Naděje (Newt x Reader)

21 ▶ Hlasy a šílenství

Z vedlejší místnosti se ozývaly tlumené výkřiky a další výkřiky následované tlumeným bouchnutím. Po několika sekundách hluku najednou nastalo ticho. Sotva jsi rozeznala zvuk tichých hlasů, které se odtamtud začaly ozývat.

Thomas a Newt se konečně objevili v tvých dveřích a opatrně je zavřeli.

"Co se tam sakra děje?"

"Pokoušel se zabít." Řekl Newt ustaraně.

"Řekl, že to nebyl on." Připomněl Thomas. "A taky abychom chránili mapy."

Podívala jsi se na Newta a ten pokrčil rameny. "Je teď v pořádku?"

"Doufáme."

To tě moc nepřesvědčilo.

"Gally někam odešel a zřejmě se schoval." Oznámil Newt a změnil tak téma.

Zasténala jsi zlostí. "Jsem si jistá, že ztratil svojí frasnou hlavu."

Thomas vydal nepatrný zvuk na souhlas a ty jsi si odfrkla. "Víš, nebyl vždy takový. Dobře, vždycky měl vážné problémy s hněvem, ale nikdy se takhle nechoval."

"Musel bych to vidět, abych tomu věřil." Řekl Thomas, stále nepřesvědčený. Musela jsi se nad tím lehce usmát.

Clint se najednou objevil za chlapci a oznámil, že jde zkontrolovat druhou dívku.

"Je v pořádku?" Zeptal se Newt.

"Jo, vypadá dobře, ale hodně mluví ze spánku, napsali jsme si to, čemu jsme rozuměli. S trochou štěstí by se mohla brzy probudit."

Newt přikývl. "Co říkala?"

"Nějaké věci o Tvůrcích a -" Zakašlal a podíval se na Thomase. "A pořád opakovala jeho jméno, dokola a dokola."

Thomas vypadal šokovaně, také jsi na něj zírala s překvapením.

Newt se nezdál být zmatený. "Díky Clinte." Meďoch přikývl a opustil místnost. Pak kývl na tu dívku a zeptal se. "Ty ji znáš?"

Thomas neodpověděl okamžitě. Místo toho na ni jen zíral, jako by se najednou měla probudit a všechno vysvětlit. Nakonec řekl: "Poznávám ji. Ale nevím jak."

Stále na ni hleděl, ale už nic neříkal. Hlasitě zalapal po dechu a rychle se posadil na židli za ním.

"Co se děje?" Zeptala jsi se, ale Thomas nijak nereagoval. Šokovaně na ní zíral.

"Řekl někdo z vás něco? Přesně než jsem si sedl?"

Oba zmatení víc než předtím jste zavrtěli hlavou. Z nějakého důvodu Thomas nevypadal překvapeně.

"Jen jsem myslel, že jsem slyšel... Myslel jsem, že jsem jí slyšel něco říct. Jméno... Teresa."

"To jsme neslyšeli." Potvrdila jsi. "Možná si to pamatuješ?"

"Myslím, že to přišlo... z mé mysli."

S Newtem jste na Thomase zmateně hleděli. Pak jste se na sebe podívali a pokrčili rameny, zatímco Thomas zíral na dívku. Znova prudce nadskočil a vy jste také nedobrovolně uskočili dozadu.

"Co to s tebou sakra je?" Vykřikl Newt šokovaně.

"Mluví se mnou. V mé mysli. Právě řekla mé jméno! Slyším její hlas, v mé hlavě."

Teď jsi si byla jistá tím, že Thomas už také zešílel. Jeden pohled na Newta ti potvrdil, že si myslí to samé.

Vztekle jsi si povzdechla. "O čem to sakra mluvíš?"

Thomas vypadal každou vteřinou šokovanější a vyděšenější. Ignoroval tvoje a Newtovy otázky a stále jen upřeně hleděl na nevědomou postavu.

Začal couvat dozadu, pak se otočil a přímo vystřelil ze dveří. Slyšeli jste, jak se hnal po schodech pryč.

Vy a Newt jste jen zírali na místo, kde jste ho viděli naposled.

"No, teď je to oficiální." Oznámila jsi. "Všichni tady přicházejí o rozum."

Newt se zmohl jen na souhlasné kývnutí.