Next Door |One Direction cz|

-part 42-

Uffff opravdu nevím, jak se vám omluvit za to, že jsem se takovou dobu flákala, ale znáte to, škola, škola, škola...neodbytní kamarádi, pár románků a zase škola :D :D každopádně mám pro vás další kapitolu, díky které se dozvíte spousty zajímavých věcí...jediná otázka...jak moc jste tohle nečekali, nebo naopak čekali??? :O :D

-LIAM'S POV- 
"Mami?! Neviděla jsi někde můj mobil? Nemůžu ho najít už od chvíle, co jsem přijel!" Křikl jsem z patra a doufal v kladnou odpověď, které se mi bohužel nedostalo. "Nesmíš být takový bordelář zlato." Nabádala mě. "To znamená, že jsi ho neviděla?" Ujistil jsem se, že situaci chápu správně. "Neviděla." Potvrdila. Povzdechl jsem a zalezl zpátky do pokoje, pokračující v balení.  

Týden uběhl jako voda. Mé plány sice nedopadly tak, jak jsem si původně představoval, ale stěžovat jsem si taky nemohl. Utekl jsem novinářům i fanynkám a většinu času trávil s rodinou. A pak se objevila má stará kamarádka, Sophie. Párkrát jsme spolu byli venku a já se na malý okamžik cítil opět jako dřív, obyčejně, bezstarostně a svobodně. Ale nastal nejvyšší čas, vrátit se zpět do reality. 

Zbývaly mi poslední tři dny volna a já je hodlal strávit s Andy. Dlouho jsem ji zanedbával, ne snad pro to, že bych ji přestal milovat, ale proto, že jsem potřeboval vypnout. Nejprve jsem doufal v to, že se nedozví o našem volnu a já ji díky tomu budu moci po svém návratu překvapit. Zaynův telefonát mi ale zhatil plány. Kluci se očividně vrátili do Londýna a řekli Andy o naší dovolené. Co naplat? Byl jsem bez mobilu, Andyino číslo jsem si nepamatoval a Zayn mé hovory ignoroval. Díky kámo, tím mi opravdu pomáháš.  

"Liame?" Letmo jsem pohlédl ke dveřím pokoje a pokračoval ve skládání oblečení do tašek. "Ahoj Soph." Zamumlal jsem nepřítomně, ponořený ve svých vlastních myšlenkách. "Ty opravdu odjíždíš?" Nadzvedl jsem obočí. "Proč bych neměl? Vracím se za svojí přítelkyní, protože k ní patřím a vracím se ke svému životu, protože jsem si ho vybral." Nepatrně se zamračila. "Pokud vím, už dva týdny jsi s ní nemluvil. Očividně ti tolik nechybí a možná, že je ti bez ní i líp." "Nemluv o věcech, kterým nerozumíš." Odsekl jsem ostře a prudce zapnul tašku. Byl jsem kompletně sbalený, připravený ve večerních hodinách odjet zpět do Londýna. "Jestli tomu někdo nerozumí, tak ty Liame." Nenechala to být. "Bez ní je všechno jednodušší a ty jsi konečně Šťastný. Podívej se na sebe, zase se usmíváš, jsi odpočinutý a uvolněný. Ta holka tě ničí!" "Mohla bys laskavě zmlknout?!" Obořil jsem se na ni. "Proč?! Protože pravda je příliš bolestná?!" "Bolestná pro koho, pro mě, nebo pro tebe?" Přimhouřil jsem oči a popadl svá zavazadla. "Doufal jsem, že se rozloučíme jako dobří přátele, ale očividně to asi nepůjde, vzhledem k tomu, že jsi se nesmířila s tím, že miluji jinou." Z jejího chladného výrazu se nedalo nic vyčíst, veškeré své emoce držela pod neprostupnou maskou ledové královny, která z ní dělala naprosto jiného člověka. "Miluješ špatnou a je jen otázkou času, než na to přijdeš."  

Potichu jsem odemkl vchodové dveře do Andyina bytu a vešel dovnitř. Tašky jsem nechal povalovat v předsíni a zamířil rovnou do ložnice. Místo jejího kouzelného úsměvu mne ale přivítala jen chlad a prázdnota. Šatník byl poloprázdný a posel pečlivě ustlaná. Nejistým krokem jsem se vydal do vedlejšího bytu a našel Harryho, podřimujícího u televize. Lehce jsem s ní zacloumal a přivedl ho k životu.  

"Liame?" Zamžoural rozespale a protřel si oči. "Kde je Andy?!" Překvapeně zamrkal a zamračil se. "Co se najednou tak zajímáš? Proč já debil ti ji nechal? Pro to, abys ji teď mohl ublížit?!" Během vteřiny byl plně při smyslech a dle jeho výrazu jsem soudil, že je rozčílený. "Co to tu sakra meleš?!" Nechápal jsem. "Nejsi dost chlap na to, ab ses s ní rozešel, tak jsi ji raději podvedl?!" Prudce vstal z pohovky a zpříma mi pohlédl do očí. "Jak jsi mohl?!" Zasyčel a zatnul pěsti. "Já jsem..." Harryho pěst tvrdě udeřila do mé tváře a já prožil déjà vu. Tohle se už jednou stalo, ale tenkrát jsem to byl já, kdo rozdával rány.  

"Kurva Harolde o co tu jde?! Nic jsem neudělal, jak tě mohlo napadnout, že bych Andy podvedl?!" Přitiskl jsem svoji dlaň na horkou, rudou tvář a  snažil se rozmrkat mžitky před očima. "Lháři! A co ta bruneta hm? Ta, co si s ní byl v restauraci?!" "Jak do háje víš o Sohii?!" "Tak ta štětka má i jméno? Výborně, dám vědět fanynkám, koho mají společně s tebou nenávidět za to, že jste zničili pohádku Andy a Liama, která byla příkladem pravé, nehynoucí lásky, která se nakonec ukázala jako falešná! Stejně, jako ty!" "Do prdele Harry vzpamatuj se! Nic se Soph nemám, je to jen kamarádka! Dozvím se už sakra kde je Andy?!" "Čekala na tebe na letišti, nepřiletěl si. Snažila se ti celý týden dovolat, ale marně. Kde si asi myslíš, že je?! Pryč ty idiote!" Ztuhl jsem. "Jak-jak to myslíš, pryč?" Zakoktal jsem a ucítil pocit strachu a bezmoci, zatemňující mi mysl. "Po tom, co viděla jisté záběry tebe a tvé "kamarádky", společně s obsáhlým líčením způsobu trávení tvého volno, sbalila se a odešla." "Kam?! Proč jsi ji nezastavil?! Víš, že bych nic takového nikdy neudělal!" Pokrčil rameny. "Když jde o Andy, nehodlám udělat už žádnou sebemenší chybu. Jediné, čeho lituji je, že jsem neměl možnost pomoci ji s balením."  

-ANDY'S POV- 

"Ne Rose, jsem v pořádku." Zalhala jsem a neunikl mi Zaynův nesouhlasný pohled. "Vážně nepotřebuji pomoc, je mi fajn." Ujistila jsem si a vyplázla na mračícího se Zayna jazyk. Protočil oči a podal mi hrnek čaje. "Copak není nic, co bychom pro tebe mohli udělat?" Nedala se Rose odbýt. Zamyslela jsem se. "Snad jen...v bytě zůstaly některé mé věci, mohla bys mi je prosím odvézt k našim?" "Samozřejmě. Co všechno mám vzít?" "Jen to nejdůležitější, notebook, zbytek mého oblečení a vzpomínkovou krabici, kterou mám pod postelí. Ještě dneska zavolám správci a zařídím věci kolem bytu." "Dobře. Nechceš zůstat pro zatím u mě, nebo Zoe?" "Děkuju, ale ne." "To chceš bydlet v hotelu?! Kde teď vůbec jsi?" "Nech to být, prosím. Jsem v pořádku a zbytek je nepodstatný." Povzdechla. "Jak chceš kočko, drž se a co nejdřív se ozvy." Nařídila mi autoritativním hlasem. "Ozvu, neboj."  

Odložila jsem mobil na konferenční stolek a upila z čaje. "Volal mi Harry, včera večer se Liam vrátil domů." Promluvil Zayn tlumeným hlasem a posadil se na pohovku vedle mě. Ztuhla jsem uprostřed pohybu a ucítila náhlý tlak, svírající moji hruď. "Sháněl se po tobě." Pravidelný rytmus mého srdce zaškobrtl. "Co chtěl?" Zašeptala jsem a stočila svůj pohled k Zaynovi. "Mluvit s tebou." Nadzvedla jsem obočí. "Po dvou týdnech ignorování se mnou chce najednou mluvit?!" Do očí se mi draly slzy a já se je marně pokoušela zastavit. "Šššt...to bude dobrý, neboj." Přitáhl si mě Zayn do náruče. "Neví, kde tě hledat, nikdo to neví. Jsi tu v bezpečí a pokud už ho nebudeš chtít vidět, tak ho neuvidíš, slibuju." Přikývla jsem a nadále smáčela Zaynovo triko svými slzami. "Děkuju." Špitla jsem a zdvihla k Zaynovi pohled. Usmál se.  

"Proč?" "Proč co?" Nechápala jsem. "Proč i když pláčeš, jsi tak nádherná?" Proti své vůli jsem se pousmála. "Dovol mi tě políbit." Překvapeně jsem zamrkala. "Nikdy dřív jsi se na svolení neptal." Přikývl. "Ale po tom, co jsem se probudil v prázdné posteli i pře onen fakt, že jsem usínal vedle toho nejúžasnějšího stvoření na téhle Zemi, jsem raději opatrný." Pokrčil rameny, čekající na moji odpověď, které se mu nedostalo, Místo toho jsem mu věnovala láskyplný polibek, který jako mé svolení musel stačit.