Souhvězdí Vlka

Nezapomeň na mě...

-.- Ahojky! -.-

,,Rene. Vstávej." Dostane se ke mně mámin hlas. Otevřu uslzené oči. Ležím na zádech v lese. Byl to TEN les. Trhaně se nadechnu. ,,Už jsme zpátky?" zeptal jsem se i když jsem znal odpověď. ,,Ano". 

 ,,Není čas, veličenstva." 

Posadil jsem se a všiml si Galaxy. Nervózně se rozhlížela. ,,Máš pravdu. Rene, měli bychom se přidat k tvému bratrovi a ostatním." Zvedla se a já se na ni podíval. Mé oči se rozšířily v úžasu. Její šedivé kudrnaté vlasy měla spletené do dlouhého francouzského copu a místo obvyklých černo fialových šatů, byla oblečená do modrých s bílými znaky. Vypadala jako opravdová Královna i když jí už dávno nebyla. ,,Rene." naléhala. Chtě nechtě jsem je následoval. Každý krok mě bolel. Jako by do mě někdo neustále vrážel nůž. Byl jsem jako tělo bez duše. Nechybělo málo k tomu, aby se mé srdce roztříštilo na milión kousíčků. Všechno mi připadalo tak cizí a to jsem doma. Měl bych skákat radostí....Galaxy se přidala k ostatním na mém krku. Nijak jsem si toho před tím nevšiml, ale každý z nich mi dává sílu. 

 Zaklepali jsme na jeden domek v malé vesničce. ,,Ano?!" otevřela podrážděně Sistine dveře. Měla na sobě zástěru, nejspíš něco kuchtila. V momentě kdy zjistila kdo jsme, zůstala zaraženě zírat na mámu. ,,Promiň, že jsme tě vyrušili, Sistine." usmála se máma a vešla. Pohled sestry se upřel na mě. Rozbrečela se a skočila mi kolem krku. Byl jsem rád, že je v pořádku. Po tom co se uklidnila mě pozvala dál. Překvapilo mě kolik lidí se vleze do tak malého domu. Zřejmě oslavovali nadcházející bitvu. Objevil jsem brášku, který se tulil k černovlasému chlapci. S úšklebkem jsem vyrazil k nim. ,,Vidím, že jsi našel spřízněnou duši." dám mu ruku kolem krku a hlavu vklíním mezi ty dvě hrdličky. ,,A ty snad ne?" ušklíbne se stejně.

 Pohled stočím ke klukovi. ,,Luka Shiroki." ,,Ren Sano. Nebo Ren Haruki? To je jedno..jsem brácha tvého milence." ,,Já jsem Mone Tsukishi, jejich nejlepší kamarád. Beze mně by nedokázali nic." arogantně se ušklíbl kluk, co se k nám vecpal. Myslím, že se nenudili...,,Kluci, co kdybyste zjistili jestli Ren nezapomněl, jak se bojuje?" ,,Mami!" Vyvolala skupinový smích. Naštvaně jsem odkráčel z domu. Rin mě následoval, ale Luku zastavil jeden z náčelníků, že něco potřebuje. ,,Tak se ukaž, bráško." provokativně přivřel oči. ,,Nemysli si, že jsem zrezivěl." Od malička jsem se učil jak bojování s mečem, tak používat magii. Myslíte si, že neumím kouzlit? Mýlíte se. ,,Dej do toho všechno." ,,Ty taky." Oba jsme instinktivně zavřeli oči. Když jsme je, ale otevřeli, naše těla obklopovaly plameny. Jeho, tyrkysové plameny, které ho pohlcovaly, nejspíš taky překvapily. Rozdíly byly jen v barvách, já měl světle zelené. Cítil jsem ohromnou sílu. Připadalo mi, že můžu udělat cokoliv. Rin se odhodlal k natažení ruky. Okamžitě se několik plamenů vyslalo na mě. Byl rychlý, takže jsem se zmohl jen na obranu rukama. Plameny se přesunuly přede mně a vytvořily štít. Oba jsme byli unešeni, co umíme a zároveň zmateni. ,,Jsou připraveni." vyrušil nás hlas babičky. Obrátil jsem se k houfu lidí. Všichni byli nadšeni, že jsme dokázali najít a přesvědčit všechny Strážce. 

Oslava pokračovala. Neviděli jste tu jediný smutný či nervózní obličej. Byli si stoprocentně jistí naší výhry. A bylo to lepší, něž aby se krčili v depresi. Rin se usmíval. Máma taky. Sistine. Babička. Všichni nemysleli na to co bylo nebo bude, ale co je teď. Záviděl jsem jim. Já to nedokázal. Jak jsem mohl být šťastný, bez něho? To nejde. Bohužel nemám na vybranou....,,Co ten smutný výraz?! Trochu života do toho umírání!" Dostal jsem povzbudivou ránu do zad. Sykl jsem a třel si bolavé místo. ,,Co se děje? Vždycky jsi měl oslavy rád. Víš... hodně si se změnil. Už nejsi ten zloděj, co sváděl kde jakou kočku." zasmál se. ,,Máš pravdu, Diego." hlesnu smutně. ,,Aha! Neříkej, že jsi se zamiloval?!" posměšně zavrtěl hlavou. ,,Zamiloval." potvrdím jeho myšlenku vážně. Smích ho přejde. ,,Hej!..Rene. To nemyslíš vážně...že ne?" ,,Vypadám že si dělám srandu?" Neměl jsem náladu se s ním dohadovat tak jsem zmizel v davu.

Než moje srdce stačilo vstřebat jeho slova....byl pryč. Stále jsem hleděl na místo kde před chvílí seděl. Zamrkal jsem. Stále mi to nedocházelo. Nechtěl jsem si připustit...že je nadobro pryč. Možná se už nevrátí....Na chvílí jsem necítil nic. A potom to přišlo. Jako obrovská vlna co mě smetla pod hladinu. Zrychlil se mi dech. Tělo se začlo třást. On...On j-je pryč....ON JE PRYČ?!  V očích se mi hromadily slzy. Roztřesenou rukou jsem se snažil ujistit, že tam už opravdu nesedí. Moje srdce se bortilo jako domeček z karet. Obloha byla jako by ji padající hvězdy vymetly. Popadl jsem věci a vyběhl. Běžel jsem jako o život. Jediné co mi zbylo, byla naděje. Cesty byly plné lidí, kteří slavili. Prý byl tento roj nejsilnější ze všech.

Kličkoval jsem mezi nimi. Měl jsem jenom jediný cíl....,,Aki!" zastavila mě Adyho ruka. Upřel jsem na něj uslzené oči. ,,Hej..Jsi v pohodě?" ,,N-Neviděl jsi R-Rena?" dostanu ze sebe přidušeně. Překvapeně se na mě podívá. ,,Koho?" Strnu. To snad... ,,Rena! Toho bělovlasého blbce! Bratra Rina." Zamyslí se. ,,Nikoho takového neznám...a kdo je vůbec ten Rin?" nakloní nechápavě hlavu. Srdce mi vynechá několik úderů. Naštvaně se vysmeknu z jeho sevření a pokračuji. On na ně zapomněl?! Ne. Určitě něco vypil a teď je mimo. Jo...nic jiného to být nemůže.....

Stojím před jejich domem a snažím se popadnout dech. Určitě si ze mě dělají srandu. Teď otevřu a on na mě vybafne....jo.. Popadnu kliku.. Je zamčeno? Odhodlám se a zazvoním. Otevře mi nějaká žena s naštvaným výrazem. ,,Co chceš?!" vyštěkne podrážděně. ,,Víš vůbec kolik je?! Zítra brzo vstávám... nemám čas." ,,B-Bydlí tady rodina Haruki?" zoufale se na ni podívám. ,,Kdo? Nikdo takový tady nebydlí a teď zmiz." práskla dveřmi. Moje nohy mě zradily a já skončil na zemi. Teď už brečím jako malý. Prosím...ať je tohle jenom sen...že až se vzbudím tak na jeho hrudi. Tohle není skutečnost.... Nemohl zmizet... Nesmí... 

Omlouvám se za pravopisné chyby! XD

Dejte hvězdičku *

Napište koment :)

A kritiku nebo pochvalu ( ♥samozřejmě pokud chcete ♥ )