Naděje (Newt x Reader)

34 ▶ Konec hry

Všichni se kolem sebe nervózně rozhlíželi, kdo by jim to mohl mít za zlé? Ale nikdo nevzdoroval. Ty roky, co jste byli uvěznění na tomhle frasným místě, si vybrali svou daň.

"Měli bychom vyrazit už dnes večer." Rozezněl se tichem Newtův hlas. "Co můžeme ztratit? Brány se nezavírají, když tady zůstaneme jeden po druhém umřeme. Už jsme tady moc dlouho."

Stále nikdo nevzdoroval, ale zároveň nikdo nevypadal, že by měl z plánu radost. Většina z nich do téhle doby rmuta nikdy neviděla. Byli vyděšení a ztracení.

Z pomyšlení na to, že opustíte místo, které pro vás do teď bylo domovem, ti proběhl mráz po zádech. Skoro jsi před sebou slyšela ty zlověstné rány a vrčení, cítila hnilobu hnusného slizkého těla a viděla obrovskou pulzující příšeru, čekající na možnost útoku.

Zavřela jsi oči a zhluboka se nadechla. Jedině tak jsi se mohla zbavit té příšerné představy. Museli jste vstoupit do jámy lvové.

...

Shromáždění skočilo brzy, hned poté šel Pánvička připravit vaše poslední placerské jídlo. Tohle bude poslední noc, kterou strávíte tady strávíte, a nebo poslední noc, kterou kdy prožijete.

Ať už to dopadne jakkoliv. Šance existuje. Někde tam venku v temnotě Labyrintu se skrývá naděje a ty víš, že se jí musíte chopit až budete mít příležitost.

"Hej." Newt se objevil pod větví, kde jsi už nějakou chvíli seděla. Jemně jsi se usmála a poplácala na místo vedle sebe, aby si k tobě přisedl. Chodila jsi sem přemýšlet od té doby, co jsi dorazila. Newt to moc dobře věděl.

Přisedl si vedle tebe. Na tohle místo jste oba dva měli plno společných vzpomínek, ale teď se zdálo tak cizí.

Po dlouhé chvíli ticha se na tebe obrátil. "Víš, každý den jsem litoval, že jsem ti neřekl, co cítím. Co kdyby se ti něco stalo a já nikdy nic neřekl? Chtěl jsem, vždy když jsem byl s tebou, ale bál jsem se, že bych tě ztratil. Ale teď vím, že ať budeme kdekoliv nebo uděláme cokoliv, vždy se budeme navzájem mít."

"Vždy." Souhlasila jsi. "To se nikdy nezmění, bez ohledu na to, co nám Tvůrci provedou."

Jemně tě vzal za ruku a přitáhl si tě k sobě. Přitiskl své rty na ty tvé. Seděli jste tam, v objetí, tohle byla vaše poslední šance, jak se cítit v bezpečí, než vkročíte do úplně nového světa - pokud to dokážete.

Oba jste věděli - i když jste nic neřekli - že někteří z vás se do venkovního světa nedostanou. Pohlédla jsi do jeho očí a nedokázala jsi si bez něj představit svět. Teď na tebe hleděl taky, ale ani jeden z vás nevěděl co říct.

Oba jste mysleli na tu jednu otázku. 'Kdo z vás zemře za svobodu ostatních?'

...

Batohy byly zabalené, každý měl zbraň v ruce a napětí bylo vysoké.

Všichni byli připraveni u vchodu do Labyrintu a znepokojivě na sebe hleděli. Ruce, ve kterých drželi dřevěné oštěpy, se mírně třásli.

Minho se na vás všechny obrátil. "Dokážeme to. Uděláme to a ukážeme těm Tvůrcům, že už nás nebudou ovládat. Budeme bojovat!" Ozval se jásot, který naplnil místo nadějí.

Otočil se k vám zády. "Takže opatrně a neumřete!"

Newt se ušklíbl, zvedl kopí a zařval na oblohu. "Slyšíte to, Tvůrci? Jdeme si pro vás!"

Ohlédla jsi se za sebe na místo, které jsi nazývala domovem, místo, které jste společně postavili, místo, které teď vypadalo jako kdyby se jím prohnalo tornádo, podívala ses zpátky před sebe a vyrazila do Labyrintu...