Naděje (Newt x Reader)

04 ▶ Prohlídka Placu

Zelenáč zachytil tvůj pohled a tak si tě rychle od shora dolů prohlédl. "Neviděl jsem žádné jiné dívky, jsi jediná?" Zeptal se, zmatek tónoval jeho hlas.

"Jo, před dvěma lety mě přivezla klec a žádnou další dívku jsme ještě nedostali." Pokrčila jsi rameny a Newt na něj přimhouřil oči.

"Máme tady čtyři hlavní pravidla." Začal. "Číslo jedna je, vždy dělej svou práci, číslo dvě, nikdy neubliž jinému placerovi, číslo tři, NIKDY nechoď za brány a číslo čtyři, nikdo se nedotkne Y/N."

Zelenáč vypadal překvapeně z Newtova drsného tónů hlasu. "Takže vy dva jste, víš... spolu?"

Ta otázka tě zaskočila, ale stejně si se nad ní zasmála. "Oh ne, ne nejsme."

Připravovala jsi se odemknout víko od vězení. "Takže bažo, když tě nechám jít ven, pokusíš se znovu o útěk?" Zavrtěl hlavou v odpovědi. Spokojena s jeho odpovědí jsi odemkla zámek a zvedla víko.

Natáhla jsi k němu ruku a vytáhla ho ven. Pokusila jsi se dát ruku pryč, ale jeho prsty tě na zlomek vteřiny pevně drželi, pak se pustil. Newt střelil po bažovi zuřivý pohled.

Propuklo mezi vámi mrazivé ticho. "Takže, bažo, ukážu ti to tady." Řekla jsi nejveseleji, jak ti to jen šlo, snažila jsi se tak přerušit to nepříjemné ticho.

Nevěřícně jsi potřásla hlavou na svého přítele, který se pořád podezíravě díval na bažanta. Vzala jsi baža za rameno a co nejrychleji ho vedla od Newta. Když jste byli daleko, začala jsi mu ukazovat různá místa Placu.

...

"Tady v Placu máme čtyři hlavní části: dvůr, zahrady, krvárnu a krchálek." Ukázala jsi na pole. "To jsou zahrady, tam pěstujeme naše plodiny." Pak jsi ruku posunula, aby jsi ukázala na místo, kde byla zvířata. "Tam chováme a zabíjíme zvířata, krvárna."

Pak jsi ukázala na velkou dřevěnou stavbu, která byla vaším domovem. "Tam je dvůr a nakonec..." Znovu jsi ukázala na les. "Tam je krchálek, je to velký les a v rohu je hřbitov." Zelenáč přikývl.

"Zítra si začneš zkoušet nové práce." Pokračovala jsi. "Můžeš být šlichťák, porcovač, kuchař, stavitel, zemvrták, meďoch, něco ti půjde, vždycky to tak je."

"Co děláš ty?" Zelenáč se zeptal se zaujetím v hlase.

"Jsem běžec." Odpověděla jsi s nepatrným zaváháním. Často jsi neříkala zelenáčům o Labyrintu tak brzy, ale měla jsi pocit, že chlapec co právě stojí před tebou to zvládne.

"Běžec? Co dělá?"

"Běháme do Labyrintu, mapujeme ho a snažíme se najít cestu ven."

Zelenáč nadzvedl obočí. "Labyrint?" Zeptal se zmateně.

"To je to, co je za těmi zdmi, Labyrint." Ukázala jsi podél kamenných zdí, které vás obklopovali. "Já a několik dalších běžců se každý den snažíme najít cestu pryč z tohohle místa."

Přikývl vážně. "Jak se můžu stát jedním?"

Odfrkla jsi v nevěřícném smíchu. "Máš přání zemřít, bažo? Jen ti nejlepší z nejlepších se můžou stát běžcem. Navíc, to není ani zatracená půlka toho."

"Co tím myslíš?"

"Mám na mysli rmuty: oškliví tvorové, kteří obývají Labyrint. Když tě jeden z nich pobodá, zemřeš a nebo, pokud se sem včas dostaneš, dáme ti sérum a ty projdeš proměnnou, kterou nechceš vidět, věř mi."