In the land of monsters [TWD-CZ]

8.

„Dobré ráno"

„Dobré ráno"

„Nechtěl jsem tě budit, ale měli bychom pomalu vyrazit"
„Kam? A kolik je hodin?"
„2 odpoledne. Měli bychom najít zásoby jídla a někde se na delší dobu ubytovat"

„Kde?"

„Co třeba nějaký velký barák nebo nějaká budova, která bude mít více únikových cest. Když budeme cestovat každý den z místa na místo, tak jsme snadnější terč, navrhuju abychom se vždy namístě zdrželi maximálně dny a pak najdeme něco jinýho "

„Tak dobře. Zajdeme do obchodňáku na zásoby, což bude dost drsný, když ti mrtváci jsou všude a pak vymyslíme co dále"

„Dobře" souhlasil.

Rychle jsem si sbalila věci a opatrně nahlédla ven přes okno. Pár se jich pohybovalo v dáli.

„Vzduch je víceméně čistý"

„Jak to myslíš?"

„Dívej" ukázala jsem prstem na mrtváka, který byl nejblíže.

„To bychom mohli zvládnout"

„Spíše musíme ne?"

Podíval se na mě a dále to nekomentoval.

Pár minut jsme čekali, zda se k nám mrtvák otočí zády. Když byl otočený bokem, James opatrně otevřel dveře. Pan nemrtvý se zastavil a otočil se směrem ke dveřím.

„Máme nějaké zbraně?" zeptal se.

„Mám akorát zbraň, ale ta je moc hlasitá akorát by přilákala další"

„Co budeme dělat?"
„Zkusíme se dostat opatrně k autu a rychle vypadnout"
„Slyšel ty dveře?"

Oba jsme byli skloněni důle, aby neviděli stíny. James se na mě podívala trochu odhrnul závěs.

„Nevím jistě. Pořád se dívá směrem na nás. Asi o nás neví, ale tuší že tu někdo je"

„Tak počkáme. Kolik jich tam přibližně je?"

„Pět maximálně šest"

„Riskneme to?"
„Se dvěma náboji? Ne"

„Fajn"

Čekali jsme asi další půl hodiny, než zombík odejde pryč. Chtělo se mi strašně moc na záchod. Modlila jsem se aby konečně vypadli pryč. James seděl v klidu na zemi, vypadal že o něčem přemýšlí.

„Jsi v pořádku?" zeptal se.

„Chce se mi už dost dlouho čůrat. Nerada bych se ztrapnila a udělala pod sebe loužičku"

„Potichu běž, ale nesplachuj ať tu nemusíme trčet další hodinu"

James nahlédl ven.

„Já bych řekl, že můžeme jít. Není o moc daleko než před chvílí, ale riskneme to"

Kývla jsem. Ven se mi moc nechtělo, zde uvnitř pokoje to vypadalo přece jen bezpečněji, než tam venku.

Co nejtišeji otevřel dveře a pokynul rukou, abych zůstala vevnitř. Rozhlédl se a pomalu vyšel směrem k nějakému nabouranému autu, za které se schoval. Potom na mě kývl. Opatrně jsem vyšla z pokoje a šla směrem k němu. Cíl byl vzdálený asi 5 metrů. James si lehl na břicho, aby se podíval, jestli se k nám nikdo cizí nepřibližuje.

„Nevšimli si nás" zašeptal mi do ucha.

Kývla jsem a ukázala směrem na jeho auto. Kývnutí mi oplatil, chytl moji ruku a nenápadně jsme vyšli z „úkrytu".

„Poběžíme"
„Všimnou si nás"
„Já vím. Proto poběžíme"

Stiskla jsem pevněji jeho ruku, běhání mi moc nešlo navíc s batohem na zádech. V druhé ruce držel James klíče od auta. Zmáčkl čudlík a dveře se odemkly. Nemrtvý se otočili za zvukem a rozběhli se na nás.

Rychle jsem za sebou zavřela dveře a čekala až James nastartuje. Motor nechtěl naskočit.

„No výborně" zmocnil se mě strach.

Zombík naskočil na kapotu a snažil se nás přes čelní sklo dostat. Začala jsem se smát, přišlo mi to dost vtipný.

Jamesovi se podařilo nastartovat dřív, než k nim došel druhý nemrtvý. Dal zpátečku, aby setřásl toho z kapoty a vydali se pryč.

„Co teď?"

„Pojedeme někam pro zásoby, nemáme ani nic moc na pití"

„Dobře. Nejlepší by byl obchodňák, potřebuju nějaké oblečení"

„Je konec světa a ty myslíš na oblečení?"
„Mám jen tričko, mikinu a špinavý rifle co mám na sobě"

„Nemůžeme si dovolit brát nějaké zbytečnosti"
„Jasně. Chápu"

Většinu cesty jsme mlčeli, oba zaseknutí ve svých myšlenkách.

„Jamesi? Jak zjistili, že mě unesli?"
„Ta tvoje kamarádka přišla k vám domů a hledala tě. Ellen jí řekla, že tě naposledy viděla ráno. Když si celý den nezvedala telefon, tak máma zavolala policii. Vyslýchali snad polovinu města, nakonec někdo viděl jak tě unáší do auta a odjíždí pryč. Všichni po tobě pátrali co nejvíce to šlo, ale pak se sem dostala na infekce a každý si chtěl zachránit svůj život"

„A máma?"
„Mio, nevím to jistě, ale jak tvojí matku znám, tak si sem jistý že tě i přesto všechno dále hledala. Jsi její jediná dcera a proto si tě vážila o to víc"
„Chybí mi, i Ashley" řekla jsem se slzami v očích.

„Rád bych ti pomohl je najít, ale netuším kde začít. Ten, kdo měl možnost město opustit tak neváhal, mnoho silnic bude i teď ucpané opuštěnými auty, proto raději pojedeme cestami, kde většina lidí nejezdila"

„Co bude dál se světem a tak?"
„Netuším, vláda se snažila bojovat proti té infekci, ale nakonec bylo více nakažených než vojáků"

Otočila jsem hlavu na stranu a sledovala okolí, přemýšlela jsem nad tím vším co mě ještě v životě čeká.

Má vůbec cenu žít? Bude svět někdy zas normální?

„Po cestě někde musíme odsát benzín z ostatních aut"

„Co kdybychom první zastávku měli v nějaké menší vesnici?"
„To by šlo. Čím menší město tím méně mrtváků"

Jen jsem kývla a pozorovala okolí. Narazili jsme na tři auta ze kterých jsme pomocí hadice odsáli to málo, co zbylo a jeli dál.

Tuhle část jsem neznala, vlastně okolí našeho města jsem skoro vůbec neznala. S mamkou jsme nikam nejezdili a samotné se mi nikam cestovat nechtělo.