-part 11-

11.9K 663 12
                                    

Je tu další kapitola a sní stále čím dál víc uzlíků na sluchátkách! :D tím se snažím říci, že se to celé snažím zamotat :D Snad se bude líbit :3

Probudila jsem se až k večeru, když budík na nočním stolku hlásil půl sedmé. Celý den jsem prospala v Harryho posteli, jejíž prostěradlo jsem stihla pokecat javorovým sirupem z palačinek, které jsem v ní snídala. Kam se poděl Harry a kde vyspával svoji kocovinu jsem netušila, ale překvapilo mě, když jsem ho nenašla ležet vedle sebe s přidrzlým úšklebkem na tváři. Neohrabaně jsem se vymotala z peřin a protáhla si ztuhlé končetiny. Hlava mě bolela, jako bych v ní měla zaražený střep a s ní i celé tělo. V tu chvíli jsem měla jen jediné přání, umřít.  

Šouravým krokem jsem se doploužila do kuchyně, jejímž jediným obyvatelem kupodivu nebyl Niall, ale Liam. "Dobrý večer." Usmál se, když zaregistroval moji maličkost, plazící se šnečím tempem k jídelnímu stolu. "Ne, tohle je moc špatný večer." Zahuhlala jsem. "Ty máš rýmu?" Nadzvedl obočí. Jen jsem pokrčila rameny a nechala svoje ochablé tělo sesunout se na nejbližší židli. "Nevíš, kde je Harry?" Položil přede mne skleničku vody s aspirinem a kývl do obýváku. "Spal na gauči." Zamračila jsem se. "Neměla jsem tu zůstávat." Protočil oči. "Jednou mu to neuškodí." Ušklíbl se a změřil si mě starostlivým pohledem. "Jsi v pořádku?" Ujišťoval se. "To víš že jo." Potvrdila jsem. "Jen chci momentálně umřít." Zamručela jsem a zapila prášek. "Můžu se tě na něco zeptat?" Zpozorněl a posadil se naproti mně. "Na co?" Opřela jsem se rukama o stůl a složila si hlavu do dlaní, pohled upřený do Liamových očí. "Jsi zamilovaný?" Překvapeně zamrkal. "Cože?" Odfoukla jsem si z tváře neposedný pramen vlasů a zamyslela se, jak začít. "No, včera jsem ti šla vrátit kovbojský klobouk. Byl jsi ve sprše, tak jsem ti ho hodila na postel a způsobila tím větší poryv větru, který rozházel jisté listy papíru po pokoji, když jsem sbírala, aniž bych o to usilovala, objevila jsem text songu. Oba víme, co mám na mysli a má otázka zní, jsi zamilovaný? A jestli ano, proč ji to do háje neřekneš a snažíš se vypsat svoji lásku na papír?" Zacukaly mu koutky. "Jak si to poznala?" Nechápavě jsem se zamračila. "Jak jsem poznala co?" "Že se snažím svoji lásku přenést do na papír, do toho songu. Jak víš, že se jí tím snažím zbavit?" "A je to pravda?" Protočil oči. "Na tom nesejde." Zamumlal a zachmuřil se. "Máš skleněný oči." "Co prosím?" Natáhl ruku a dotkl se mého čela. Ucukla jsem, ale nebylo mi to moc platné. Vstal, obešel stůl a natočil si židli k sobě, aby měl ke mně lepší přístup. "Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to děláš?" Zeptala jsem se před tím, než jsem se uchýlila k násilí, ne, že bych snad proti Liamovi měla sebemenší šanci. "Necukej sebou!" Nakázal mi a opět mi položil dlaň na čelo. "Máš horečku, jsi nemocná." Obeznámil mě s výsledkem své "odborné" prohlídky. "Ještě něco pan doktore?" Liamovi neunikla ironie v mém hlase a zatvářil se dotčeně. "Ty mi snad nevěříš?" "To jsem neřekla, jen mám pcit, že máš sklon k tomu všechno přehánět. Je mi fajn, odvezeš mě prosím domů?" "Ne." "Jak to myslíš, ne?" "Tak jak to říkám, nikam nepojedeš, ne v tomhle stavu." "Mluvíš, jak kdybych byla těhotná." Ušklíbla jsem se. "Nikam nepojedeš, ne v tomhle stavu." Snažila jsem se napodobit Liamův tón a díky mému huhňavému hlasu se mi to skoro povedlo. "Tohle není legrace." Namítl. "Já se bavím." Nesouhlasila jsem. "A chci domů, takže mě buď odvezeš ty, nebo někdo jiný." Vyjednávala jsem. "Fajn." Zamručel neochotně.  

Přibližně o půl hodiny později už jsem se spokojeným úsměvem na tváři odemykala dveře svého bytu a mířila rovnou do koupelny, ve které jsem strávila několik dlouhých minut. Už ve svém oblečení jsem se poté odebrala do kuchyně a hodlal vyplenit celou ledničku. "Nechci ti kazit náladu, ale nic moc tam nenajdeš." Polekaně jsem se otočila za jeho hlasem. "Ty jsi ještě tady?" "Jestli ti to vadí, tak klidně odejdu." Už se zvedal ze židle, ale zadržela jsem ho. "Ne, to je dobrý, jen jsem myslela, že už jsi odešel." Přikývl a zůstal sedět. "Nechci to víš? Nemůžu si to dovolit." Vrhla jsem po Liamovi nechápavý pohled. "O čem to mluvíš?" Povzdechl. "O tom songu. Nemůžu si dovolit, se zamilovat. Ne teď a ne do té konkrétní dívky." "Proč ne? To je přeci hloupost." "Není. Snažil jsem se, ale pokaždé to dopadlo stejně, neměl jsem na své přítelkyně čas a přišel jsem o ně, kdybych přišel i o ní, asi bych to nezvládl. Navíc, ona není pro mě." "Tak to je ještě větší hloupost, než to první, proč by nebyla pro tebe?" Pousmál se. "Protože jsem ji neviděl první." Mé zmatení dosáhlo nejvyššího stupně. "Li, po pravdě, až tak dobře mi není a ty jsi mi právě udělal v hlavě míchaná vajíčka." Zakňourala jsem. "S klukama máme takové pravidlo, co se týče holek. Kdo ji vidí jako první, toho v uvozovkách je. Myslí se tím, že my ostatní ji nesmíme balit." Zamyslela jsem se. "To je na jednu stranu rozumný, ale na tu druhou je to kravina." Pokrčil rameny. "Každopádně to funguje." "Takže mi chceš říct, že někdo z kluků tu holku viděl dřív, než ty a proto ji nesmíš pozvat na rande?" Přikývl. "Nejde o to, že ji jen viděl, viděl ji a vyjádřil se jasně, vznesl na ni nárok." Zaúpěla jsem. "Bože! To je jak ve středověku! Vznesl na ni nárok?! Co je to za hovadinu?! Vy kluci jste opravdu divný! Měli by jste si aktualizovat systém." Doporučila jsem mu a začala hledat svůj mobil. "Dáš si pizzu?" Zeptala jsem se, vytáčející číslo pizzerie. "Proč ne?" Souhlasil Liam a neunikl mi jeho pohled. Byl jiný, něco v něm zkrátka bylo, že by smutek? Jakoby bojoval sám se sebou a prohrával na plné čáře. Byl nejvyšší čas si o tom s někým promluvit, s někým, kdo není Liam.

Mám spousty otázek!!! Takže co myslíte? Objeví se video z party, kde Niall s Andy zpívají na netu a bude to průšvih? A co song, který napsal Liam, o kom a pro koho je? Kdo viděl Liamovu dívku dřív než on? A komu se Andy svěří s tím, že má Liam problémy? :O :O

Next Door |One Direction cz|Where stories live. Discover now