Souhvězdí Vlka

Útěk! (6.Strážce Času)

 Další Strážce :3 

Pomalu a jistě se blížíme ke konci XD

Vlk vycítil můj pohled a bolestivě otevřel oči. Zrcadlila se v nich osamělost a utrpení. Hrklo ve mně. Nemůžu ho tu nechat. Bylo mi ho tak líto. Překročil jsem ohlé mříže a vydal se k němu. Stále jsem však nemohl odtrhnout zrak od jeho červenomodrých očí. Pozdě jsem si uvědomil, že stojím pár metrů od něj. Trhaně dýchal a celý se třásl. ,,Chci ti pomoct." ,,Nedotýkej se toho řetězu!" Pozdě. Jakmile jsem jej stiskl, dostal jsem obrovskou ránu, kterou sice zmírnil Luka, když se mě dotkl, ale i tak mě to odmrštilo do protější zdi. ,,Rine?!" vylekaně ke mně přiběhl Mone a Sistine. ,,J-jo...Tohle jsem nečekal..." pokusil jsem se o úsměv. Luka! Panicky jsem zvedl hlavu, abych se vzápětí uklidnil. Mone mi pomohl se zvednout a opět jsem dokulhal ke Strážci, kde byl i Luka. ,,Jak ho zachráníme?" Luka svraštil obočí a pohlédl na mě s vážným výrazem. ,,Budeš se muset proměnit..." 

Ztuhl jsem. Je to už doba co jsem se naposledy stal vlkem. Nevím jestli to ještě umím... ,,Zvládneš to. Budu tady s tebou..." lehce mě políbil na líčko. S úsměvem jsem zavřel oči a snažil se vzpomenout. Nic mě nenapadalo. Chtěl jsem se mu omluvit, ale v momentě, kdy jsem otevřel oči, byl jsem Vlk. Šokovaně jsem hleděl na své tělo. ,,Ty řetězy by jsi měl zvládnout překousnout." Hned jsem se do toho dal. Zuby jsem stiskl první řetěz a trhal. Zdálo se mi jakoby se v mé puse rozpouštěl... První se sesypal jako písek. Bohužel toto ticho není věčné... ,,Hej! Co to děláte?! " Blížila se k nám skupinka vojáků a všiml jsem si že jeden z nich vyběhl opačným směrem. Nejspíš šel nahlásit poplach. Což v našem případě znamenalo problém... 

,,Mone! Vezmi tu holku a Rina se Strážcem a zmizte z hradu! Já půjdu pro tu babičku." Všichni přikývli kromě mně. ,,Půjdu s tebou!" trval jsem. Jestli si někdo myslí, že nechám svou pravou lásku jít samotnou do doupěte toho psychopata, tak se šeredně mýlí. ,,Miláčku, já to zvládnu..." ,,Jdu s tebou!" zakřičel jsem a vrhl se na tu skupinku vojáků. Do minuty se všichni váleli na zemi. Ještě jsem překousl poslední řetěz a Strážce se zhroutil na zem. Byl slabý, neschopen jakéhokoliv pohybu. Co mu to proboha udělali? ,,Je slabý. Neunesou ho. Jedině ty to zvládneš..." smutně se usmál. ,,Nenechám tě samotného!" K slzám jsem neměl daleko. ,,Co když se ti něco stane? Co když..." ,, Nestane. Lásko. Já se vrátím, to ti slibuji." Obejme mě. ,,Do večera jsem u tebe, ano?" zavrněl, políbil a zmizel v další chodbě.

 Stále se dívám na místo kde před chvilkou stál. Nemůžu uvěřit, že jsem ho nechal jít samotného. Pokud se mu něco stane...nikdy si to neodpustím. ,,Rine! Pojď nám pomoct." Naposledy se podívám směrem kterým odešel, zavřu oči a s bolavým srdcem se přiměji otočit. 

 Nohy mě zradily, skončil jsem na zemi. ,,Rene?! Už můžu?!" ozval se za dveřmi. Nebyl jsem schopen se nadechnout, natož něco vyslovit. Když jsem mu dlouho neodpovídal, otevřel. Hned ke mně přiběhl a vyptával se. Nemůžu mu to říct... Neunesl by to...zhroutil by se stejně jako já... ,,Nic se neděje. Jen jsem z toho, že jsem Král trochu nesvůj..." nahodil jsem úsměv a snažil se aby nepoznal že je falešný. ,,Kdybych byl Král já, nejspíš by to nedopadlo nejlíp." Zasmál se. Jeho smích mi bude chybět...Ne! Už dost! Přestaň myslet na to co bude! Začni žít to co je teď! A až přijde čas jít, postav se jí jako chlap a neutíkej! Dodal jsem si sebevědomí a postavil se. ,,Co takhle něco podniknout?" 

,,Ani náhodou. Před pár hodinami jsi vyvázl smrti a ty děláš jako by to nebylo důležité." Naštvaně dal ruce v bok. ,,Ale broučku... Co mám tedy podle tebe dělat?" ,,Lehnout si do postýlky a spinkat aby ses uzdravil." andělsky se usmál. ,,A co jsem?" ,,Mimino." Zasmál se. Uraženě jsem si sedl. ,,Mimina neumí chodit." Vrátil jsem mu to a čekal co udělá. ,,Nevím jak vaše ale naše chodí už v deseti měsících." Nedal se. ,,Tak brzo?!" ,,Tak brzo.. a zvedej se nebo nikam nejdeme." ,,Takže někam půjdeme?!" V mžiku jsem byl na nohou a natěšený jako dítě. ,,Jo. Uvědomil jsem si že jsi vlastně skoro nikde nebyl." ,,Knihovna. Dům. Škola. Kavárna. Tvůj dům.." začal jsem vyjmenovat všechny místa na které jsem si vzpomněl. ,,Rene!" pohrozil mi. ,,Už mlčím!"