ani si nevšiml, že jsem byl pryč" při té větě se mu zlomil hlas.

"Vím, jaký je to pocit když si rodiči přehlížený. Mrzí mě, že si měl takové dětství" neodpověděl, jen seděl se sklopenou hlavou, vypadal jako by spal ale já věděla, že se utápí v myšlenkách a pocitech. Ruku jsem mu povzbudivě položila na rameno a nechala ho být. Slova neměla cenu.