* posadí se k tobě *
Kluk jménem Rin, je čerstvý středoškolák a nevěří na magii, lásku ani nic podobného. Tři dny po zahájení školy, se Rin se svým starým kamarádem, ocitne v knihovně. Zatím co jeho kámoš hledá knihu, jeho zaujme jiná. Zvědavost mu...
Promiňte že jsem dlouho nenapsala další díl, měla jsem toho hodně a nestíhala jsem, moc se omlouvám. Užijte si díl a doufám že se vám bude líbit. S pozdravem Blue Star
Omlouvám se za pravopisné chyby! XD
Dejte hvězdičku *
Napište koment :)
A kritiku nebo pochvalu ( ♡ samozřejmě pokud chcete ♡ )
Stál jsem na kraji lesa. Ani nevím jak jsem se sem dostal,ale přede mnou stálo několik náhrobků a na nich vyryty jména. ,,Hřbitov?" Upřímně, nemám rád hřbitovy a tenhle byl dost divný. Šel jsem podél nich a četl si jednotlivá jména. Asi pátý náhrobek nesl jméno mé babičky "LUNA HARUKI" ,,Cože?!" byl jsem překvapený, o babiččině smrti jsem od mámy nic nezjistil, protože mi to nechtěla říct. Měl jsem ji rád, byla hodná a milá, měla takovou zvláštní auru, člověk se hned když byl u ní uklidnil. Pokračoval jsem dál. Míjel jsem jeden za druhým a nakonec si všiml posledního, vypadal že se zrovna udělal, byl nový a celý stříbrem posázený. Před ním byly bílé růže, mé nejoblíbenější, dostával jsem je vždycky na narozeniny, právě od babičky. Zajímalo by mně, kdo má tenhle hrob. "RIN HARUKI" zamrazilo mně. To. Jako. Já!? Stál jsem jak přikovaný a hleděl na "můj" hrob. Přestal jsem na chvilku i dýchat. Křupnutí větve se doneslo k mým uším, otočil jsem se. Stál tam on. Jako bych ho už znal, jen ne a ne si vzpomenout. Měl černý plášť, ladící ke zbytku jeho oblečení. Byl nádherný. Počkat. Co jsem to řek? Ne. Co to plácám. Vzpamatuj se!
Blížil se ke mně, s jeho vlasy, si pohrával vítr a tím mu odhaloval jeho nádherně zbarvené oči. Co mám říct? Ahoj? Ne. Je to blbé říct "Ahoj.", když stojíte před hroby a zíráte na ně jak výr, mohl by si myslet že jsem šílenec. A to tedy nehodlám riskovat. ,,Am...promiň už půjdu..." rozešel jsem se, ale vzápětí hned spadl, bohužel na něj, nebo mám říct spíš, skrz něj? Ano, doslova jsem jím proletěl. To jsem duch? Vstal jsem a uviděl ho brát ty bílé růže a nahrazovat je bělejšími. Poté vstal, pomodlil se a znovu se otočil ke mně. Měl jsem poněkud zpomalené reakce, takže vlastně 5 minut na mně hleděl. Vidí mně nebo ne? Asi ne, ne? Když jsem jím "prošel". ,,Halo. Ty mně nevidíš, že? No, je mi to celkem jedno, není to zas tak špatné být duchem." rozesmál jsem se při představě, že ve filmech jsou i duchové, s bílým prostěradlem na hlavě. Možná bych si to měl taky pořídit.
Stále na mně upíral zrak, až to bylo docela nepříjemné. ,,Hele, mohl bys přestat? Děsíš mně. Oh, jo vlastně, ty mně neslyšíš. No super." povzdechl jsem si otráveně. Najednou jsem uslyšel další kroky trávou, chtěl jsem se ohlédnout kdo je to tentokrát, ale než jsem to stačil udělat, přitiskl si mně k sobě a vášnivě políbil. Cože?! On mně jako fakticky políbil?! Počkat. To ale znamená že mně viděl i slyšel, tak jak to, že jsem jím prošel? Odpojil naše rty, když byl zvuk hlasitější, a řekl mi jen :
,,Vzbuď se, lásko."
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
