Newta probudila další noční můra. Prudce sebou trhl a tak skoro vypadl z houpací sítě. Minulá noc nebyla příjemná. Pokaždé když zavřel oči, viděl ji. Viděl její tělo.
Bylo ještě brzo, takže nikdo nebyl vzhůru. Brány se několik hodin ještě neotevřou. Newt se toho okamžiku obával, ale těšil.
Obával se, protože věděl, že nikdo ještě noc za zdmi nepřežil.
Ale někde uvnitř neztrácel naději. Zoufale se jí držel a nehodlal se pustit. Nehodlal se vzdát. Ne dokud se neotevřou ty zatracený brány a neukážou mu, že se vážně nevrátí.
Navzdory několika hodinám, které musel ještě vydržet, začal kulhat k těm velkým zdem, které ho dělili od Labyrintu. Věděl, že není žádná šance, aby se vrátili.
Když byl dostatečně blízko, opřel se o ně zády a sjel po tom studeném kameni až na zem, snažil se myslet na cokoliv jiného než na to, co s největší pravděpodobností najdou, až se dveře otevřou.
...
Vyskočil ze svých myšlenek, jakmile uslyšel, že se vedle něj někdo šoupe podél stěny na zem.
Podíval se vedle sebe a uviděl - k jeho překvapení - že to byl Gally.
"Nemůžeš spát?" Zeptal se ho stavitel s povzdechem.
Newt pomalu zakroutil hlavou a pohledem se vrátil na zem.
"Tak to jsme dva," prohlásil Gally.
V jakékoliv jiné situaci by byl Newt překvapen měkkým tónem hlasu druhého chlapce, ale teď věděl, že si Gally dělá starost o Y/N. Nikdy nechápal, proč se ti dva spřátelili. Nebylo to, že by Newt Gallyho nenáviděl, ale nebyl to zrovna chlapec, kterého by měl nějak v oblibě.
Tak chlapci v tichosti seděli vedle sebe, čekali a sledovali ostatní.
...
Byl skoro čas. Dveře by se měli do pár minut otevřít. Většina ostatních placerů se již připojila k Newtovi a Gallymu, všichni tak stáli před tím šedým kamenem, který je dělil od Labyrintu.
Čtyři minuty.
Newt nervózně poklepával svou rukou o své stehno.
Tři minuty.
Chuck se protlačil davem čekajících chlapců a stál tak vpředu u Newta.
Dvě minuty.
I poslední chlapci přišli a sledovali brány.
Jedna minuta.
S každou uběhlou sekudnou Newt cítil, jak mu prudce buší srdce.
Chlapci konečně slyšeli onen známý rachot, který se ozval přes celý Plac. Brány se začaly pomalu otevírat. Mohli vidět první škvírku. Bylo tam prázdno. Nikdo tam nebyl. Newtovi to připadalo, jako by ho někdo opakovaně bodal do hrudi. Nebyli tam.
Čekali. A čekali. Nic se nestalo.
Většina placerů pomalu odcházela a něco si mumlala. Ale nikdo nebyl nijak překvapený. Po celou dobu panovala pochmurná nálada. Skutečnost pomalu dopadala i na Newta a on si pomalu uvědomoval, že už není naděje.
V žaludku cítil odporný pocit. Pomalu se otočil a začal kulhat zpátky k Dvoru. Zůstal tam jen Chuck.
Mladý chlapec se zhluboka nadechl a pak začal křičet: "Vidím je! Newte, jsou tam! Podívej se, tam na konci!"
Chlapci se nevěřícně otočili. Newt začal kulhat směrem zpátky k Labyrintu.
Jistě, Chuck měl pravdu. V dohledu se objevili čtyři postavy. Zvládli to! Newt nemohl zabránit velkému úsměvu, který se začal tvořit na jeho unavené tváři.
Jakmile byli dostatečně blízko, chlapec si uvědomil, že je něco špatně. Albyho nesl Minho. Thomas nesl Y/N. Nehýbala se. Oba chlapci se snažili táhnout těla.
"Potřebujeme meďochy!" Křičel někdo za ním, ale Newt se neobtěžoval otočit, aby zjistil kdo. Jeho oči se soustředili pouze na Y/N.
Byla mrtvá?
YOU ARE READING
Naděje (Newt x Reader)
Fanfiction"But now i know that wherever we are, or whatever we're doing, we'll always have each other" Před dvěma lety jsi se vzbudila v labyrintu, kromě svého jména si si nic nepamatovala. Se svými blízkými přáteli, Newtem, Minhem a Gallym, jsi hledala cestu...
