In the land of monsters [TWD-CZ]

85.

Ležela jsem v posteli a hleděla do stropu. Venku pršelo tak jsem dnešní výlet na střechu zabalila. Tělo si zvyklo na noční život, že jsem ani teď nemohla usnout. James spokojeně oddychoval ve vedlejším pokoji. Vstala jsem z postele a začala se procházet po pokoji. Noc byla nekonečná a já se zaposlouchala do deště, který bubnoval do parapetu. Otevřela jsem okno a nechala studený vzduch proudit do pokoje. Nasála jsem vůni deště do plic a usmála se. 

Události co se staly nedávno mě změnili. Více jsem si vážila života a byla opatrnější. Několikrát jsem si v hlavě přehrávala různé scénáře možné budoucnosti a jedním jsem si byla jistá. Chtěla jsem být užitečná, na výpravy jsem se ještě necítila ale ráda bych se naučila od Siddiqa pomáhat lidem. Zachránit někomu život a dát mu novou naději na lepší začátek a možná někdy v budoucnu vybudovat menší nemocnici, v Hilltopu na to nebylo místo, ale v Alexandrii by to možné bylo. Ale to vše byla až moc vzdálená budoucnost.

Hlídky chodili sem a tam ve velkých nepromokavých kabátech a co chvíli se dívali dalekohledem do dálky, jakoby snad někoho vyhlíželi. Nahnula jsem se více z okna a vše pozorovala, déšť mi kapal na čepici a bylo mi to jedno. Něco probírali a vypadalo to, že si neví rady. Jeden z nich vytrhl druhému dalekohled z ruky a díval se do dálky. Potom ukázal rukou a poslal ho do malé budky pod střechou. Druhý se rozběhl a vší silou se pověsil na velký zvon. Alexandrií se rozezněl hluboký zvuk, který by vzbudil i mrtvého. Snažila jsem se zaostřit co se děje, ale déšť neustupoval a já viděla pouze, jak lidi vybíhají ze svých domů směrem k bráně. Muž z hlídky sešel dolů a utíkal ostatním naproti. První muž zůstal nahoře a začal střílet do dálky.
"Jsou tady! Blíží se horda!" křičel zatímco nabíjel zbraň.
Mezi prvními vyběhl ven Daryl, netušila jsem že je pořád v Alexandrii. Vyhýbal se mi a já o jeho společnost nestála, podle rychlosti jsem poznala že taky nespal. 
"Vzbuď všechny ať si vezmou zbraně a jdou k bráně!" zakřičel Daryl na muže. Ten poslechl a běžel od domu k domu a křikem budil všechny spící obyvatele. Zavřela jsem okno a šla vzbudil Jamese, ten stále spal otočený a bok. Přišla jsem k jeho posteli a jemně s ním zatřásla.
"Jamesi, vstávej"
Nic. Položila jsem mu ruku na rameno a zatřásla s ním s větší intenzitou. Otevřel oči a cukl sebou.
"To jsem já. Vstávej byli jsme napadeni"
"Šeptáči?"
"Horda"
"Kurva.. Zamkni se v pokoji a neotevírej dokud se nevrátím"
Vyletěl na nohy a vzal si mačetu do ruky. Oblékl si bundu a za opasek dal další dva nože.
"Chci pomoct"
"Ne. Zůstaň tady, za chvíli se vrátím"
Podíval se na mě a vyběhl ven za ostatními. Vrátila jsem se do svého pokoje a vše sledovala z dálky. Tara nahnala děti do nejvzdálenějšího domu ze všech a zůstala s nimi. Všichni boje schopní šli bránit náš domov.
Vzchop se do prdele a běž jim pomoct, chodila jsem po pokoji a snažila samu sebe přesvědčit k boji. Podívala jsem se opět z okna a něco zahlédla. Z ošetřovny vycházel muž a rozhlížel se kolem sebe. Vydal se směrem k domu, kde byli schované děti. Stále se rozhlížel kolem sebe zda ho někdo nesleduje. Měl schované ruce v kapsách a nenápadně procházel hlavní ulicí. Ze skříně jsem vyndala svou mačetu a rozběhla se po schodech ven. Běžela jsem jeho směrem a sledovala ho. Obešel velký barák a hledal boční vchod, vzal za kliku a naposledy se rozhlédl. Vytáhl z mikiny nůž a vešel dovnitř.

Rozběhla jsem se k baráku a šla taky zadním vchodem, vevnitř jsem se přikrčila a potichu dveře zavřela. Slyšela jsem tlumené zvuky z povzdálí a taky brečení.
"Dante, co to sakra děláš. Vždyť tu jsou malé děti!" řekla mu Tara.
"Odejdi a nic se ti nestane" ten hlas, hned jsem ho poznala. Ten samý hlas jsem slyšela i ten den ve stodole, měl na sobě masku takže obličej jsem neviděla.
"Nikam nejdu" odpověděla Tara, která bránila děti vlastním tělem. Proplížila jsem se po schodech nahoru do velkého pokoje a opatrně nakoukla za roh. Dante stál zády ke mě a nožem mířil na Taru, která měla všechny děti za sebou. Dante se zasmál a rozešel se k nim. Mladší děti začali brečet a Judith se postavila vedle Tary. Odvážná po tátovi, napadlo mě.

Potichu jsem se narovnala a mačetou namířila na Danteho.
"Byl si v té stodole. Patříš k nim"
S leknutím se otočil a nůž mířil na mě.
"Zase ty? Měla tě tam zabít, přesně jak jsem navrhoval" odplivl si.
"Nech ty děti odejít pryč"
"Ti parchanti mě nezajímají, chci jen Lydii"
Ta si stoupla vedle Tary, celá se třásla. Na pravé straně vedly dveře do dalšího pokoje, prošla jsem kolem Danteho, který na mě stále mířil a stoupla si před Taru.
"Lydio, chceš jít s ním?" zeptala jsem se.
"Ne. Chci zůstat tady s vámi" odpověděla potichu a sklopila pohled k zemi.
"Lydie, tvojí matce je po tobě smutno. Poslala mě pro tebe, abych tě dovedl zpátky domů"
"Slyšel si jí. Nikam s tebou nejde. Taro odveď děti vedle"
Tara řekla Judith, ať se o prcky postará a zavřela za nimi dveře. Zůstala semnou a Dantem v pokoji, bohužel pro ni, neozbrojená.