Souhvězdí Vlka

Zelený provázek přinesl smutek...

 Vzbudila mě ta otravná věc. Ano. Je to budík. Převalil jsem se a skončil s ránou na zemi. Zaklel jsem a vstal. ,,Rene? Ty ještě nejsi vzhůru? Tam máš oblečení a rychle do školy! Musím jít něco zařídit, tak přijdu kolem pěti. Ano?!" Moc jsem ji neposlouchal. Spíš jsem hypnotizoval skříň s oblečením. ,,Musím mít tu uniformu?" mrzutě jsem si postěžoval. ,,Kašlu to!" Vytáhl jsem z ní černé uplé tričko s krátkým rukávem, které zvýrazňovalo moje svaly a k tomu černé rifle. S úpravou vlasů jsem se moc nepatlal a zamířil s batohem k východu. 

Cestou jsem přemýšlel jestli bych neměl zajít vyzvednout Akiho. Po tom, co jsem křičel na jeho mámu, ho vykopla z domu, našel si naštěstí docela levný byt, který utáhne z brigád. S Adym mu se vším pomáháme, ale odmítá to. 

,,Ale, ale. Kdo se uráčil přijít?" ozvalo se pohrdavě za mnou. Kdo by to tak mohl být? Otočil jsem se, ihned se moje zvědavost vypařila a na tváři se mi objevil nudný výraz. ,,Copak Haruki? Čekal jsi někoho jiného?" Dohnal mě a jednou rukou objal kolem krku. ,,Kolikrát to mám opakovat?! Nejsem Rin Haruki! A upřímně jsem se radoval, že tě neuvidím dlouhou dobu." setřel jsem ho a sundal jeho ruku. ,,Co to meleš za voloviny? Kdo jako jsi? Karel IV?" zasmál se ,,Ha-ha-ha....moc vtipný." ironicky jsem se zasmál a zrychlil tempo, abych mu utekl. 

,,Hele a vůbec co máš s tím Akim?" Zastavil jsem se okamžitě. ,,Cože?" výhružně jsem se zamračil. Jestli se ho jen dotkne, tak za sebe neručím! ,,No jednou jsem vás potkal a nevypadalo to, že jste jen kamarádi." ,,Máš s tím problém?!" ,,Ne jen jsem si to chtěl prověřit..." zamyslel se. Vymýšlí určitě nějakou blbost co mi provede. ,,Liame! Tady!" mával před námi jeden z jeho "kamarádů" ,,Už jdu!" zvolal a  usmál se na mě se slovy ,,Tak zatím!" Tím mě zaskočil. Zůstal jsem na něj zírat a opakovat si co se před minutkou stalo. On mi řekl !normálně! "Tak zatím!"? Dobře to je ještě snesitelné, ale to jak se usmál?! Jako bych byl jeho nej kámoš, což se nikdy, opakuji nikdy nestane! Pokud bych to měl soudit podle vzhledu, byl by jeden z mých objetí. Má docela hezky vypracovanou postavu, i když jsem ho neviděl nahého, ne že bych chtěl to v žádným případě , mám přece Akiho.

 Do někoho jsem nechtěně vrazil. ,,O-Omlouvám se, trochu jsem se zamyslel a nedíval se kam jd-..." když jsem spatřil o koho se jedná, zatajil se mi dech. To přece nemůže být pravda! Jak?! Vždyť se tu nemohl jen tak z ničeho nic objevit! ,,Takže tady je můj zlodějíček. Ren Sano, že ano?" promluvila temným klasem postava přede mnou, až se mi vryli tyto slova do morku kostí. Cítil jsem jak mi naskakuje husí kůže. Polkl jsem. Se strachem jsem se rozhlížel. ,,Klídek. Nikdo si nás nevšímá. Použil jsem kouzlo." ujistí mě jedovatě. ,,Kdo j-js..." ,,Ty víš moc dobře, kdo jsem Rene." skočil mi do řeči. Černý plášť táhl za sebou po zemi a stejně barevná koruna s rubínem, se mu vyjímala v karmínových vlasech. Bylo to vlastně poprvé, tváří v tvář, i když on tu doopravdy nebyl. Ano. Poznali jste kdo to je? ,,Pan Zla." hlesl jsem. ,,Víš že máš velmi ti podobného chlapce, který je shodou okolností v Atrii?" ,,Co mu chcete udělat?" ,,Měl by ses ptát co chci udělat tobě." usmál se. Tohle se mi vážně nelíbí. ,,Hádám že jste už zjistil tu novinu." Musím být silný. Nesmím ukázat strach. Jinak bude zle. 

,,Ano. Už jsem byl informovaný. A teď proč jsem tady, nemám moc času." Přistoupil ke mě.  Nemohl jsem odvrátit zrak, byl jsem přinucený se mu dívat do oči. Utápěl jsem se v těch levandulových plamenech, nepřipadaly mi kruté a to mě udivovalo. Nahnul se nade mně a pošeptal mi větu do ucha. Zorničky se mi rozšířily strachem.  Byl jsem v šoku a nezmohl jsem se ani na nadechnutí. Něco mi dal do ruky. ,,Ještě se uvidíme, Rene." jedovatě se usmál a zmizel tak rychle jak se zjevil. Stál jsem na místě, svíral v ruce tu věc a snažil se zpracovat ty slova. Bohužel ne na dlouho. Zazvonilo a já se stále v šoku vydal do třídy. 

,,Rene. Rene. Notak Rene. Rene!" Byla hodina a učitel fyziky se mě na něco zeptal. Aki se mě snažil probrat ale marně. Po tom co jsem dorazil do třídy,jsem začal hypnotizoval lavici, bez jediného slova. Byl jsem jako tělo bez duše. Ať na mě mluvil kdokoli, nevnímal jsem. Dokonce ani když zařval učitel. To už i ostatní zmlkli. Dostal jsem za pět, jak jinak. Bylo mi to úplně ukradené, jediné co mě zajímalo byla ta věta. ,,Rene! Tak sakra mluv s námi!" praštil do moji lavice Ady. ,,Co se děje, Rene?" dřepl si Aki vedle mě a ustaraným pohledem se dožadoval odpovědi. Pohl jsem rukou a rozevřel ji, abych se opravdu ujistil pravdy jeho slov. Zelený provázek zakončený červenými perly, sloužil místo gumičky a patřil jediné osobě. Do očí mi vyhrkly slzy které následně klouzaly dolů po mé tváři. Je to pravda. Ne. Nesmí to být pravda. To přece... 

,,Rene?! Co- Co se stalo?!" Nikdo to nechápal ale jak by mohli. Vždyť ji neznali. Jsem Idiot. Blbec. Debil. Kretén! Kdybych to zatracené zboží tehdy nechal být nic z toho by se nestalo! Jak mě nemohlo napadnout že až to zjistí tak mě budou hledat?! Najdou moji vesnici, můj domov a .... a... ,,Kurva!" zařval jsem a udeřil do lavice tak silně až se zlomila na dvě půlky. Všichni nadskočili a překvapeně mě sledovali. Zuřil jsem. Dokonce se mě začali bát a to i Aki a Ady, kteří ustoupili. Slzy mi překážely a to mě štvalo ještě víc. ,,Sakra! Sakra! Sakra! Sakra! Sakra!" opakoval jsem to slovo a zlost si vybíjel na lavici. Nepřestával jsem ani když mi krvácely ruce. Z lavice už nic nezbilo a přesto to bylo málo. Můj vztek a smutek byly mnohem mnohem větší a silnější. Hroutil jsem se. Jak moje mysl tak moje srdce. Všechno....Všechno mi vzali! Můj domov! Moji vesnici! Moje známé! Moje přátele! Moji RODINU! Můj důvod žít! Prostě všechno! 

Klesl jsem na kolena a nechal proudit slzy. Všechno je pryč. Moje vesnice je vypálena a lidé mrtví. Moje babička. Moje sestra. Nemohl jsem nic udělat. Zase....Zase jsem zklamal. Proč jsem tam nebyl?! Proč?! Zachránil bych je! Ta bolest mi drtila srdce. Ta bezmoc. Ta samota. Ten pocit, že je už nikdy neuvidím, otřásalo mým tělem. Tento pocit jsem už zažil. Přísahal jsem, že všechny ochráním. Krvavýma rukama jsem vzal provázek a přiložil si jej na hruď. Nestihl jsem se rozloučit. Tohle mě zasáhlo ještě víc. Tiskl jsem provázek k sobě, až to bolelo. Jediná věc co mi je bude připomínat....

Z ničeho nic začal rozbíjet lavici čím dál víc. Jako by se zbláznil. Co to s ním je? Něco se muselo  stát ale nechce nám to říct. Bojím se. Ne jeho, ale o něj. Při objevení prvních kapek krve jsem ho chtěl zastavit ale nemohl jsem. Ady mi vlezl do cesty. ,,Nechej ho se vybít." Taky se mu to nelíbilo ale je lepší tu zlost dostat ze sebe než ji v sobě udržovat. Ubíjelo mě se dívat jak si ubližuje. Chtěl jsem mu pomoct. Obejmout a říct, že bude v pořádku. 

Svezl se na kolena a provázek mačkal do své hrudi. V tu chvíli jsem se neudržel a vydal se k němu. Klekl si a objal ho. Nezajímalo mě co si kdo myslí, kdo nás pozoruje nebo co se vlastně stalo. Chlácholil jsem ho slovy a hladil. Objetí mi opětoval a nechal slzy ať ho úplně pohltí. S úsměvem jsem mu zašeptal ,,Ať se stane cokoliv, vždycky tu budu s tebou."  

Omlouvám se za pravopisné chyby! XD

Dejte hvězdičku *

Napište koment :)

A kritiku nebo pochvalu ( ♥samozřejmě pokud chcete ♥ )

  1296 slov :D