11 ▶ Temnota

991 65 3
                                    

"Minho!" Vykřikla jsi a vzhlédla vzhůru. Thomas stál za ním. Oba ti pomohli vstát.

"Běž!" Křičel na tebe Minho, když se z dálky začaly ozývat další rány. Rmuti se přibližovali.

Vyběhla jsi hned za Minhem a Thomasem. Všichni jste se drželi blízko sebe. Proběhli jste všechny možné zatáčky, uličky a rozcestí, ale rmuti vás stále pronásledovali.

"Viděl jsem... ten tvůj pohyb... támhle... vnukl mi nápad," řekl Minho Thomasovi a zalapal po dechu, zněl, jako by byl připravený vzdát se. 'Taky nebyl jediný.' Tahle myšlenka zaplnila tvou mysl.

Bylo by snazší vzdát se. Přestat bojovat. Ale pak se do popředí tvé mysli dostala myšlenka jiná. Silnější a dominantnější.

Newt.

Newt a ostatní přátele čekající v Place, modlící se ve váš návrat. Přemýšlela jsi nad Placem a slíbila jsi si, že se tam vrátíš. Uděláš cokoliv, aby jsi se tam vrátila.

Byly to ty myšlenky, které tě poháněly kupředu a dodávaly ti sílu pokračovat.

Minho prudce zatočil doleva, běželi jste užší chodbou a pak zase odbočil, tentokrát doprava. Spolu s Thomasem jste mu stále byly v patách.

'Jak to že tě to nenapadlo?'

Všechny ty měsíce, kdy jsi mapovala Labyrint, se najednou vyplatili, uvědomila jsi si totiž, kam běžíte. K Útesu.

"Minho! Ty jsi génius!" Chtěla jsi křičet, ale neměla jsi dost síly.

Udělali jste poslední zatáčku, až jste dorazili k oné jámě. Konce stěn pohlcovala temnota. Jako by jste byli na okraji mezi Labyrintem a vesmírem. Jediné světlo přicházelo z hvězd, které se v té nekonečné temnotě třpytily.

"Nebuď nadšenej," zamumlala jsi k Thomasovi, který se zmatkem a hrůzou zíral dopředu.

Zastavila jsi se asi metr nebo dva od okraje. Thomas, překypující zvědavostí, přes něj nahlédl a zašeptal něco neslyšitelného. Až další skřípot a náraz mu připomněli, kde vlastně je. Rmuti se znovu přibližovali.

"Tyhle věci můžou být lepivý a silný jak chtějí, ale jsou hloupé jak špína. Stůj tady, blízko mě, čelíme-"

Thomas přerušil Minha. "Já vím, jsem připravený."

Přikývla jsi na Minha a zaujala svou pozici. To byla naše jediná šance.

S jedním posledním nárazem se rmuti objevili v poslední zatáčce a stáli proti vám třem. Zatnula jsi zuby a  začali jste postupovat dopředu. Zdálo se, že to trvá věčně, ale ve skutečnosti to byla záležitost pár sekund.

Zaburáceli, jejich nohy se zarývaly do země. Jeden z nich bouřlivě zavrčel, byl slyšet přes celou chodbu.

"Ještě ne... ještě ne." Opakoval Minho přitom, co se stvoření přibližovala.

Po dlouhé pauze Minho vykřikl: "Teď!"

Rmuti vyskočili nad vás, ty s Minhem jste uskočili doleva a Thomas doprava.

Rmuti dopadli na okraj Útesu a když se pokoušeli získat rovnováhu, jejich nohy se bezmocně roztřásli, jejich snaha zarýt se do hladkého kamene byla marná. Jedna z jejich končetin se ale najednou zaryla do tvého těla a tebou prošla neskutečná bolest. Nestihla jsi si ani uvědomit, jak se to stalo.

Rozbrečela jsi se v agónii a položila si roztřesenou ruku na své břicho. Bylo tam něco mokrého a lepkavého. Při pohledu dolů jsi viděla, že jsi celá od své vlastní krve.

Sotva si slyšela zvuky rmutů, kteří padali vstříc temnotě na smrt. O chvilku později tě polil pocit vítězství. Začala jsi se cítit zmámená a mimo.

Při pohledu na tebe si Minho uvědomil, že je něco v nepořádku. Začal s tebou třást, ale ty jsi ho sotva zaregistrovala. Thomas něco křičel, ale kvůli bolesti, kterou jsi cítila, jsi nemohla rozluštit co.

Začalo ti černat před očima, bylo ti jasné, že boj o své vědomí prohráváš. Někdo držel ruku na tvé ráně, ale nedokázala jsi určit kdo.

Jsi příliš unavená. Už nemůžeš  dál bojovat.

Navzdory tomu, že celé tvé tělo křičelo o opak, jsi zavřela oči a dovolila, aby tě pohltila tma...

Naděje (Newt x Reader)Tahanan ng mga kuwento. Tumuklas ngayon