Next Door |One Direction cz|

-part 14-

Ahojte!!! Neskutečně moc bych chtěla poděkovat všem za kometáře k předchozí kapitole! strašně moc jste mi pomohli a já vám děkuju! Jste úžasný! Perfektní! Snažila jsem se vyhovět vám všem i když to bylo těžké, doufám, že jsem nezklamama :(

Jedno obrovské poděkování si zaslouží Áďa, která je něco jako můj záložní mozek a zahlcuje mě dokonalými nápady! ILY!!!

-LIAM'S POV-

"Copak si už nepamatuješ naši dohodu? Řekli jsme si to už na začátku, když jsme se dali dohromady, jako kapela." Připomněl mi Harry zachmuřeně. "Držím se ji." Namítl jsem, aniž bych na něj pohlédl. "Tím, že ji píšeš zamilovaný songy ji dodržuješ?" Nadzvedl obočí a založil si ruce na hrudi. "Co po mě chceš? Viděl jsi ji první, chápu. Jdu ti z cesty, ale na rovinu ti říkám, že jsi idiot! Připravíš nás všechny o kamarádku jen proto, že si chceš užít." Zavrčel jsem. "Tak za prvé, pochybuji o tom, že ji vidíš jako kamarádku a za druhé, kdybych se s ní chtěl jenom vyspat, už dávno ji mám v posteli blbečku!" Nadzvedl jsem obočí. "Tím mi chceš říct co? Že si se do ní snad zamiloval?" Ušklíbl jsem se. V Harryho případě to bylo nepravděpodobné. Byl pořád jako patnáctiletý fracek. Nevyzrálý a neschopný udržet vztah. "Ano!" Proti své vůli jsem se musel ironicky zasmát. "Jo, to určitě." Pokývl jsem hlavu a vrhl po něm otrávený pohled. "Aspoň mi nelži Harry." Požádal jsem ho. Celý se napjal a zatnul pěsti. "Víš co?! Běž do prdele! Tobě do toho stejně vůbec nic není a drž se od ní dál!" Sykl, prudce vstal a zamířil ke dveřím z bytu, se kterými samozřejmě nezapomněl dramaticky prásknout.

"Andy?" Zaklepal jsem na dveře jejího pokoje. "Co tam takovou dobu děláš? Nepotřebuješ něco?" Odpovědi jsem se bohužel nedočkal. Nejistě jsem vzal za kliku a vešel do její perfektně uspořádané ložnice. "Jsi tu?" Zkusil jsem to znovu a nahlédl do šatny, přetékající oblečením, které se do ní už téměř nevešlo. No jo, holky, co by jste chtěli. "Andy?" Zvýšil jsem hlas a neubránil se špatnému tušení. Poslední místo, kdy by mohla být, byla koupelna, na jejíž dveře jsem začal nepříčetně bušit. "Andy otevři! Tohle není legrace!" Zakřičel jsem na pokraji nervového zhroucení. "Běž pryč." Zaslechl jsem její slabý hlas, něco nebylo v pořádku, nebo ještě lépe, něco bylo moc špatně. "Tak na to zapomeň, okamžitě ty dveře otevři, nebo přísahám, že se dovnitř dostanu svým způsobem a to si pak budeš moct na seznam věcí, které ti One Direction zničili, připsat ještě dveře!" Vyhrožoval jsem. Odpovědi se mi už ale nedostalo. "Sakra! Do prdele!" Rozzuřeně jsem udeřil pěstí do dveří a marně se snažil vymyslet, jak se dostat dovnitř. Nenapadl mě lepší způsob, než zúročit hodiny strávené v posilovně a ty dveře jednoduše vyrazit a světě div se, povedlo se! V tu chvíli jsem na sebe byl náležitě pyšný, ale to ze mě opadlo, jakmile jsem se dostal k Andy.

Měl jsem za sebou kurz první pomoci a podobné věci, ale když na to přijde, veškeré vědomosti jsou vám k ničemu. "Ty blázne! Co jsi to udělala?!" Padl jsem na kolena vedle Andy, ležící na huňatém koberečku před vanou. Krabička prášků mi řekla všechno, co jsem potřeboval vědět, ale bylo mi to k ničemu. "Mysli Liame, mysli!" Přitáhl jsem si její bezvládné tělo do náruče a marně se snažil vymyslet, co mám sakra dělat?! A pak mě to napadlo. Viděl jsem to v jednom filmu a ano, možná byla blbost spoléhat se na debilní, romantickou komedii, ale co jsem měl asi tak dělat?! Nechat ji tam umřít?! "Vydrž holčičko, to bude dobrý." Slíbil jsem a v rychlosti se vyhrabal na nohy. Ty prášky musely ven, okamžitě a jak donutíte polomrtvého člověka, zvracet? Rychlostí blesku jsem se přiřítil do Harryho koupelny a začal se přehrabovat ve skřínce pod umyvadlem. Měl tam všechno, prášky na bolest, kapky do nosu, pastilky na škrábání v krku a také to, co jsem hledal. Při kocovině je občas třeba zbavit se toho, co vám jen tak plave v žaludku a dělá z vás chodící zombie. Pak už jen stačí pár kapek, několik minut dávení se nad záchodovou mísou a máte vystaráno.