In the land of monsters [TWD-CZ]

82.

James

Procházel jsem levou stranou opevnění a pozoroval okolí včetně Alexandrie za mými zády. Byla hluboká noc a já se těšil na ráno, až ulehnu do postele. S ramenem jsem nemohl být momentálně nijak jinak nápomocný než pomáhat s hlídkami. Nudná činnost při které se snad zastavil čas.
Ze vzdáleného domu, kde spala Mia jsem viděl pohyb, osoba dveře opatrně zavřela a rozhlédla se po okolí. Vzal jsem dalekohled a zaostřil, podle chůze to byla Mia, našlapovala opatrně a bylo vidět že jí každý pohyb bolel.
"Děje se něco?" zeptal se Kai, který hlídal pravou stranu.
"Ne nic, v pohodě" odložil jsem dalekohled a dál se věnoval hlídkování. Myšlenky mi šrotovaly hlavou a na jednu stranu jsem se bál, aby něco Mia nevyvedla. Fyzicky se za pár dní uzdraví, ale psychicky to bude trvat delší dobu. Šel jsem na kraj opevnění a s pohledem upřeným do tmy se vracel zpět k bráně.

Mia vstoupila do budovy, kde se skladovalo jídlo a táhla z tama nějaké krabice. Rozsvítila si malé světlo a vše odtáhla za roh budovy. Poté zhasla a já ji ztratil ve tmě. Vyčkal jsem zda se někde objeví, nechtěl jsem jí špehovat, potřebovala čas aby se srovnala ze vším co se jí stalo, ať už to bylo cokoliv.

Ještě třikrát jsem obešel opevnění a rozhodl se jít to prozkoumat.
"Kai? Na chvíli si odskočím"
"A kam jdeš? Vždycky tu musí být dva, zvlášť teď když po nás jdou ti magoři"
"Budu pryč jen pár minut. To snad zvládneš ne?"
"Ty si tam něco viděl nebo co?"
"Zdálo se mi, že tam vidím Miu. Jen to omrknu a hned se vrátím zpátky"
"No dobře" přistoupil blíž a podal mi vysílačku. "Dej mi vědět, kdyby něco" 
Kývl jsem a slezl dolů. 

Došel jsem ze skladišti a snažil se najít ty odnesené krabice. Rozsvítil jsem si malou baterku a obcházel barák, krabice byli naskládané na sobě a nad nimi žebřík.
"Mio?" zavolal jsem, ale bez úspěchu. Opatrně jsem vylezl na krabici a chytl se žebříku, díky mojí výšce jsem lehce dal nohu a spodní příčku a dál lezl nahoru.
"Mio?" zkusil jsem znovu. Mia ležela na střeše a já netušil jestli spí. Při vyslovení jejího jména sebou škubla a posadila se.
"Nechtěl jsem tě vyděsit. Promiň"
"Dobrý" odpověděla a uklidnila se.
"Si v pořádku?"
"Jo"
"Co tady děláš?"
"Čistím hlavu"
"Není ti zima nebo nemáš hlad? Něco bych ti donesl"
"Jamesi? Kde do prdele seš, říkal si že se za chvíli vrátíš" ozvalo se z vysílačku.
"Jsem už na cestě, přepínám" odsekl jsem.
"Nepotřebuju nic, stejně za chvíli vyleze slunce tak půjdu zpátky do domu" svítilnou jsem svítil na prostor mezi mnou a Miou, nechtěl jsem jí oslepit. Seděla na střeše v kapuci, která jí zakrývala obličej.
"Dobře, mě taky za chvíli skončí hlídka, tak se uvidíme v domě. Nachystám ti nějaké jídlo, budeš ho mít v ledničce"
"Děkuju"
"Nechám tě už být, jen jsem se chtěl ujistit že..."
"Že neudělám žádnou hloupost" doplnila.
"Že si v pořádku a něco nepotřebuješ" opravil jsem jí.
"Něco by jsem přece jen potřebovala"
"Poslouchám"
"Čepici. Takovou která mi zakryje vlasy"
"Seženu ju. Musím jít nebo mě Kai chytne a předhodí chodcům"
Uchechtla se a já se vrátil zpět. Hlavou mi bloudilo spoustu myšlenek a já uvažoval nad všemi možnostmi. 

Zbytek hlídky mi utekl více než předtím. Rozloučil jsem se s Kaiem a já odešel do baráku. Všude byl klid a já šel nachystat Mii jídlo, přesně jak jsem slíbil. Slunce venku svítilo a já konečně lehl do postele vedle Mii která spokojeně spala, přikryl jsem jí dekou a nechal se unášet na vlnách spánku.